15. Oklamané Polsko

 Příběh 15.

Oklamané Polsko (I)

originál

zdroj

Nikolaj Starikov (Rusko) SK RU

Pravda o kořenech německo-polského konfliktu, který vedl ke druhé světové válce, byla vždy pečlivě tutlána. Aby se zakryla nechutná politická agenda západních mocností, nechal se nejdříve kolovat mýtus, že Hitler byl šílený, posedlý mánií ovládnout svět, že proto ho jeho agresivní povaha nutila k útoku na všechny své sousedy, jednoho po druhém, dokud nebyl konečně ztrestán silami pokrokového lidstva. Dokonce i v posledních letech byl vymyšlen nový mýtus, že druhá světová válka byla ve skutečnosti potyčkou mezi dvěma diktátory, během které „nevinné oběti“, jako Polsko a pobaltské státy, byly semlety mlýnskými kameny historie.

Ale v r. 1939 Hitler neuvažoval o velké válce a zcela určtěnesnil o světové nadvládě. Chtěl se stát rovný partnerem USA a Británie, a v žádném případě se nepřipravoval na boj s nimi. Ale není tak snadné být vpuštěn do klubu vyvolených mocností. Pro Hitlerovo Německo mělo být „vstupenkou“ zničení Sovětského svazu.

Jakmile Hitler odmítl se řídit scénářem, který pro něj byl sepsán v Londýně (anexe Podkarpaské Rusi v březnu 1939, která měla sloužit jako přímý casus belli pro válku se Sovětským Svazem), Západ náhle otočil a zaujal proti Führerovi nesmiřitelný postoj. Bylo možné slyšet projevy vůdců Anglie a Francie, odsuzující Hitlerovu agresivní povahu. Spojenci Londýna a Paříže se stali stejně hrdými, obzvláště Poláci.

V té době to vypadalo velmi podivně. Nakonec vztahy Varšavy s nacistickým Německem byly celkem delikátní a přátelské, což není překvapivé – obě mocnosti vděčily za svůj vzestup Británii, Francii a Spojeným státům. Jakékoliv pochybnosti o tom lze rozptýlit, když se podíváme na datum, kdy polský stát vznikl: 11. listopadu 1918. Právě 11. listopadu 1918 německá delegace podepsala příměří se spojenci v lesíku Compiegne, které tolik připomínalo bezpodmínečnou kapitulaci! Polští vlastenci rozhodli, že okamžitě vyhlásí nezávislost své země, když využili naprosté podpory vítězů. Není divu, že Británie, Francie a Spojené státy oficiálně uznaly Polsko hned druhý den. A tak začal bouřlivý příběh obnovy Polského státu.

6399-oklamane-polsko-i

O méně než šest měsíců později, v březnu 1919, začali Poláci aktivně pracovat na myšlence “Velkopolska” , v rámci hranic ze 16. století. A protože to vyžadovalo okupaci části Ruska, neměli nouzi o pomocníky a sponzory. Američané se ujali úkolu plně vybavit polskou armádu. Perfektně oblékli vojáky a dobře je krmili. Nicméně Velkopolsko „od moře k moři“ nebylo možno zřídit.

Ale Poláci svoji vákychtivost neztratili. Odraženi na Výhodě, začali s loupežnými nájezdy na Západě. V řínu 1920, za vynuceného porušení Suvalské dohody , se polské jednotky zmocnily Wilna (Vilnius) a celého regionu nově nezávislé Litvy. O sedm měsíců později začalo Polsko s invazí do Německa, které upadlo do anarchie a chaosu. Cílem invaze bylo zmocnění se Horního Slezska, které bylo bohaté na průmysl a uhlí. Historické pozadí této invaze je velmi zajímavé. Na mírové konferenci ve Versailles bylo rozhodnuto vyřešit německo-polský spor mírovou cestou – prostřednictvím referenda. Polsko zuřivě agitovalo mezi polskou částí populace a dokonce vyvolávalo při řadě příležitostí povstání, když chtělo postavit Německo a mezinárodní společenství před hotovou věc, až se Polsko tohoto regionu zmocní. Nicméně němečtí dobrovolníci a policie pokusy o puč potlačili a hlasování proběhlo 20.března 1920. Ti, kteří podporovali začlenění do Německa, vyhráli ziskem téměř dvojnásobku hlasů proti odpůrcům.

6399-oklamane-polsko-ii

Po prohraném plebiscitu vedlo Polsko povstání ve Slezsku, podpořené invazí polské armády 3. května 1921. Británie, Francie a USA této agresi napomáhaly a daly příkaz výmarské vládě, aby nedovolila německé armádě postavit se Polákům. Pokud by se do toho Reichswehr zapojil, spojenci by intervenovali na straně Polska. Takže německá armáda neudělala nic a proti Polákům bojovali jen jednotky německých dobrovolníků („Freikorps“). V důledku toho byli Němci vytlačeni a část provincie byla obsazena. V řínu 1921 Konference velvyslanců hlavních spojenců a přidružených mocností za ignorování výledků hlasování polskou anexi legitimizovala a rozhodla převést 30% Horního Slezska Polsku (na těhto 30% se nacházelo 95% zásob uhlí této oblasti).

Nové Polsko se zrodilo v atmosféře agrese a porušování smluv. Takováto pověst, jakož i existence koncentračních táborů, se zdá být neslučitelnou s idejemi demokratického státu. Nicméně Polsko, budoucí „oběť“ nacistické agrese, takovým nikdy nebylo. Jakmile byl za vůdce Polska v r. 1926 dosazen Józef Pilsudski, stala se polská vláda vojenskou diktaturou nelišící se od té nacistické. Není překvapivé, že navzdory konfliktu kvůli Slezsku, jakmile se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, rozvinuly Německo a Polsko velmi vřelé vztahy. Polsko bylo první zemí, se kterou nový německý kancléř podepsal významný zahraničně-politický dokument: 26.ledna 1934 uzavřeli Německo a Polsko 10 letý pakt o neútočení. Po něm následovalo mnoho dalších dvoustranných jednání, která měla jednu společnou vlastnost – jejich součástí byla diskuse o společné akci proti Sovětskému Svazu.

