6. Lev Trockij, otec německého nacizmu

Příběh 6.

Lev Trockij, otec německého nacizmu (I)

originál zdroj – vlastní překlad 1.6.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

“Kupodivu, Anglie, monarchistická až do morku kostí a doma konzervativní, vždy jednala v zahraničních záležitostech jako patron demagogických aspirací, vždy se podbízela lidovým hnutím, která se snažila oslabit základy monarchie jako celku.”

Memorandum Petra Durnova caru Mikulášovi II., únor 1914

Otázka, kdo přivedl Hitlerův režim k moci, je klíčem k pochopení všech následných tragických událostí. Nesprávné vyhodnocení období “raného nacismu” vede k chybnému posouzení příčin 2. světové války – násobí hádanky a záhady. Máme-li věřit učebnici dějepisu, pak političtí vůdci jednají v rozporu s veškerou logikou a zdravým rozumem. Ale je to prostě nemožné – jak jsme již řekli, v kancelářích nepracují úplní hlupáci. Státníci očekávají odměny v podobě síly a to ukazuje logiku jejich akcí. Pokud je vláda vedena loutkou, pak je to ještě potřeba moci, jen ne vlastní – a v tom je celý rozdíl! Je důležité si uvědomit, že každé přijaté rozhodnutí založeno výhradně na politických či ekonomických dividendách, které země budou sklízet, to zda je zcela země nezávislá nebo jestli je suverení je falešná představa, v takových případech směřují všechny benefity k řídícímu národu. A pokud jste po přečtení historického výzkumu o předvečeru 2. světové války odešli s dojmem, že všechny světové vlády byly řízeny blázny, kteří nechápali zjevné následky svých činů, pak to znamená, že autor sám nepochopil nic o tomto období.
Aby bylo možné správně posoudit činy světových vůdců, musíme se vrátit o několik let zpět a ponořit se do chaotické kuchyně ruských a německých revolucí. Pojďme s tím začít. Začalo to na pozadí těžkých bojů Německa na všech frontách. Nicméně, tím  není možné vysvětlit jeho vojenskou porážku. Totiž, můžete, ale pouze v případě, že zapomenete na několik důležitých faktů. Jedním z nich je, že v roce 1945, bylo Německo zcela obsazeno a přesto se bránilo do posledního muže. Když začala revoluce v roce 1918, ani jeden nepřátelský voják dosáhl území Německa. V 1. světové válce Německo neznal hrůzy bombardování, tím méně kobercové bombardování, které může zničit jakoukoliv stopu města z povrchu Země. Německo však trpělo velkými hospodářskými obtížemi, ale v Berlíně a Hamburku nebyl hladomor na úrovni Leningradu v roce 1941. Tak proč konat revoluce?

Protože to bylo uvedeno do pohybu. Stejné síly, které přivedly ke krachu ruskou říši v únoru a říjnu 1917 byly nyní připraveny pohřbít svého druhého geopolitického soupeře – říši císaře Viléma. A oni jí pohřbili! Umělý kolaps Německa vytvořil živnou půdu pro nacisty a povzbudil jejich program.

“Říkám vám, že jakmile se dostanu k moci prostřednictvím právních prostředků, vytvoříme nacistický soud a pomstíme Listopadovou revoluci a mnoho hlav po právu spadne z ramen.» [kniha Alana Bullocka “Hitler a Stalin” ], – deklaroval Hitler otevřeně. Možná, že lže nebo přehání, že Německo bylo “bodnutu do zad» nebo možná je to jen další trik Goebbelsovi propagandy. Posuďte sami …

max_baden

Princ Max von Baden byl kancléřem v době zhroucení Německa. Přesněji řečeno, jeho vzestup k moci 3. října 1918 označil vytvoření nové vlády, v níž byl tón nastaven nikoli upjatými královskými zpátečnickými úředníky, ale pravicovými sociálními demokraty v čele s Ebertem a Scheidemannem. Koncem září, byla na všech frontách obtížná situace. Němečtí spojenci byli podlomení. 30. září, podepsalo Bulharsko podepsalo příměří se spojenci Entente. Vedoucí představitelé Rakousko-Uherska a Turecka také začal přemýšlet o přežití svých režimů a nikoli o vítězství v probíhající válce. V tomto bodě bylo samozřejmě nejdůležitějším úkolem pro Německo posílení svého ducha a důvěry ve vítězství.

Pro odpůrce Německa se prioritou číslo jedna stalo udržování oddělených rozhovorů se satelity Německa. Válka se vlekla. S porážkou, která Německu hrozila, bylo ještě možné se vzdát, tedy rozdělit své spojence, země Entente by mohly uspíšit konec. V Londýně a Paříži také, populace byla na pokraji smrti hladem a již více nemohla vydržet miliony pohřbů. Dokonce i pro Spojené státy, které právě vstoupily do války bylo prodloužení bojů nežádoucí. Nebylo náhodou, že Washington čekal čtyři roky než vyhlásil válku Německu šest měsíců před jeho porážkou. Záměrem bylo, aby minimalizovali své ztráty a přitom využíli toho ostatní poskytovali, spíše než zaplnit nedobytné německé zákopy s mrtvolami flákačů.

Zde v tomto kritickém okamžiku došlo k pravdovým zázrakům. Německý kancléř prince Max von Baden onemocněl. Pro něj to bylo jistě špatný, ale pro zemi to nebylo katastrofální. Nicméně problémem nebyla princůva nemoc, ale spíše její důsledky. Jak se to stalo? Nijak. Je to nesmysl.

Princ Max von Baden usnul.

A spal nějakou dobu! Delší dobu než kdokoli jiný na světě. Dokonce déle než ti unavení a vyčerpaní. O tomto “zázraku” se nedočtete v učebnicích: historici přehlédnou fakta, pro jejichž vysvětlení nejsou podmínky. Informace lze nalézt v pamětech britského premiéra Lloyda George. Ne jen že dělal kancléře ve spánku po mimořádně dlouhou dobu, ale ve skutečnosti v té době Německo prohrálo válku!

“Nadměrné dávky prášků na spaní ho ponořil do zapomnění na dobu 36 hodin důležitých hodin mezi 1.-3. listopadem 1918. Když se probudil, ukázalo se, že Němečtí spojenci – Turecko a Rakousko-Uhersko – už opustili válku a bolševičtí agitátoři podněcovali nepokoje po celé zemi” [David Lloyd George, Válečné vzpomínky (1938)].

Vídeň a Istanbul ve skutečnosti podepsaly oddělené mírové dohody s Entente, zatímco německý vůdce klidně spal jako mimino. Když se probudil, jeho národ byl již jednou nohou v hrobě.

Věříte v kancléřův spontání 36-hodinový spánek? Myslíte si, že by ho ani jediný člověk neprobudil? – To nikdo nechtěl, aby tak bylo učiněno na pozadí rozvíjejících se událostí? No, Stalin nemohl spát v době bitvy o Moskvu, bez ohledu na to jak vyčerpaným byl. Hitler nemohl spát v kritickém okamžiku kdy spojenci zaútočili Berlín jako by jeho nervový systém nemohl využít trochu odpočinku! Dokonce i nemocný a přepracovaný George W. Bushe (stejně jako jakýkoli jiný prezident), by se probudil v případě katastrofy v měřítku 11. září 2001. Pokud jste v této pozici, musíte vést zemi – dávat pokyny a reagovat na rychle se měnící prostředí.

Ale princ z Badenský spal a spal. Existují pouze dvě rozumná vysvětlení pro takový “klid” během tak rozhodujícího okamžiku německých dějin a obě dvě nám říkají, že německá “revoluce” velmi mnoho zavání spolčením nebo tajnou operací.
• Někdo, a není to náhoda, dal opravdu nemocnému princi dost prášků na spaní, že by to zabilo koně a pak se pod všemi druhy výmluv zakázal komukoli přijít a přivést ho ke smyslům.
• Prince si vybral alibi sám, prohlašoval, že je nemocný a klidně spal ve své kanceláři a (tím zařídil, aby), nebyl v rozporu s kolapsem své země.
Co se vlastně stalo, necháme posoudit naše zvídavé historiky. Na druhé straněl, je to jeden z těch případů, kterému další detaily vpodstatě nic nepřidají. Objevil se ještě jeden zvláštní moment, který charakterizuje německou revoluci a naši Šípkovou Růženku, prince Badenského. Jak je dobře známo, smrt císařské říše začala povstáním námořníků v Kielu. Stejně jako v Rusku, “pýchou a slávoua” německé revoluce byli její námořníci a obě naše flotily strávily většinu války ve svých přístavech. Dreadnoughty a bitevní lodě jsou příliš drahé na oto aby byly ztraceny potopením v bitvách. Vzhledem k propagandě a nicnedělání se námořníci stali stávkovou silou pro “ZMĚNU”…

Provokací pro povstání v přístavu Kiel bylo nedobrovolné posílání námořníků a “bratří» podle zvyku vybojovat rozhodující bitvu s britskou flotilou. Pro německé admirály to byla sama o sobě krásná myšlenka: nesmlouvavě jít bojovat s nepřáteli. Námořníci byli kartou, kterou bylo ještě možno hrát. Vítězství by mohlo radikálně změnit celou situaci a v případě porážky by věci mohli dostat mnohem horší průběh. Koneckonců je v každém případě smrt v bitvě mnohem více odpovídá vojenské cti než kapitulace. Tato krásná propagandistická zpráva se obrátila na vojáky a ti se začali bouřit.

Co říkáte tomuto chování? Velmi jednoduché – vzpoura. Takový přestupek je trestán v ozbrojených silách velmi vážně. V době války, jakýkoliv armádní tribunál činí jednoznačný verdikt – smrt zastřelením. Ale německá vláda, nově vedená sociálními demokraty se rozhodla nepoužít tuto metodu na vzbouřence. Navíc, princ Max vydal dekret zakazující použití síly k potlačení rozšiřujících se nepokojů. A když nečinnost dovedla vládu k potácení se na pokraji, kancléř náhle “probuzen” volal císaři Vilémovi na německé vojenské velitelství ve městě Spa, a naznačil mu, aby abdikoval. “Byl to jen prodloužený spánek prince Maxe, který jej zdržel od podání tohoto návrhu Vilémovi dříve.» napsal britský premiér Lloyd George. Já nevím jak vy, ale po hloubějším studiú těchto zázraků, čím dál tím více pochybuji, že statečný německý princ Max “opravdu” spal …

Situace byla velmi podobná ruské revoluci v únoru 1917, kdy byl panovník donucen odstoupit z trůnu a tato abdikace – ne “revoluční situace” – okamžitě položila zemi na její smrtelné lože. Ale jestliže Mikuláš II. podlehl vydírání, císař ukázala vyrovnanost. Měl jednu výhodu: na rozdíl od svého ruského bratrance, nebyl zatčen. Ale monarchova vytrvalost nemohla zastavil síly, které se daly do pohybu, který by rychle eliminovat německou říši ze seznamu vojenských sil. Proto musel někdo odvážně lhát.
Max von Baden udělal něco naprosto neuvěřitelného pro prince a premiéra: oznámil abdikaci svého císaře, k čemuž od něj obdržel jasné a stručné odmítnutí!

wilhelm_ii_of_germany

Pravdou je, že Vilém abdikoval tři týdny po oznámení jeho odstoupení! Princ byl nejenom kancléřem, ale i císařovým bratrancem. Pokud tohle není zrada, co by to potom mělo být? Existují i jiné “náhodné shody okolností”, které naznačují, že jak ruská tak německá revoluce byly uplácány ze stejného těsta. Nepokoje v Petrohradu vypukly 23. února 1917, přesně jeden den poté co car odjel z hlavního města na ruské vojenské velitelství v Mogilevu. Po osmi dnech Rusko slyšelo o jeho abdikaci. Podobně 28.října 1918 Vilém odjel z Berlína na vojenské velitelství ve Spa. O dvacet dní později bylo oznámeno německému lidu že již nemá císaře.

Když je práce hotova, hrdina odchází do západu slunce. Poté, co převzal moc Boha všemohoucího (protože monarchové samy o sobě jsou jím pomazaní), Max von Baden předložil svou rezignaci a předal kancléřství sociálně demokratickému vůdci Friedrichu Ebertovi. Začal vzdáním se svého císaře a pak se vzdal i svého místa. Během hodiny (!) v den převzetí moci, nový vůdce sociálně demokratické strany “prohloubil” revolucie a bez cizí pomoci deklarovat Německou republiku!

Vláda “ospalého” prince Maxe byla u moci jen něco málo přes měsíc. A v tomto měsíci dokázala obratně přijít nejrve o všechny německé spojence a pak i o vlastní Německo! To jsou lidé, které Hitler později nazval zrádci a přeběhlíky – a nejen pro “měkké” zrušení monarchie. Samozřejmě, Scheidemann, Ebert a jejich komplicové z nové vlády rychle podepsali  příměří s národy Entente, bezprostředně po převzetí moci.

Celá věc byla provedena tak obratně, že němečtí lidé se ke všemu dostali jako zelenáč při hře skořápky. Při čtení tohoto dokumentu před Vámi vyvstanou otázky, kdo organizoval německé revoluce a proč tyto revoluce sami ustaly:

treatytext

“Článek 4. Německá armáda se vzdá tohoto válečného materiálu: 5000 děl, 25000 pušek, 3000 minometů a 1700 letadel.
Článek 7 Německo se vzdá ve prospěch Spojenců: 5000 lokomotiv, 150000 vagónů a 5000 nákladních automobilů.
Článek 9 Dodávky a zaopatření okupačních síl v Porýní (kromě Alsasko-Lotrinsko), bude zodpovědností německé vlády.
Článek 10. Okamžité repatriace všech válečných zajatců, kteří patří do Spojeneckých armád bez reciprocity … “

Kromě všeho výše uvedeného, musí Německo předat pod kontrolu Spojenců: 6 těžkých křižníků, 10 bitevních lodí, 8 lehkých křižníků, 50 torpédoborců a 160 ponorek.