Těmito vřelými vztahy spolupráce Polska a Německa v předvečer druhé světové války se budeme zabývat podrobně zabývat v druhé části tohoto seriálu.


Oklamané Polsko (II)

originál

zdroj

Nikolaj Starikov (Rusko) SK RU

Rozhovory mezi nacistickým Německem a druhou Polskou republikou o společném pochodu na SSSR běžely celkem dlouho, ale dokud se Hitler nepřiblížil k sovětským hranicím, byly spíše teoretické, než praktické. Bezskrupulózní rozdělení Československa v říjnu 1938, požehnané západními mocnostmi (Polsko tehdy okupovalo Těšínsko), znamenalo významný postup německé armády blíže hranicím SSSR. Existovaly plány na vyřešení stávajících územních sporů mezi Německem a Polskem podobně přátelským způsobem. „V r. 1938 spojenci souhlasili, že Polsko se stane německým satelitem“, píše, jakoby mimochodem britský historik A.J.P.Taylor.”Vrchol” polsko-německých vztahů – období jejich “líbánek” – přišel v období “po Mnichově“: na konci r.1938 a počátku r. 1939…

S nátupem Hitlera k moci začalo mít Polsko výstřední přístup k Němcům. Pro-nacistické organizace etnických Němců jako Svaz Němců v Polsku a Strana Mladých Němců v Polsku, začaly rychle růst. Obě organizace byly financovány a řízeny z Německa a dokonce vysílaly zástupce do polského Sejmu. Nacistické ideje byly aktivně zveřejňovány a propagovány mezi místními Němci. v r. 1937 bylo v Polsku vydáváno přibližně 150 německých novin a časopisů a asi 20 z nich byly deníky. Převážná většina těchto periodik byla sledována říšským ministerstvem propagandy, vedeným Josephem Goebbelsem.

6401-oklamane-polsko-ii

Vztahy mezi těmito dvěma vládami byly zřízeny na různých úrovních. Prominentní Poláci konali přátelské návštěvy Třetí říše a nacističtí vůdci činili totéž ve svém „bratrském“ Polsku. V lednu 1938 Oberst-Gruppenfürer SS Kurt Daluge přijel do Varšavy a o dva měsíce později se vydal do Vídně organizovat „referendum“. Daluege, velitel německé policie (Sipo),, se přrozeně dělil o „tajemství“ své profese s generálem Kordianem Zamorskim, šéfem polské stání policie. Nicméně „pan generál“ zcela jistě přišel i se svou troškou do mlýna. Polská policie používala př své práci dokonce ještě krutěší metody, než Němci: bití mučení a zatýkání bez zatykače. Stříleli zadržné při sebemenší známce odporu nebo pokusu o útěk. Vůči komu se polší policisté chovali tak krutě? Vůči zločincům a zlodějům? Ne, vůči politickým odpůcům vlánoucí klaky ve Varšavě, komunistům a ukrajinským nacionalistům.

Německo-polská spolupráce byla tak úzká že Kordian Zamorski dostal pozvání na výroční sjezd nacistické strany v Norimberku (!). Tam se tento polský „genosse“ setkal osobně s Hitlerem. Není pochyb, že cizinci byli zváni na sjezd NSDAP velmi ojediněle, a ještě méně jich bylo poctěno osobní rozpravou s Fürerem. Ale Hitler a jeho stoupenci se, co se týkalo Poláků vždy drželi politiky otevřených dveří. A nebylo to jen nacistické Německo, kdo si odvážné polské policie vážilo a respektovalo ji. O měsíc později, 7. října 1938, navštívil generál Kordian Zamorski Kurta Daluege v Berlíně na své cestě do Říma na stranický sjezd italské fašistické strany.

6401-oklamane-polsko-iidruha

Ale německo-polské přátelství se neomezovalo jen na tyto osobní vztahy mezi šéfy bezpečnosti těchto dvou zemí: v prosinci 1938 navštívil Varšavu německý ministr spravedlnosti Hermann Frank, a 18. února 1939 přjel dokonce i Reichsfürer-SS Heinrich Himmler. Polští představitelé se nijak neštítili zuřivého antisemitismu nacistů a nijak to nenarušovalo jejich robustní německo-polské přátelství.

Hitler, který byl stále ochoten (v té době), dodržet své závazky vůči Západu, se primárně soustředil na dvě záležitosti týkající se jeho vztahů s Varšavou: návrat Říšských pozemků, o které Německo přišlo ve prospěch Polska po první světové válce, a vojenskou podporou polské armádě během jejího budoucího útoku na Sovětský svaz. Protože druhý bod byl pro Hitlera extrémně významný, zmiňoval první záležitost jen v tichosti a diplomaticky. Hitler se choval k Polsku jako gentleman –dokud sami Poláci neučinili ukvapené či nestoudné kroky k narušení svých vztahů s Říší, poslušní příkazů z Londýna. Tím jak a proč se to stalo se budeme zabývat ve třetí části seriálu.