Myslíte si, že toto lze nazvat “příměřím”? Mohou být tyto požadavky zahrnuty do jeho textu? Příměří je jinak známo jako klid zbraní. Tento dokument, vypracovaný Spojenci a rychle podepsaný novým německým vedením nelze nazvat jinak, než bezpodmínečnou kapitulací. Kdyby se německému lidu řeklo, co Britové a Francouzi požadují, byl  by nadále vzdoroval. Proto se dokument nazývá “příměřím”. Německo nejprve složilo své zbraně, zavázalo se stáhnout své jednotky ze všech okupovaných území, převedlo kontrolu nad svou flotilou na Spojence, vzdalo se své těžké výzbroje a dopravních prostředků a propustilo všechny vězně. Teprve po tom všem, když už Němci neměli žádnou armádu ani jakýkoliv jiný způsob odporu, mohli “mírové rozhovory” začít. Přitom Němci nejprve předali své zbraně a teprve později se dozvěděli, za jakých podmínek to tak udělali!

Německá porážka se odehrála bez zádrhelů. Se souhlasem císaře začala německá delegace jednání o příměří 7. listopadu 1918 – to znamená, před oznámením Vilémovy abdikaci. Spojenci dali Němcům lhůtu 72 hodin, aby reagovali na obdržené návrhy, která uplynula dne 11. listopadu. Císař by nikdy nesouhlasil s takto přemrštěnými podmínkami. Koneckonců, podepsání dokumentu by znamenalo porážku Německa v 1. světové válce! Proto bylo nutné v době, kdy bylo podepsáno toto “příměří”, aby císař neexistoval. V opačném případě by příměří, které bylo ve skutečnosti mnohem více kapitulací, nikdy nebylo podepsáno. Takže 9. listopadu 1918 Max von Baden lhal o císařově abdikaci, kterou oznámil světu a nová vláda složená z loutek okamžitě podepsala dokumenty v konečném termínu stanoveném odpůrci – 11. listopadu 1918.

Tím byly všechny doklady už v pořádku? Na příkaz Entente bylo již možno spočítat množství zbraní a vojenského vybavení, které by Němci měli “odevzdat»? Možná, že němečtí zástupci laskavě přinesli seznam s sebou? Nebo možná, že spojenci tohle všechno plánovali již dříve, věděli předem o blížícím se puči?
Propaganda Entente přesvědčila Němce, že dohoda o spravedlivý mír by mohla být uzavřena, pokud by se Německo zbaviloi císaře. Mnoho lidí podlehlo této náladě a to přispělo k neochotě obyvatelstva, podpořit císaře. Německý lid svrhl jeho vládu, což uvrhlo zemi do chaosu a udělalo pokračovaní v boji nemožným pro svou vlastní armádu. Nicméně, při stanovování podmínek příměří smlouvou z Versailes nikdo Němcům, kteří svrhli Viléma nedělal žádné laskavosti. Naopak, lidstvu nejsou známy tak drsné «mírové» podmínky již od punských válek mezi Římem a Kartágem. Výsledkem je, že se Němci cítili podvedení a zrazení. Musím říci, že většina zrádců nakonec našla svůj spravedlivý trest. Matthias Ertsberger, který podepsal příměří, byl zastřelen v srpnu 1921 dvěma mladými nacionalisty. Ti, kteří podepsali Brest-litevskou smlouvu na ruské straně, stejně tak nepřežili roky 1937-1938 …

Přirozeně, že vyděračská smlouva z Versailes byl pak podepsána. Tady vidíte zbytek: reparace až do roku 1988, hlad a zima bezprecedentní v lidské historii. Němci rychle vystřízlivěli, ale nebylo žádné cesty zpět. Výroba zboží v Německu klesla na úroveň roku 1888, i když populace se od té doby rozrostla o 30%. Všechni byli ponecháni rozhodnutí buď trpět nebo zavřít okna a zapnout plyn. Taková byla situace v době, když Adolf Hitler vstoupil do politické arény. Pochopil, kdo vyhrál 1.světovou válku a čí milostivé povolení by bylo zapotřebí Německu, aby se postavilo zpět na nohy.


Lev Trockij, otec německého nacizmu (II)

originál zdroj – vlastní překlad 16.6.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

Kdo organizoval únorovou a říjnovou revoluci v Rusku a listopadovou revoluci v Německu? Ruská a německá revoluce byly organizovány britskou zpravodajskou službou, s možnou podporou Spojených států a Francie. Cílem 1.světové války bylo donutit dvě velmovi, aby krváceli spolu s ostatními a eventuálně v nich zažehnout revoluce. Všechny druhy politických stran byly použity k vykonání tohoto úkolu – ruští eseři, kadeti, menševici, bolševici a v Německu nesourodí sociální demokraté. Ale ne všechno šlo podle britského plánu. Německo našlo svého vlastního řezníka, Gustava Noskeho, bolševici rozhodně převzali taktiku zabíjení politických soupeřů. Byl poslán do Ruska podle britské zpravodajské služby, díky tajné dohodě s německými tajnými službami v “uzavřeném voze,” bolševici odmítli opustit politickou scénu. Bolševici, kteří se ukázali být talentovanými a nemilosrdnými organizátory, pokračovali ve vítězství v ruské občanské válce a zničení vodítka svých britských dobrodinců.

Když se prach z pádu Ruské říše usadil, vynořila se nová forma, která čelila ohromenému britskému pohledu. Na místo obrovské, ale předvídatelné říše carů, vznikla o něco menší, ale zcela nepředvídatelná nová země – Svaz sovětských socialistických republik. V jejím čele byli vůdci, kteří velmi dobře znali umění převratů a revolucí a byly tak vhodnými soupeři v politickém boji.

Nicméně, nová ideologie Sovětského svazu nepředstavovala nebezpečí sama o sobě. Nakonec, všechny slogany končící na “ism” a složení politických systémů jsou nic, ale slouží pro dosažení zamýšlených cílů – nejsou sami o sobě konečné. To je důvod, proč bolševici, kteří otřásli Ruskem v době jejich vzestupu k moci, byli nuceni pokračovat v politice svých korunovaných předchůdců a rychle vytvořili téměř veškerou ztracenou půdu. Stalo se tak pod praporem marxismu, ale úvaha nemá nic společného s triumfem myšlenek vousatého londýňana, ale spíše s logikou geopolitické konfrontace a prosazování národních zájmů.
Nyní zvážíme situaci v naší zemi na počátku roku 1920. Nevyřčené bohatství Ruska nebylo pro svět žádným tajemstvím. I bez jakýchkoli geologické průzkumy lze předpokládat, že jedna šestina Země není naplněna pouze pískem, jílem a oblázky a na tomto rozsáhlém území se tyčila velkou Ruská říše. Stejně jako všechna ostatní impéria i Rusko mělo mnoho problémů kvůli své historii, geografii a etnickému složení. Britská rozvědka bodla do všech těchto tlakových bodů. Nemyslete si, že Rusko se zhroutilo přes noc. Podvratné aktivity byly nahromaděné proti Rusku v průběhu měsíců nebo dokonce let. Práce byla ve skutečnosti dlouhá (asi 100 let), metodická a pomalá. Začala hned po porážce Napoleona Bonaparta, když se Rusko stalo nejsilnější silou na evropském kontinentu a skončila únorovou a říjnovou revolucí a ruskou občanskou válkou.

Tak bylo rozdrcení Ruské říše kompletní. Ale politický boj nemá konce. Stejně jako politika sama, to bylo nekonečné. Proto, jakmile se SSSR začal objevovat na mapě, děli se pokusy o jeho vymazání. Když se to stalo v roce 1991, podvratné činnosti byli prováděny proti Ruské federaci. “Neměli bychom klamat sami sebe: dokud se Rusko nezmenší na velikost Monaka nebo Lucembursku, budou se vždy snažit, aby je oslabili a rozbíli na kusy, bez ohledu na vládnoucí režim nebo jeho stupeň “demokracie” či “otevřenosti “. Budou i nadále diskutovat měřítka tohoto úsilí a financování. V roce 2007 Spojené státy utratili 43 miliard dolarů za své zpravodajské agentury. Údaje o nákladech Velké Británie jsou přísně tajné.

Stalin

Nebyla to jen touha vyřídit konkurenta, co vedlo Anglosasy ke zorganizování ruské revoluce, ale také ukazování všech “svobodných” hodnot. Ale dopadlo to úplně jinak. S Leninem v čele, bolševici nečekaně pro všechny (včetně sebe) přivedli Rusko zase zpět. V době kdy zakladatel sovětské vlády zemřel v roce 1924, bylo všechno stále ještě velmi křehké. Ekonomika musela být přestavěna a v tomto bodě vypukl v SSSR boj mezi dvěma myšlenkami, dvěma osobami, dvěma filozofiemi jak rozvíjet zemi. Jakmile Lenin již ležel v rakvi, Josef Stalin a Lev Trockij se pustili do boje o to, kdo převezme vládu nad komunistickou stranou a právo řídit zemi podle sebe. Není třeba přednášet podrobnosti ze životopisů těchto vůdců a všechny zvraty v rámci sovětské politice, na toto téma existují již tisíce knih. To co nás zajímá, je pochopení klíčových momentů tohoto střetu a to, co to znamenalo, protože tato bitva v kancelářích Kremlu, daleko od Mnichova, hrála hlavní roli v osudu tehdy ještě neznámého německého desátníka – Adolfa Hitlera.

Zbouráním veškerých demagogií mezi těmito dvěma stranickými vůdci do jednoduchých a srozumitelných vět, dojdeme k jejich následujícímu sporu: Trockij věřil, že ruská revoluce nebyla cílem, ale spíše prostředkem k zažehnutí revolucí ve více rozvinutých zemích, aby se dosáhlo komunistických vítězství po celém světě. Stalinovou ideou bylo, že vítězství bolševiků v Rusku bylo ojedinělým fenoménem, který je cenný sám o sobě a nejdůležitějším úkolem před nimi bylo, zřídit socialistický stát osvobozený od volného trhu, spíše než zaměřený na export revoluce jinam.

Bitva v rámci této strany se točila kolem tohoto ideologického jádra. Trockij prohlásil: “Vytvoření nezávislé socialistické společnosti bylo nemožné pro jedinou zemi na světě”, a proto vyzval k vnější revoluční válku. “Socialistická revoluce,” napsal, “začíná na národní úrovni, vyvíjí se na mezinárodní a je dokončena na globální úrovni. To znamená, že socialistická revoluce je permanentní v novém, širším slova smyslu: nebude dokončena až do konečného vítězství nové společnosti na celé naší planetě “.

Stalin a jeho podporovatelé nesouhlasili, obvinil autorovu teorii permanentní revoluce z pokusu o podvracení a rozdělení strany: Můžeme a musíme budovat socialismus v SSSR. Aby však bylo možné budovat socialismus, musíme především existovat. Potřebujeme šanci, nadechnout se před další válkou, musíme zajistit, že nebudou žádné pokusy o vnější zásah; musíme bojovat za určité minimální mezinárodní stability … “V reakci, Trockij použil veškerý svůj talent řečníka a polemika, aby zastínit své méně výmluvné soupeře. Projevy a prohlášení Stalina a Trockého v této době byla většinou věnována vzájemnému obviňování. Po předložení svých argumentů, každý útočil na ostatní. V této bitvě bylo konečnou zbraní citovat Lenina, protože každý ví, že pokud budete chtít, můžete vždy něco najít. Procházení argumentů obou oponentů by bylo k ničemu, byly nudné a přivedly by i zajímajícího se čtenáře ke spánku. Je důležité odpovědět na jinou otázku: co se opravdu stalo v sovětské stranické elitě? Co stojí za tímto (zdánlivě) teoretickým sporem mezi Stalinem a Trockým?

Historici se snažili odlupovat tuny sémantických slupek produkovaných účastníky této diskuse, ve snaze najít jediné smysluplné jádro. Ale pravda leží někde jinde. Je to v biografiích Stalina a Trockého; Je to v počátcích naší revoluce. Je to dokonce i na místech, kde tito budoucí oponenti byli v předvečer zhroucení ruské říše a jak skončili ve vedení bolševické strany. Trotsky
Trockij byl jiný příběh. V té stejné době v únoru, byl v daleké Americe, kde podle jeho vlastních slov nedělal nic. Trockého profesí bylo, být profesionálním revolucionářem. Zřejmě je tento druh práce placen velmi dobře, tak se Trockij vrátil do vlasti s 10000 dolary v kapsách. V dnešních dnech, teď když “svobodné peníze” výrazně devalvovaly, se zdá tato částka směšná, ale na přelomu století byla americká měna silná. Proto by v dnešních podmínkách tato částka měla hodnotu 20-30 krát větší – a to bylo přesně to, co si přivezl v kapse, myslíte si. Pro připad nečekaných výdajů, abych tak řekl. Hlavní finanční částky na ruskou revoluci od amerických bankéřů byly převedeny prostřednictvím účtů neutrálního Švédska a aktovky nenápadných postav kradmo vstupovaly do země. Nikdo nezpochybňuje, že Vladimir Lenin byl přivezen domů v “uzavřeném vůze” s vybouleným kufrem plným peněz. Ne, je nesporným faktem, že bolševici byli koupáni v penězích. Kdo ji dal jim? Němci? Částečně, ale mělo by být zřejmé, že podstatná část Leninových “německých” peněz pochází z amerických půjček vydaných německou vládou. Stejně jako Lenin, byl Trockij napojen na některé temné kruhy a měl vztahy s různými zpravodajskými agenturami. Poté, co se vrátili do vlasti, Trockij a Lenin se rychle spojili, okamžitě zapomněli na svá minulá nepřátelství. Je třeba poznamenat, že Trockij vstoupil do bolševické strany teprve v létě 1917, nicméně do organizace říjnového povstání dal více úsilí než kterýkoliv jiné bolševické vůdce, včetně Lenina.