 6401-oklamane-polsko-iitreti


Oklamané Polsko (III)

originál

zdroj

Nikolaj Starikov (Rusko) SK RU

V předešlých kapitolách jsme zkoumali srdečné vztahy mezi nacistickým Německem a druhou Polskou republikou ve 30. letech, které byly narušeny pouze malým územním sporem, v porovnání s ambicemi obou zemí na Východě nevýznamným…

Němci nabídli mírové a civilizované řešení územního problému – ve sporných oblastech se mělo konat referendum (gdaňský koridor), které by vyřešilo všechny problémy. Pokud by obyvatelé toho, co bylo známo jako „Koridor“, rozhodli, že jejich území se vrátí Německu, dostalo by Polsko železniční trať s extrateritoriálním statutem plus dálnici Reichsautobahn, která by zachovala jeho přístup k Baltskému moři. A pokud by „Koridor“ zůstal pod polskou kontrolou, bylo by Německo kompenzováno touto transportní možností. Hitler nežádal Poláky, aby vrátili Gdaňsk zpět, zadarmo. Byl připraven zaručit nové hranice Polska, prodloužit Německo-polský pakt o neútočení a zaručit zvláštní práva Polákům v nově německém Gdaňsku. A kus sovětské Ukrajiny by více než kompenzoval Polsku ztrátu jeho území. To byly celkem štědré nabídky, ale Polsko je odmítlo. Záliba Poláků v dobrých vztazích s Německem byla určována velmi daleko od polských hranic.

6411-oklamane-polsko-iiiprvni

21. března 1939 Poláci dramaticky změnili svůj přístup k německým návrhům. Téhož dne Němci údajně předložili Polsku ultimátum: Polsko musí okamžitě předat Gdaňsk a „Koridor“ Německu. Ale to nebyla pravda. Němci Polákům toho dne nenabídli nic nového. Čekali na odpověď na své staré a velmi shovívavé návrhy. Odpověď měl předat polský ministr zahraničí Józef Beck a byl toho dne očkáván v Berlíně. Nikdy se tam ale neukázal. Místo ministra dorazil polský velvyslanec Józef Lipski. Šéf německého ministerstva zahraničí Joachim von Ribbentrop, mě na polského vyslance dvě věci. První bylo, že Německo očekává, že Varšava přijme jeho návrhy, druhou byla otázka – Proč letěl polský ministr zahraničí Józef Beck (který měl dorazit do německého hlavního města na konečné přijetí německého plánu) do Londýna, místo do Berlína?

To bylo snadno vysvětlitelné jakmile Hitler předvedl drzost jednat se Slováky a Ukrajinci jinak, než jak mu bylo nařízeno, směr britské politiky se okamžitě změnil. Poté změnila svůj tón také „nezávislá“ polská šlechta. Onoho dne, 21. března 1939, Británie „náhle“ navrhla, aby SSSR a Francie oznámily okamžité konzultace o tom, jak zastavit „další agresi v Evropě“. Stejného dne vůci západních zemí přispěchali do Londýna, aby rozhodli, co dělat s Hitlerem vymknuvším se kontrole. Ministr zahraničí „nezávislého“ Polska přiletěl také. Měl k tomu dobrý důvod. Poláci byli rychle informováni o nové „jednotné politice“. Předtím dělali co mohli, aby vyhověli Němcům, ale nyní proti nim museli vystupovat co nejtvrději. A aby se Polsko nezdráhalo nasadit takový tón s Německem – Anglie, náhle a bez jakékoliv žádosti ze strany Poláků vydala záruku vojenské ochrany.

Uběhlo pět dní a 26.března 1939 polský velvyslanec Lipski předal von Ribbentropovi memorandum polské vlády, které příkře odmítlo německé návrhy na návrat Gdaňsku. Sám Lipski to zpečetil tím, že uvedl: “Jakýkoliv další pokus zabývat se německými plány, obzvláště co se týká návratu Gdaňsku Říši, bude znamenat válku s Polskem.

6411-oklamane-polsko-iiidruhy

To byl obrat u polského diplomatického postoje o 180 stupňů. Dali Hitlerovi jasně najevo, že Polsko s ním již vyjednávat nebude a že je zcela připraveno bránit svůj postoj silou. A aby se pro Berlín odstranily jakékoliv přetrvávající pochyby, přikročili Poláci k řadě rozhodně nepřátelských akcí: většina osazenstva polského velvyslanectví v Berlíně jakož i členové exilové komunity, poslali své ženy a děti zpět do Polska; polští studenti studující v německém hlavním městě se vrátili domů a polským konzulům bylo nařízeno spálit všechny tajné dokumenty a archivy. 23.března byla oznámena částečná mobilizace polské armády. A druhý den bylo Němcům předloženo „příkré“ memorandum. 27. března 1939 vydal polský prezident dekret schvalující dalších 1,2 miliardy zlotých na obranu.

To byly činy země která měla s Německem pakt o neútočení Bylo to stejné Polsko, které ještě před týdnem bylo považováno za primárního partnera v budoucí Führerově východní kampani. Ale Hitler byl nucen tuto kampaň odložit, jakmile Polsko reagovalo oznámením o částečné mobilizaci. A toto gesto vedlo přímo k válce! Je důležité poznamenat, že ani tehdy postoj Německa neznamenal jakoukoliv hrozbu pro Polsko. V Říši žádná mobilizace neproběhla a nepřišlo se s žádnými hrozbami vůči Varšavě. Němci neměli dokonce ani vojenský plán pro útok na Polsko! I ten nejzuřivější kritik Hitlerovy agrese by byl nucen připustit, že teprve až 1. dubna 1939 vydal Hitler příkaz připravit plán k útoku na Polsko. A dokonce jen hrubý náčrt plánu byl k dispozici teprve až v polovině dubna 1939.