Jinými slovy, Lev Trockij zastupoval americkou investice (nebo anglosaské zpravodajce) v novém revolučním Rusku. Proto přijal určitá opatření a vyjádřil určité myšlenky …

Je čas, abych zmínil jeden fakt o soudruhu Trockém a všechno bude jasné. V raných 20. letech zamířil do Rady lidových komisařů. Bylo to v době kdy ji vedl, kdy tato organizace objednala u švédské firmy Nydkvist & Holm masivní nákup parních lokomotiv.

Vše v této objednávce je zajímavé. Za prvé, množství – 1000 lokomotiv. Za druhé, cena – 200 milionů zlatých rublů. Další podrobnosti nejsou o nic méně zvláštní. Není žádným tajemstvím, že Švédsko není přirozeným prostředím pro slony, ale skutečnost, že skandinávská země je daleko od toho, být světovým lídrem v oblasti výroby lokomotiv také nějak unikla všem. Nydkvist & Holm neměla ani výrobní kapacity ke naplnění sovětské objednávky v té době. Proto se obě strany dohodly na transakci v rámci následujícího režimu: Rudé Rusko by zaplatilo dopředu, Švédové by pak postavili továrny a poté nám poslali lokomotivy.

V celé historii firmy Nydkvist & Holm nikdy neprodukoval více než 40 lokomotiv za rok. Ale to se rozhodla shromáždit veškerou sílu a produkoval více než 50 v roce 1921! Zpět k příběhu, objednávka byla rozdělena rovnoměrně do průběhu pěti let, během nichž Švédové použili naše peníze na postavení továrny! V roce 1922 zákazník obdržel 200 lokomotiv a mezi lety 1923 až 1925 obdržel 250 za rok. Kromě toho, Sovětský svaz hrál v této dohodě nejen roli kupujícího, ale i věřitele. A to nemá nic společného se zálohovou platbou za lokomotivy. V květnu 1920 firma obdržela nejen zálohu 7 mil. švédských korun, ale také bezúročnou půjčku ve výši 10 milionů korun “na výstavbu strojní dílny a kotelny.” Podle smlouvy o půjčce, měla být tato splacena při dodávce závěrečných 500 lokomotiv. Kdyby byla sovětský objednávka snížena, pak Švédové mohli snadno zadržet peníze! Například by mohlo švédská strana zpozdit zásilku a text dokumentu neobsahoval případy, v nichž by mohla být smlouva se švédskou společností ukončena.

Ale to není všechno. Lokomotivy byly objednány za dvojnásobek předválečné ceny – a nebyly koupeny za devalvovanou měnu, ale za zlaté ruble! Byl to docela skandální obrázek: přemrštěná cena, platba předem a žádné zboží. A kdy by dorazilií? Kdo ví? Jakýkoliv daňový úředník nebo auditor, který by viděl něco takového by se začal mlsně olizovat. Z dohody byl cítit obrovský skandál a velké povýšení pro každého, kdo by tento podvod odhalil.

Sovětský časopis Ekonom, psal o tomto podivném obchodu v roce 1922. Článek vyjádřoval rozčarování nad takovým podivným způsobem podnikání. Kromě toho autor Frolov, položil logickou otázku: Proč bylo nutné objednat lokomotivy právě ze Švédska? Nebylo by lepší rozvíjet nebo spíše zdokonalovat domácí průmysl? Firma Putilov v Petrohradě vyráběla před válkou 250 lokomotiv za rok. Proč jí nedat půjčku? Taková obrovská suma peněz by mohla “posílit všechny její továrny na lokomotivy a nakrmit jejich dělníky.”

Má takové divné řízení soudruhem Trockým vás překvapí? Nepřekvapuje Vás takové podivné řízení soudruhem Trockým? Byli byste ještě více překvapeni reakcí Lenina na tento článek v Ekonomu. “To jsou jasně všichni kontrarevolucionáři, stoupenci Entente,organizovaní úředníky a špiony, kdo se snaží ovlivňovat naši mládež. Musíme se stále starat o jejich chytání , systematicky zadržovat tyto “vojenské špióny” a posílat je zpět “, napsal vůdce proletariátu. Poté požádal Felixe Dzeržinského, hlavu  tajné policie Cheka, o uzavření časopisu.

Ale zpět k ceně této dohody, která byla tak nevýhodná pro Rusko a kterou bylo zakázáno kritizovat: 200 milionů zlatých rublů – to není jen obrovská částka. Byla to, v té době, čtvrtina zlatých rezerv země!

Takže co to podivné chování Lenina a Trockého vlastně znamená? To znamená, že dluhy musí být zaplaceny a sliby dodrženy. Peníze vložené do rozvrácení Ruska musely být vráceny. To byla jedna z dohod mezi zástupci západních vlád a bolševiky. Vzhledem k tomu, Lenin zůstal u moci tak dlouho, a likvidoval dohody se svými “partnery” v britské zpravodajské službě jen postupně a nakonec jich bylo jen pár. Měl být u ruského kormidla pouze pro jeho zničení, on to ale použil jako krytí proto, aby udělal pravý opak – dal území dohromady. Proto ta logika jeho činů. Nebudeme platit carské dluhy. Budeme dělat ústupky. Nebudeme se vzdávat našich pravomocí a utrácené peníze budou vráceny.

Takže Trocký je více či méně pochopen. Co s tím má dělat Hitler? Dostaneme se k tomu v další kapitole.


Lev Trockij, otec německého nacizmu (III)

originál zdroj – vlastní překlad 17.6.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

Aby bylo možné správně pochopit vztah mezi bolševiky a Západem, je důležité si uvědomit, že leninisté “podváděli” Anglosasy. Zdůraznili nejdůležitější body: nebudou prodávat zemi; nebudou rozdávat své bohatství. Ale jak se ruská občanská válka protahovala, existovala naděje, že bolševici by mohli “přijít k rozumu” a udělat “co bylo nutné”. Existovala malá podpora pro odpůrce proti komunismu a bolševismu. Ale i bez nich,  někdo musel hrát roli řezníka a mouřenína s cílem zajistit loajalitu více buřičských revolucionářů.
Stejně tak v letech 1920-1921, bylo třeba více cvoků pro německé národní socialisty. Nebyla pro ně žádná podpora jak se ukázalo a jejich skromné úspěchy v těchto letech lze přičíst Hitlerovu nadání a nadšení jeho přátel a obdivovatelů. V té době to byly většinou dobrosrdečná staré dámy, které dávali nacistům trochu peněz kampaň. Takže pro čisté Árijce šli věci od špatného k horšímu. “Až do poloviny roku 1921, kdy strana nemohla platit pokladní; její zaměstnanci, kteří vylepovali plakáty neměli peníze na lepidlo! ”

Hitler-1921

Portréty z této doby ukazují Hitlera v jednoduchém oblečení, často z druhé ruky. Žil v malé špinavé místnosti se základním nábytkem na Triftstrasse, s opotřebované linoleem na podlaze. Jeho jedinou nábytkem byla postel, regál, jedna židle a provizorní stůl [Hanfstaengl, Ernst “Putzi”. Hitler: Chybějící léta]. Frideling, vnučka Hitlerova oblíbeného skladatele Richarda Wagnera, jej popsala jako oblečeného v “bavorské kožené kalhoty, krátké hrubé vlněné ponožky, červená a modrá kostkovaná krátká a krátká modrá bunda, která visela ochable na jeho kostnaté postavě.” [Hitler a Stalin: Paralelní životy od Alana Bullocka]

Jiný popis: “v těžkých botách, tmavý oblek a kožená vesta s podivným malým knírkem, on opravdu není impozantní. Vypadá jako číšník v nějaké nádraží restauraci. ” [Hanfstaengl, Ernst “Putzi “. Hitler: Chybějící léta]

Hitlerův postoj k práci byl také velmi zvláštní: “Přiváděl všechny k zoufalství, protože nikdo si nemohl být nikdy jistý, zda se na plánované schůzce ukáže či ne a nebylo možné vynutit na něm rozhodnutí.”