Hitlerovi bylo naprosto jasné, že Německo nemohlo nechat své zázemí nekryté před Polskem, zemí řízenou z Londýna, která poslušně plnila všechny příkazy, které dostala od Britů. Stejný polský „zátaras“, který odřízl jeho cestu na výhod, se nyní přitočil a držel nůž u krku Německa. Hitler musel bojovat, ne proto, že by byl maniakálním agresorem, ale proto, že jeho ekonomika byla vysoce zmilitarizovaná Právě teď potřeboval určit směr svého dalšího kroku. Ale ať se vydá kamkoliv – na výhod nebo na západ – Polsko může zahájit útok na Německo kdykoliv to bude vyhovovat Londýnu. Hitler musel tento problém vyřešit rychle.

6411-oklamane-polsko-iiitreti


Oklamané Polsko (IV)

originál

zdroj – vlastní překlad 14.4.2015

Nikolaj Starikov (Rusko) SK RU

Takže, 31. března 1939, 16 dnů poté, co Hitler vstoupil  do Prahy, Spojené království, které si do té chvíle “nevšimlo”  agresivní povahy Německa a vydalo Rakousko a Československo Hitlerovi a pokorně předalo Sársko a Porýní, bylo nyní připraveno s Hitlerem bojovat. V ten den britský premiér Neville Chamberlain vydal oficiální prohlášení, kterým potvrdil, že “v případě jakéhokoliv jednání, které zjevně ohrozí polskou nezávislost, a u kterého bude polská vláda považovat za zásadní, aby mu odolala,” Velká Británie poskytne podporu Varšavě.
Nebylo to Německo, ale Polsko a Velká Británie, které porušili své vlastní smlouvy smlouvy! Polsko porušilo Německo-polskou smlouvu o neútočení vyhlášením mobilizace, a pak ji porušilo znovu, když přijalo britské sliby o zajištění bezpečnosti. Smlouva mezi Polskem a Německem vylučovala konflikt mezi oběma zeměmi, ale po podepsání smlouvy s Brity byli Poláci povinni bojovat proti Němcům v případě Anglo-německé války. Kromě toho, podpis smlouvy s Varšavou a vydání záruk bylo v rozporu s Britsko-německou dohodou o neútočení. Dodatková dohoda k Mnichovské dohodě uváděla, že ani Německo, ani Anglie nemohou vstoupit do žádných politických závazků bez předchozích vzájemných konzultací. Ale Británie byla teď povinná vyhlásit Němcům válku, pokud vypukne konflikt mezi Německem a Polskem!

chamberlain-anglo-german-agreementVšichni evropští diplomaté naráz porušili smlouvy svých vlastních zemí s Německem, což mělo  svědčilo o potřebě mírnit Hitlerovu bezohlednost (nebo si to alespoň mysleli). Hitler by se později chovat přesně stejným způsobem, ale je důležité si uvědomit, že v žádném případě nebyl první. Tato situace byla ještě dramatičtější, protože Britové byli připraveni bojovat proti Němcům nejen za Poláky Velká Británie nabídla stejně tak i zajištění  Rumunska. Francouzi se  k britskému protějšku připojili stejnými zárukami. To znamenalo, že Británie a Francie maří německou zahraniční politiku na všech frontách. Bez povolení z Londýna, a aniž by riskovali válku s Anglií, byly německé ruce svázané. Kromě, samozřejmějediného směru, ve kterém německá armáda mohla vyrazit, aniž by to urazilo pány v Londýně.
Ale vytrvalý tlak na Hitlera selhal. Ve svém slavném projevu 28. dubna 1939, se Führer zřekl Polsko-německého paktu o neútočení, stejně jako Anglo-německé námořní dohody (18.6.1935  pozn.). Ale neudělal to, protože by “chtěl ovládnout svět”, ale proto, že Poláci a Britové právě smlouvy s Německem zlomili (i když neoficiálně), podpisem dohody s sebou.
Spíše než se znovu podrobit “opatrovnictví” Británie, Hitler vydal jeho “ochráncům” výzvu. Rozhodl se odstranit Polsko, jako svého nepředvídatelného a nepřátelského souseda. Nicméně, Hitler nebyl idiot. Velmi dobře si pamatoval 1.světovou válku, a nikdy by se nerozhodl zaútočit na Polsko a zároveň čelit vyhlídce bojů na dvou frontách (proti Sovětskému svazu na straně jedné, a proti Británii a ve Francii na straně druhé). Aby takový krok udělal, musel být přesvědčen o tom, že ani Londýn, ani Paříž se za Poláky nepostaví. V takovém případě, by Britové a Francouzi zůstali na vedlejší válečné koleji, a (v souladu se svými starými plány) vstoupili do boje teprve poté, co by Rusové a Němci navzájem vykrváceli.
warsaw
Polsko bylo odsouzeno sdílet osud Československa a Rakouska. Poláci měli být obětováni na oltář praktické politicky. Londýn pohnul Varšavu k přerušení jejího “přátelství” s Německem, a poté bylo hlavním úkolem, udržet polsko-německou krizi v potřebném napětí. Velká Británie slíbila Polsku podporu a pomoc, ale ve skutečnosti nehnula ani prstem.Britové se začali točit na ratifikaci Polsko-britské smlouvy. Ta byla podepsána 6. dubna 1939, ale v praxi měla vstoupit v platnost (tj. být ratifikována) až 25. srpna.
Londýn a Paříž neměli vůbec zájem na zničení agresivního německého wehrmachtu, ale spíše v zajištění jeho halasného vítězství nad armádou jejich spojence, Polska. Polská  zdrcující porážka měla být rychlá a měla mít za následek minimální krveprolití pro německou armádu. “Rychlá” – protože Němci nebyli připraveni na dlouhou válku a ani neměli dostatečné zásoby zbraní a “nekrvavá” – tak, že Hitler by v zásadě mohl přejít přímo odtud do SSSR. V případě, že by německá armáda utrpěla katastrofální ztráty v Polsku, nebyla by připravena jít do války s Ruskem / SSSR.
Britská a francouzská politika nebyla zaměřena na vytvoření hnutí odporu, který by zajistil Hitlerovu rychlou porážku, ale byla spíše zamýšlena na vytvoření nepříznivého prostředí pro německé vyhlazení Polska.
V další kapitole budeme zkoumat nejzajímavějších období v předvečer druhé světové války – diplomatickou aktivitu v létě roku 1939, která vyvrcholila v neslavný Molotov-Ribbentropův pakt.
Poznámka
Den poté, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, britský premiér Neville Chamberlain, pozval Hitlera k soukromému rozhovoru. Najednou vytáhl z kapsy list papíru: “My, německý Vůdce a kancléř a britský premiér, jsme dnes měli další schůzku a uznáváme dohodu, že otázka Anglo-německých vztahů je nejdůležitější pro obě země, a stejně tak pro Evropu, “píše se v dokumentu. A “dohoda podepsaná včera v noci a Anglo-německá námořní dohoda” byly považovány vůdci obou zemí, za “Symbol touhy” obou národů “nikdy mezi sebou nevést válku.” Historici obvykle “zapomínají” na tento dokument. Nicméně, tato nevnucená dohoda zajišťovala Hitlerovu agresi směrem na východ. Chamberlainův návrat do Londýna je často líčen v historických dokumentárních filmech. Stojí u svého letounu, třese kusem papíru ve vzduchu, a hlasitě prohlašuje: “Mír pro naši dobu!” A diváci si myslí, že britský premiér drží kopii Mnichovské dohody. Ve skutečnosti ale Neville Chamberlain svírá tento doplněk Britsko-německé deklarace.
MunichAgreement

Oklamané Polsko (V)

originál

zdroj – vlastní překlad 30.4.2015

Nikolaj Starikov (Rusko) SK RU

Jaké problémy zaneprazdňovaly lídry světových mocností v průběhu jara 1939?

 Hitlerovým primárním úkolem bylo, neutralizovat hrozbu vstupu Sovětského svazu do války. Doufat, že Anglie a Francie by opět zradila své spojence – Polsko, Vůdce se zaměřil na eliminaci polské hrozby bez rizika střetu s Rusy. Potom by bylo možné opět usednout k jednacímu stolu s Brity, ale v této chvíli vyžadoval a trval na jednání jako jako rovný s rovným.
 Stalinův primární úkolem byl přesně stejný – neutralizovat nebezpečí německého útoku na Sovětský svaz. Stalin by samozřejmě vstoupit do smlouvy o spojenectví s Francií, Polskem a Anglií. Ale my víme, že vedoucí představitelé západních demokraciích by nikdy tuto smlouvu nepodepsali. A to je přesně tak, jak se to odehrávalo. I když nevyhnutelnost německého útoku již nebylo možné ignorovat, Polsko poslušně následovalo londýnskou radu a odmítlo podepsat spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.  Výsledkem bylo, že Stalin neměl žádnou jinou možnost než dohodu s Hitlerem.
 Britští a francouzští diplomaté pokračovali v jejich prvořadém úkolu, kterým bylo, postavit Německo proti Rusku. Tímto plánem byla provedena mírná úpravaMírná úprava byla provedena s tímto plánem, daná Vůdcovým nedávným chováním, ale jeho podstata zůstala zcela nezměněna. Bylo rozhodnuto vyprovokovat Hitlera k útoku na Polsko, po kterém by automaticky následoval sovětsko-německý konflikt. Nicméně, Hitler nebyl idiot. Pamatoval si velmi dobře 1. světovou válku a nikdy by se nerozhodl zaútočit na Polsko a čelit vyhlídce boje na dvou frontách (proti Sovětskému svazu na jedné straně a proti Británii s Francií na straně druhé). Aby takový krok učinil, musel být přesvědčen o tom, že ani v Londýně ani v Paříži by se za Poláky nepřimlouvali. V takovém případě by Britové a Francouzi zůstali stranou válečných operací a (v souladu se svými starými plány) by vstoupili do boje až poté, co by Rusové a Němci navzájem vykrvácela.

Sovětský lidový komisař zahraničí Maxim Litvinov (foto pořízeno 1937)