Pfeiffer von Zalomon, budoucí velitel nacistické jednotky Bouře řekl, že když poprvé spatřil Führera, absolutně ho odmítl poznat, protože byl oblečený jako vandrák: staré vizitky, žluté kožené boty a batoh na zádech. Další popis Hitlerova oblečení v tomto období: modrý oblek, fialová košile, hnědá vesta a zářivě červená kravata [Joachim Fest C., Hitler] budete jistě souhlasit, že podívaná na budoucího Vůdce byla docela zvláštní.. Dnes bychom řekli, že jeho lidé , kteří se mu starali o branding a marketing by měli mít hodně práce. Ale fungovalo to! Může si někdo představit v roce 1941 Hitlera v šortkách?

Hitler měl velmi skromné osobní výdaje. Na Velikonoce 1923, dostal několik marek od Göringa, aby jel na dovolenou na výlet do hor. Později připomínaje si ty roky, řekl, “dlouhou dobu jsem jedl jen tyrolské jablka. Je neuvěřitelné kolik jsme tenkrát mohli ušetřit. Marky, které jsem ušetřil byly později utraceny stranou.” [Konrad Heiden, Fuhrer]

Jak se říká, žebráci nemohou být vybíraví a to je důvod, proč Hitlerovi první následovníci byli všichni tak idealističtí. Vzhledem k tomu, že jejich vůdce nepracoval pro peníze, ale pro ideu a to přineslo Hitlerovi respekt a obdiv ne menší než jeho řečnické schopnosti. Kdy se finanční pozice nacistů začnou zlepšovat? Zdálo se, že když to potřebovali nejvíce. Jak můžeme vidět, v roce 1921 žádná taková potřeba neexistovala, ani na začátku roku 1922. Historici nám neříkají nic o nacistickém finančním “zázraku” během tohoto období.

genova
Od 10. dubna do 19.května 1922, se sovětské Rusko, nazývané Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou zúčastnilo mezinárodní konference v italském městě Janov. V podstatě to bylo představení bolševického vedení strany před “civilizovaným” světem. Konverzace byla jako vždy, o penězích. Západní vlády vyčíslily masivní finanční pohledávky, včetně válečných a předválečných dluhů i s úrokem. Navíc požadovali, aby bolševici vyplatili – s úroky – všechna aktiva Bílé vlády, která nebyla zahrnuta, stejně jako úhradu za všechny podniky se zahraniční účastí, které byly znárodněny (!). To vše, podle západních odborníků, činilo 18 miliard zlatých rublů.

Samozřejmě, že to si bolševici nemohli dovolit. Roční platby by dosáhly 80% rozpočtu Ruska v té době! Celý výpočet byl založen na tomto: neschopnost zaplatit, bolševici by prostě Rusko “podlomili” a přijali podmanění, předali by řízení Entente – proces byl uspořádán s pomocí Kerenského a Lenina: revoluční kolaps Ruské říše.

To je chvíle, ve které Vladimír Lenin ukázal partnerům při jednání prostředník! Spíše než bezpodmínečné přijetí dluhů a finančního otroctví, zaujala sovětská delegace beze stopy rozpaků protistanovisko, které znamenalo zahraniční intervenci a blokádu – nabídla 30 miliard zlatých rublů za vše. Po několika dnech se ohromení západní diplomaté prezentovali mírnější možností. Bolševici souhlasili s uznáním ruských předválečných dluhů a byli připraveni nabídnout vlastníkům majetku právo pronajmout nebo obdržet náhradu za svůj bývalý majetek. Na oplátku Anglie, Francie a Itálie by de jure uznala sovětskou vládu, dála jí finanční pomoc, “zapoměla» na znárodněné podniky a zrušila válečné dluhy a úroky.

Nikdo nikdy nemluvil s vítězi 1. světové války tak bezostyšně. Zatímco se toto všechno dělo a západní delegace diskutovaly o nebývalých nárocích bolševiků, sovětská delegace udělala diplomatický tah velkého významu. 16. dubna 1922, na ženevském předměstí Rapallo, podepsali RSFSR a Německo stálou mírovou smlouvu o vzájemném odpuštění náhrad za vojenské a nevojenské ztráty a náklady. Navíc, Německo uznala zestátnění německého státního a soukromého vlastnictví v RSFSR! Smlouva byla podepsána v noci v tajnosti a diplomaté ze zbytku západních delegací se o tom dozvěděli až po události samé.
To bylo moc! Leninovu Rusku se podařilo chytře si omotat Angličany a Francouze kolem prstu. Samozřejmě, že po této události Janovská konference ničeho nedosáhla. V návaznosti na její selhání, byl proveden další pokus přesvědčit bolševiky o přidání se Ruska k Západu. Na Haagské konference (15.-.20. červen 1922), stála sovětská delegace  na stejných pozicích, jako v Janově. Bylo jasné, že západních mocnosti, si budou muset promluvit o odstavení bolševiků od moci jinak. A stejně tak v Německu, které tak jasně prokázalo svou nezávislost, bude muset Západ zavést pořádek. Britská špionáž přece neměla vyvolat revoluce v Rusku a Německu proto, aby se tyto dva státy staly přáteli!

rathenau

Jen dva dny po podepsání smlouvy z Rapallo 18. dubna 1922, vlády Entente, Malé dohody (Jugoslávie, Československo, Rumunsko), stejně jako Polska a Portugalsku zaslaly Německu výtku k jeho postupu. Obvinili Německo z neloajálnosti vůči spojencům za to, že “tajně podepsal smlouvu s Ruskem za zády svých spolupracovníků.” Tisk byl vzhůru nohama. Výsledkem bylo, že vůdcové německé delegace J. Wirth a W. Rathenau navštívili sovětskou delegaci další den a prosili (!)o zrušení smlouvy. Panika v německé “svobodné a demokratické” vládě byla tak velká, že její delegace neustále běhala na britskou ambasádu, volala Berlín a znovu se pokoušela přesvědčit delegaci sovětského Ruska předstírat, že nikdo nikdy nepodepsal jakoukoliv smlouvu! Samozřejmě, že nebyli schopní rozkolísat postavení ruských diplomatů a smlouva byla zachráněna.

Najednou, začalo být nezbytné, aktivovat anglosaská aktiva v zemi piva a klobás. Jako žáby ve vyschlé bažině, čekali na svůj čas. Bažina vyschla a jak země upadla do bezvědomí, čekali. Takže když byla přidána životodárná vlhkost, objevila se bezprecedentní činnost mezi politickými stranami v Německu – zejména těmi potřebnými – nacisty.
Pokud si vzpomínám, smlouva z Rapallo byla podepsána 16. dubna 1922, jen tak se stalo, že shodou okolností nacistická strana zažila “skok v počtu svých členů” na jaře roku 1922! Bylo to v letech 1922-1923, kdy Německo bylo stiženo hyperinflací. Populace rychle chudla. Přesto právě kolem poloviny roku 1922 Adolf Hitler najednou měl peníze. Docela hodně peněz. Právě proto plánoval kongres strany v Mnichově v lednu 1923. Pět tisíc výborně (a nově) vybavených úderných jednotek pochodovalo před svým vůdcem. Ve stejné době, Hitler pronajal 12 míst pro kočáry a najal orchestry, lidové taneční skupiny a dokonce i slavného klauna, aby přilákal veřejnost. Ihned po Rapallo, na jaře roku 1922, se začaly vydávat Hitlerovy noviny, Völkischer Beobachter, jejichž náklad vzrostl z 8000 na 17500 výtisků. Na konci sjezdu se začali tisknout denně. Jaké zajímavé “náhody” …

Nyní můžeme odpovědět na otázku, proč tajemní zahraniční sponzoři podporovali mladé nacistické hnutí. Němečtí nacionalisté aktivně využívali vnějších sil k destabilizaci zemi. Nacisté nebyli zajímaví a hodnotní samy o sobě, ale spíše jen jako nástroj k vyprovokování vládní krize a odstranění vůdců opovrhujících anglosasy, kteří se odvážili podepsat smlouvu s bolševiky. Výmarská republika byla demokratickou vládou, která by mohla snadno odstoupit v případě závažného zhoršení vnitropolitické situace. A pokud by neodstoupila, bylo by snadné odrovnat ji pomocí nacionalistů. Jaké že bylo datum podepsání Sovětsko-německé smlouvy z Rapallo? – 16. dubna 1922. A 24. června 1922 skupina nacionalistických spiklenců zavraždila německého ministra zahraničí Waltera Rathenaua, který byl židovského původu. Bylo zřejmé, že šlo o lekci pro všechny německé politiky: oběť byla zastáncem užších vztahů s Moskvou, byť dosahovaných postupně, při současném hledění na Západ.

Později 14. listopadu 1922 německý kancléř Joseph Wirth, který schválil Smlouvu z Rapallo, byl odmítnut. Wirth upřímně toužil po německo-sovětském sblížení, ale byl také obhájcem postupných kroků a bál se reakce “západních mocností na takový projev nezávislosti v německé zahraniční politice.” Smrt Walter Rathenaua byla přesvědčivým znamením, že jeho obavy nebyly bezdůvodné.

Spolu se vzrůstajícím vnitřním pnutím v Německu, současně vzrostl vnější tlak na německou vládu. Záminkou bylo zpoždění platby reparací. Ne o moc dříve, země Entente nebyly pospíchali na Němce na této frontě, ale najednou to bylo něco jiného. Dokonce měla následovat i přísnější opatření po atentátu na Rathenaua a rezignaci Wirtha. V lednu 1923 francouzské síly obsadily Porúří v Německu – jeho hlavní průmyslové oblasti – převzaly kontrolu tranzitních a důlních činností. Německá vláda vyzvala své občany, aby se postavit pouze na pasivní odpor. Ale Francouzi se chovali jako skuteční okupanti . Například pálili z kulometů do dělnické demonstrace v Essenu, zabili 13 a zranili více než 30 lidí. Když se téměř půl milionu lidí ukázalo na pohřbech obětí, francouzský soud odsoudil majitele podniku a osm členů jeho vedení na 15 až 20 let vězení.

Všichni v Německu měli zaťaté pěsti v rozhořčení. Napadení a sabotáže proti francouzským vojskům vyskočili přes Porúří a byly následně trestány popravami ze strany okupantů. A co nacisté, kteří se shromážďovali zahalení v uniformách extrémních německých vlastenců.

Ti, kdo pochopit skutečné zdroje Hitlerova financování nebyli překvapeni, že členové jeho strany se nepostavili na žádnou stranu v boji s Francouzi. Naopak, Hitler osobně slíbil, že vykopne každého, kdo by se odvážil aktivně podílet nadporu proti francouzské okupaci Porúří a byly chvíle, kdy tento slib dobře plnil, i když jen o šest měsíců dříve mluvil o potřebě partyzánské války v případě okupace Porúří!

Vykříšena a posílena, nacistická strana by pak mohla být snadno použita, stejně jako ostatní nacionalistické skupiny, k destabilizaci vnitřní situace Německa. Je to krutá ironie osudu! Ti, kteří křičet nejhlasitěji o skvělém Rusku, Německu, atd.  jsou ve většině případů slepě využíváni jako nástroje geopolitických oponentů svých zemí, aby oslabili a rozdělili svou vlast. Vzpomeňme naše ušlechtilé, ale krátkozraké Bělogvardějce. Odmítnutí samotné myšlenky “obchodu vlastí” vůdce Bílého hnutí nakonec prohráli občanskou válku a opustili zemi rukou bolševiků. Moderní ruští skinheadi a ultranacionalisté netuší, že tím, že obtěžují “černochy”, způsobují velké škody naší země. To nemá nic společného s obrazem země, ale spíše s tím, že mezietnické násilí v mnohonárodnostní zemi vždy vede k rozkolu, který je tím, co jeho vnější nepřátelé hledají. Stejně tak, nacistický Hitler vědomě či nevědomě hrál do rukou svých francouzských a anglických finančníků. Nebyla to jeho mýtický “separatismus” a tudíž to nebylo ani “vlastenectví”!


Lev Trockij, otec německého nacizmu (IV)

originál zdroj – vlastní překlad 18.6.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

Rok před zorganizováním Hitlerova Pivního puče, se v jeho doprovodu objevilo několik zajímavých osobností a historikům se dosud nepodařilo určit původ peněžních částek, které si s sebou přivezli. Hotovost proudila z mnoha stran. Kromě francouzských a anglických, “švýcarských” peněz, se do Hitlerových kapes dostaly také peníze americké. Tytéž síly hledali v Německu v roce 1922 politické osobnosti, někoho kdo by mohl být použit v závislosti na situaci: změnit problematickou politiku, provést atentáty a provokace. Nikdo ještě nepřemýšlel o uvedení Hitlera k moci. Před Mnichovem o něm sotva někdo slyšel.
Proto se americký vojenský atašé v Německu kapt. Truman-Smith zpočátku setkal s ostatními – vysloužilým generále Ludendorffem, který velel Wehrmachtu v 1.světové válce a korunním princem Ruprechtem. Oni Američana informovali nové stoupající hvězdě. 20. listopadu 1922 se kapitán setkal s budoucím Führerem v jeho, omluvte mě, bytě ve druhém patře [William Shearer “Vzestup a pád Třetí říše”]. Hitler byl k Američanovi zcela upřímný. Je zřejmé, že v případě, že se vojenský atašé dostal do politiky – nikoli k dělům a puškám – pak byl rozsah jeho povinností širší, než zvládnout jednoduché vojenské záležitosti. Dosud neznámý Vůdce malé místní bavorské strany hovořil o svém záměru “odstranit bolševismus”, “shodit okovy Versailles”, diktatuře a vytvořiení silné vlády. Ve skutečnosti, využívaje vzácné příležitosti kdy k němu americká rozvědka přišla osobně, nabídl Hitler sám sebe jako “meč civilizace” v boji proti marxismu – míněno proti Rusku!