 Od té doby, kdy jsme pochopili cíle každého hráče v této politické hře, můžeme řádně vyhodnotit I jejich činy. Dne 16.dubna 1939 se Stalin snažil Evropanům navrhnout, aby všichni podnikli kolektivní kroky k zastavení Hitlera. Lidový komisař sovětského ministerstva zahraničí Maxim Litvinov řekl britskému velvyslanci, že je připraven přijmout třístranný pakt vzájemné pomoci mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem. Jednalo se o velmi specifické návrhy, což bylo právě důvodem, proč byly téměř zcela nezodpovězeny.
 30.dubna 1939 se Hitler pokusil neoficiálními kanály najít společnou řeč se svými bývalými britskými “přáteli” a varoval je, že bude jinak nucen jednat s Kremlem. Brity však samotná myšlenka smlouvy mezi nacisty a bolševiky velmi pobavila. Měli dobrý důvod, proč se snažili postavit nejsilnějšího oponenta komunismu do čela Německa.
 Během 75 dnů, kdy docházelo k “výměně názorů” mezi sovětskými a západními diplomaty, Sovětský svaz využil 16 dní k vypracování svých odpovědí, zatímco západní mocnosti zbývajících 59 dnů s prodlevami a přetahováním. Britové a Francouzi přicházeli s umělými obtížemi, které bránily řešení základních problémů, přestože tyto překážky mohly být snadno překonány dobrou vůlí a upřímnými úmysly ze strany Anglie a Francie. A tak otáleli a hráli o čas.
 Stalin měl naprostou pravdu, když se domníval, že neexistuje žádná šance, že by britští a francouzští hráli férovým způsobem. Tak dosáhl kritického závěru, že neměl jinou možnost než pokusit se vyjednávat s Hitlerem. Stalin dal 3.května 1939 Hitlerovi svůj první signál – nahradil současného lidového komisaře pro zahraničí anglofila Maxima Litvinova, Vyacheslavem Molotovem.
 Hitler ocenil tuto “substituci”. Požadavky Německa byly jasné a jeho činy prokázaly hlubokou touhu, odstranit jakoukoli hrozbu z Východu. A Hitler měl důvod ke spěchu: 26.srpen 1939 byl již nastaven datem invaze do Polska. Němci potřebovali, aby před tímto datem byla podepsána smlouva mezi Německem a Sovětským svazem. A čím dříve, tím lépe. Proto byla politika Německa velmi přesná a specifická ve svých cílech. Podstatu německých návrhů a přístup k této situaci nejlépe ilustroje text telegramu, který německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop zaslal německému velvyslanci v Moskvě Friedrichu-Werneru Grafovi von der Schulenburg dne 14.srpna 1939.
 “Požaduji, abyste osobně zavolal panu Molotovovi a sdělil mu následující: Ideologické rozpory mezi Národním socialistickým Německem a Sovětským svazem byly v minulých letech jediným důvodem, proč Německo a SSSR stáli proti sobě ve dvou oddělených a nepřátelských táborech … Období rozporů v oblasti zahraniční politiky může být ukončeno jednou provždy a cesta je otevřená novému druhu budoucnosti pro obě země … Životní prostory Německa a SSSR se navzájem dotýkají, ale jejich přirozené požadavky nejsou v rozporu … Německo nemá vůči Sovětskému Svazu žádné agresivní záměry. Říšská vláda je toho názoru, že mezi Baltským a Černým mořem není otázka, která nemůže být vyřešena k úplné spokojenosti obou zemí … Závažným zájmem obou zemí je, aby se v budoucnu vyhýbaly ničení Německa a Sovětského svazu, což by bylo využito pouze západními demokraciemi. Krize, která byla v německo-polských vztazích vytvořena anglickou politikou, stejně tak jako anglická agitace pro válku a pokusy o spojenectví, které jsou s touto politikou spojeny, vyžadují rychlé objasnění německo-ruských vztahů … .”

amb. Geo Bonnet (Francie), amb. Ivan Majsky (SSSR), Brit Lord Halifax.

Co se dělo v Londýně a Paříži během německé diplomatické činnosti? Tam se také rozhodli uzavřít dohodu se Sovětským svazem nebo konkrétněji – znovu podstoupit podvodný pokus o tuto – opět se hrálo o čas s jediným cílem: zabránit Sovětskému svazu a Německu, aby podepsali smlouvu o neútočení. Koneckonců britské zpravodajství dobře vědělo, že 26.srpen je datem německého útoku na Polsko. Pokud se Hitler a Stalin dosud nedohodou, bylo velice pravděpodobné, že mezi nimi může proběhnout válka. Takže západní diplomaté se soustředili na “hru o čas”.
23.července 1939 lord Halifax informoval sovětského velvyslance ve Velké Británii Ivana Majského, že vláda Jeho Veličenstva souhlasila se zahájením jednání. Využili všechny prostředky, které měli k dispozici, aby věci protahovali. Například jejich delegace neletěla do Moskvy, ale cestovala pomalým osobním nákladním člunem, lodí zvanou Město Exeter. To se může zdát drobným problémem, ale její plavba trvala pět nebo šest dní …
 V důsledku toho samotná jednání nezačala až do 11.srpna. Také výběr členů západní delegace hovoří sám za sebe. Sovětský svaz poslal úředníky z nejvyšších vojenských kruhů: komisaře pro obranu Klimenta Vorošilova; náčelníka štábu Borise Šapošnikova; velitele námořnictva Nikolaje Kuzněcova a velitele letectva Aleksandra Loktionova. Britové a Francouzi však vyslali své generály “druhého sledu”. Ani to nebyla náhoda a vzhledem k tomu, že vedoucí delegací nedostali pravomoc podepsat dokumenty, bylo to ještě “účinnější.” Francouzský generál Aimé Doumenc dostal právo “vyjednávat … o všech otázkách týkajících se spolupráce mezi ozbrojenými silami dvou zemí “, ale britský admirál Reginald Drax neměl vůbec žádnou písemnou pravomoc!
 Tak proč přišel? To bylo zmíněno v odstavci č. 8 jeho pokynů: “Vyjednávejte co nejdéle to bude možné.” Další odstavce jsou také poměrně zvláštní, “podporujte jednání s nadějí, že sama budou dostatečně odstrašujícími” a “usilujte o maximální omezení celkového vyznění jak jen to bude možné.”

Příjezd britsko-francouzské delegace do Moskvy, Srpen 1939

 Když západní historici a politologové začali dlouze diskutovat o odpovědnosti Stalina a Sovětského svazu za vypuknutí 2. světové války, obvykle se jim to nelíbí. Hrají na emoce svých čtenářů a posluchačů. Koneckonců každý si dnes dobře uvědomuje zvěrstva nacistů a jejich zločiny. Takže je Sovětský svaz obviňován z toho, že uzavřel smlouvu o neútočení s takovými zloduchy. A protože Hitler napadl Polsko týden poté, co podepsal tento dokument, není Německo jedinou zemí, která může být obviněna z agrese. Je to docela logické. Pokud někdo pomine několik “nevýznamných” bodů.
 1.Sovětský svaz, ale i Anglie, Francie a dokonce i samotné Polsko mělo s nacistickým Německem své vlastní “pakty o neútočení”. To je běžná praxe v mezinárodních vztazích.
2. Německo-polská válka by jistě začala, i kdyby Sovětský svaz nepodepsal smlouvu s Německem. Jen několik týdnů později, na podzim roku 1939, by SSSR byl nevyhnutelně k tomuto dohnán – boj s Japonskem začal na jaře toho roku poté, co Japonci zaútočili na Mongolsko.
 Pokud odmítneme prázdná slova moralizátorů pro masy, kteří hrají s fakty rychle a velmi volně, skončíme u u holé pravdy. Stalin neměl jinou možnost než podepsat dohodu s Hitlerem, aby odvrátil agresi od své vlastní země.
 Koneckonců, Hitler nevedl válku kvůli nějakému dokumentu, ke kterému byl naprosto lhostejný, ale kvůli desetiletím pečlivě řízené finanční, politické a diplomatické pomoci, která vyústila nejen v oživení oslabeného Německa, ale také v bezprecedentní nárůst jeho moci. A samozřejmě to nebyl SSSR ani Stalin, který poskytoval tuto pomoc, ale západní mocnosti a bankovní elita.
 Stalin jednoduše neměl na výběr. Ale to nebyla pro Brity a Francouze pravda, jejichž delegace přijela do Moskvy k rozhovorům dlouho před Joachimem von Ribbentropem. Kdyby opravdu chtěli uzavřít smlouvu se Sovětským svazem, mohli tak učinit.
 Stalin přijal berlínskou nabídku, když si uvědomil, že s Británií a Francií smlouva nebude. Německý velvyslanec von der Schulenburg navrhl Molotovovi budoucí smlouvu 19.srpna 1939 v 17:00 hod. Komisař Molotov předal dopis od Stalina von Schulenburgovi. Došel k závěru, že v posledních několika letech převzal celou angloamerickou politiku vůči Hitlerovi a hodil ji přes palubu: “Sovětská vláda mi dovolila, abych vás informoval, že souhlasí s tím, že pan von Ribbentrop přijede do Moskvy 23.srpna letošního roku. “
 Polsko bylo odsouzeno k zániku. Británie a Francie jej odsoudila k smrti, takže jakmile by donutili Hitlera válku zahájit, byl by nasměrován potřebným směrem na východ. O něco víc než rok by trvalo, než by i sama Francie začala trpět také půvabem britské politiky, jejím podvodem a zradou.
 Ale než Hitler vstoupil do Paříže, byla na řadě Varšava …

Sovětský lidový komisař pro zahraničí Vjačeslav Molotov podepisuje Sovětsko-Německý pakt o neútočení 23.srpna 1939. Tento dokument s konečnou platností pohřbil britiské ambice, postavit nacismus proti SSSR a znamenal významnou porážku british diplomacie ve 20. století…


Oklamané Polsko (VI)

originál

zdroj – vlastní překlad 03.09.2017

Nikolaj Starikov (Rusko) SK RU

 … Polsko utrpělo drtivou porážku rychlostí světla. Kolony německých tanků snadno prolomily obranu polských divizí a zaútočily na průlom. Do 8.září 1939, osmého dne války, se  obrněné jednotky Gótů přiblížily polskému hlavnímu městu. Varšava hrdinně odolávala až do 27.září, ale poté se vzdala. Vládní elita, která stáhla svou zemi do tohoto krveprolití, neměla žádnou touhu projevit hrdinství. Již 5.září po obdržení prvních zpráv o tom, že do hlavního města vjíždějí kolony tanků, polští vůdci uprchli do Lublinu a 17.září unikli přes rumunskou hranici. V návaznosti na útěk vlády vyšší velitelé a generální štáb zběhli také. Namísto sestřelování a ničení německých letadel a umírání v bitvě se ctí, bylo přibližně 500 polských letadel zničeno pro Rumunsko, Lotyšsko a Litvu.
 V Polsku nebyla oznámena žádná mobilizace. Nebo přesněji, dva dny před válkou 29.srpna 1939 se Polsko rozhodlo, že to udělá. Pak se ale znovu zamysleli. Plakáty, které už visely ze zdí budov v polských městech a vesnicích, oznamující počátek mobilizace armády, byly zničeny. Proč polští vůdci udělali něco tak zvláštního? Vzhledem k tomu, že britští a francouzští velvyslanci oficiálně požádali Poláky, aby odložili jakékoli oznámení o mobilizaci do 31.srpna. Mezitím vedoucí představitelé západních demokracií dobře věděli, že německá invaze nastane brzy ráno 1.září. Požadavek britských a francouzských diplomatů měl pouze jediný cíl: usnadnit německé armádě, aby vypořádala s POlskem první ranou.

Vojáci Wehrmachtu ničí polskou hraniční závoru 1.září 1939. Poláci si byli jistí, že jejich západní “spojenci ” jim poskytnou okamžitou vojenskou pomoc, jejich naděje byly ale nepodložené…

Poláci pochopili skutečnost a vystřízlivěli velmi rychle. Dne 1.září 1939 hlava polského ministerstva zahraničí Józef Beck, onen muž, který měl rozhodující vliv v polsko-německých rozhovorech náhle odletěl do Londýna namísto Berlína, okamžitě odtud telefonoval britskému velvyslanci ve Varšavě Howardovi Kennardovi a informoval ho, že válka mezi Německem a Polskem začala. Varšava čekala okamžitou reakci spojenců a ta přišla. Britové a Francouzi oznámili německé vládě, že budou dodržovat své závazky vůči Polsku, pokud Němci nezastaví invazi. Londýn a Paříž současně ujišťovali Berlín, že tyto poznámky jsou pouze varováním, nikoliv ultimátem. Britské a francouzské ministerstvo zahraničních věcí nadále podporovala Hitlerovu iluzi, že nepůjdou kvůli Polsku do války. Jejich primárním úkolem nebylo zastavit německou invazi, což by mohlo vést k vyjednávání, ale naopak povzbudit další boje, aby Polsko bylo rychle zničilo německou armádou, která by se pak mohla objevit až na sovětské hranici. Navzdory skutečnosti, že britský král 1.září podepsal příkaz k mobilizaci své armády, námořnictva a letectva a francouzský premiér vydal podobnou vyhlášku ve Francii, byl Hitler přesvědčen, že spojenci nezačnou bojovat. Dokonce bylo možné, že nikdy nebude vydáno žádné prohlášení o válce. Poláci museli být co nejdříve poraženi a pak by zmizel samotný impuls ke konfliktu. A i kdyby byla formálně zahájena válka, bylo by možné znovu zahájit jednání se Západem pod nějakou záminkou, jakmile bude Polsko zničeno.

 Takto lídr Německa viděl situaci. Ale nebyl jediný, koho oklamaly manévry západních diplomatů. Velmi pomalu polští vůdci začali chápat, že britské a francouzské předválečné sliby jsou pouhými prázdnými slovy. Kde bylo slíbené letadlo? Proč letecké síly spojenců ještě neútočily na německé cíle? Proč Francie neposkytla Polsku pomoc podle smlouvy? Kdy Francie vyhlásí válku agresorovi?
 Polský velvyslanec položil tyto a další otázky francouzskému ministru zahraničí Georgesovi Bonnetovi ve francouzském hlavním městě. Bonnetova odpověď jasně říkala, že Paříž chtěla Hitlerovi dát několik dní náskok, aby německá armáda neměla problémy se zlomením páteře polské armády. Bonnet uvedl, že francouzská vláda by mohla poslat ultimátum pouze po “rozhodnutí parlamentu, který se bude scházet odpoledne.” A toto ultimátum, které ještě muselo být posláno do Berlína, by neuplynulo až do uplynutí 48 hodin. A teprve tehdy by bylo možné vyhlásit válku.

Zatímco Luftwaffe bombardovala Warsavu, britské letectvo bylo zaneprázdněno shazováním propagandistických letáků nad německými městy.

 Tato odpověď zděsila polského velvyslance. Polské zoufalství je snadné pochopit: udělali jsme všechno, co jste nám řekli, ale teď nás bičují za vše, co stojí za to a nedostáváme žádnou podporu. Poláci ztratili svou trpělivost a už se neptali, ale nyní požadovali to, co jim bylo slíbeno. Večer 2.září, po schůzi francouzského parlamentu, se polský velvyslanec znovu obrátil na ministra Bonneta. Ten mu odpověděl, že otázka ultimáta Německu musí ještě být projednána na zasedání Rady ministrů. “Pak polský velvyslanec ztratil svou mírnost a řekl Bonnetovi přesně to, co si o něm myslel a také požadoval, aby Německo okamžitě dostalo ultimátum.” Přesně stejná scéna byla zaznamenána v britském hlavním městě. V noci 3.září byl polský velvyslanec v Londýně nucen okamžitě jít k lordu Halifaxovi a připomenout mu závazky britské vlády.
 Pak na Západě začala hanebná a špinavá hra politická hra, která je v historii známá jako “Podivná válka“. Dne 3.září 1939 Velké Británie a Francie skutečně vyhlásily válku Třetí říši. Polská vojenská mise okamžitě opustila Varšavu a odletěla do Londýna. Je snadné si uvědomit, že polští generálové přišli, aby diskutovali o konkrétních společných krocích, které mají být podniknuty, aby bylo možno zničit agresora. Můžeme sotva pochopit emoce, které tito vlastenci museli cítit. Polská vojenská mise navíc čekala celý týden před tím, než byla přijata britským náčelníkem královského generálního štábu, generálem Edmundem Ironsidem!
 Souhlasil s pohledem Poláků, okamžitě jim řekl, že britský generální štáb nemá žádný záměr pomáhat Polsku a radil Polákům, aby kupovali zbraně … z neutrálních zemí! V reakci na zuřivost Poláků se generál Ironside trochu odhodlal a slíbil přidělení 10 000 zastaralých pušek Hotchkiss a 15-20 milionů kazet. Německé tanky závodily směrem k Varšavě a stálé útoky německých letadel zničily polské divize obklopující město. Aby Pro přežití Polsko potřebovalo protitankové a protiletadlové zbraně a stíhací letouny. Britové však v podstatě naznačovali, že s německými tanky a letadly lze bojovat zastaralými puškami!
 Ale to nebylo všechno! Ve skutečnosti se jejich zrada nezastavila! Britové neslíbili dodání zbytečných pušek do Polska dalších … 5-6 měsíců! V reálném světě však válka mezi Německem a Polskem skončila za méně než měsíc. Londýnská “pomoc” představovala úplný nedostatek slíbené pomoci. Polsko bylo nehanebně podvedeno svými spojenci. A tato zrada už nevypadá jako nevyslovitelná hloupost nebo jednoduchá slepota, jakmile člověk správně porozumí skutečným cílům Londýna a Paříže. Naopak byla jejich zrada logickým výsledkem veškeré předválečné diplomatické činnosti západních vlád a byla přirozeným důsledkem britské a francouzské politiky.
 Není pochyb o tom, že vedoucí představitelé Polska plně pochopili zločinné jednání svých spojenců. Jeden významný fakt: polská exilová vláda (v Paříži a později v Londýně) byla složena ze zcela odlišných osobností než předválečné vedení. Důvod byl jednoduchý: ti, kteří byli zrazeni Brity, už s nimi nechtěli pracovat. A pro Brity bylo mnohem snazší angažovat se s lidmi, jimž nedali žádné sliby.

Polský chlapec ve zničené Varšavě v roce 1939

 

Napsat komentář