Návrh přišel v příhodný čas – tito fanatici mohli přijít vhod kdykoliv. V této chvíli, samozřejmě, nebyl čas bojovat proti Rusům, ale tenhle chlap stál za pohled. Po návratu z Berlína, Truman-Smith podal podrobnou zprávu, kterou velvyslanectví poslalo do Washingtonu 25. listopadu 1922. Ale problémem bylo, že oficiální vojenský atašé Spojených států se nemohl zapojit tak aktivně s německým politikem v souladu se svým diplomatickým statusem. Yankeeové nicméně shledali Hitlera slibným, aby budoucího Führera na místě skontaktovali s kontaktem v americkém zpravodajství. Nacistický vůdce pozval diplomata na své přiští shromáždění, ale Truman-Smith sám nepřišel. Místo toho poslal svého “kamaráda” Ernsta Sedgwicka Hanfstaengla. Hanfstaengl byl synem úspěšného obchodníka s uměním a měl dvojí občanství americko-německé. Narodil se v Bavorsku a vystudoval Harvardovu University v roce 1909. Poloviční Němec klidně strávil celou 1. světovou válku v Americe. Nejenže jeho jako německého občana nezatkli – dokonce i poté, co Spojené státy deklarovaly válku s Německem – ale poté co slíbil, “že se nezapojí do jakékoli protiamerické činnosti,” byl ponechán svobodný. Proč? Protože jeho právníkem byl americký státní tajemník Theodore Roosevelt! [Hanfstaengl: “Hitler: Ztracené roky”]
hanfstaengl

Ale když Německo prohrálo válku, Hanfstaengl okamžitě spěchal do své rodné země. Ve zdevastovaném Německu chyceném v sevření mohutnou inflací byl život Ernsta “Američana” ostrovem prosperity a hojnosti. Vždycky měl peníze, ale zdroje příjmů nebyly zcela průhledné: prokletá inflace totálně zničila otcův podnik. Atributem “oficiální” verze jeho pohody byla do určité míry umělecká galerie v Americe. Přesvědčivé vysvětlení, bylo naprosto neověřitelné, což znamená, že to bylo velmi pohodlné …

Po obdržení pozvání k účasti na Hitlerově sněmu Hanfstaengl měl okamžitě “pro něj plné sympatie” a z obou se stali rychle přátelé. On dokonce napsal jeho poslední dvě paměti s názvy Můj přítel Adolf, Můj nepřítel Hitler a Hitler: Ztracená léta. Doporučuji každému přečtení těchto knih. Proč? Ne kvůli jejich zvláštnímu literárnímu stylu, ale v zájmu významných skutečností, ke kterým se vztahují. Ukazuje se, že marnivost není jen charakteristikou básníků a umělců, generálů a spisovatelů. Zpravodajští úředníci také spáchali tento hřích. Proto věnují svůj čas s přibývajícím věkem napsání skromné malé knížky, ve které samozřejmě neříkají celou pravdu. Místo toho to promíchají dobře známými fakty a skrytými detaily s cílem, ukázat “přemýšlivému čtenáři”, že autor se měl tajně zapsal do historie, aniž by si toho někdo předtím všiml – pomáhaje podivnému fanatikovi jménem Adolf Hitler.

A měl o čem psát. Jako věž, dva metry vysoký Ernst si mezi nacisty vysloužil přezdívku “Putzi”, což znamená “dítě” (a “legrační” a “zábavné”). Pod tímto jménem vstoupil do německé historie knihami o nacistickém hnutí. Historici si nic nepamatují, a malují Hanfstaengla jako žolíka, zapomínají, že taková role je nejvhodnější pro skryté loutkářovo působení.

Skutečná hodnota Putziho ve formování nacistické strany a Hitlera jako jejího vůdce je stále ještě plně nedoceněna. Pianista Hanfstaengl přivedl hrubému desátníkovi do Mnichova elity, stejně jako umělecké a literární kruhy. Kontakty Hanfstaenglovi rodiny daly Hitlerovi tolik potřebnou vážnost a pomohly mu navázat důležité vztahy. V podstatě, Putzi a jeho manželka Helen byli první prosperující rodinou, která Hitlerovi otevřela své dveře. Především byli jeho první značkou a skupinou tvořícím dojem. Hitler se naučil jak se chovat ve vysoké společnosti a získal správné chování.

Hanfstaenglova vila mu byla vždy otevřená, tam budoucí Vůdce nejen hrál na klavír svého milovaného Wagnera, ale také dostával nějaké peníze. Putzi Hanfstaengl byl bohatý a mohl si dovolit pomáhat novému politikovi – přímo, a uvádět ho na správnou cestu. V těchto pamětech Hanfstaengl otevřeně a poctivě uvádí myšlenky, které se zakořenily do rozvíjejícího se Vůdce: “V případě další války vyhraje ten, kdo má Ameriku na své straně. Jediná rozumná politika, které by se měla dodržovat je přátelství se Spojenými státy. Pokud Američané skončit na straně vašeho nepřítele, ztratíte jakoukoliv válku … “.[Hanfstaengl:” Hitler: Ztracené roky “]

Je třeba poznamenat, že tato kázání nebylo určena hlavě státu nebo vládnímu vůdce, ale spíše ještě zcela neznámému náčelníkovi okrajové organizace. Díky editoru, který napsal úvod k Hanfstaenglově knize, a který formuloval účinně a ve stručnosti “šaškovi” myšlenky: “Jeho prácí bylo, aby Německo nikdy nenašlo rovnováhu a velikost bez sblížení s Británií a zejména se Spojenými státy. Základním bodem, který se snažil vložit do Hitlerova mozku bylo, že všechny myšlenky na vypořádání skóre v Evropě by byly iluzorní, pokud by se dvě námořní síly připojili k opačné straně. “[Ibid]

Dobrý nápad. A pokud dále rozvíjíme tyto myšlenky, skončíme u následujícího: musíte si spřátelit Anglii a USA a bojovat proti Rusku. Kde jinde jsme slyšeli takové uvažování … někde … ale kde? Od Hitlera v Mein Kampf! Výsledek je docela zajímavý: v roce 1923 Hanfstaengl pořádá sérii geopolitických diskusí s Hitlerem a poučený budoucí Vůdce si rozšiřoval své obzory. Již v roce 1924, “student” píše svou vlastní knihu, slovo od slova opakuje teze svého přítele. Takže, kdo je skutečným autorem Mein Kampf? Ukazuje se, že to byl americký špion.

Pokud ještě někdo pochybuje, proč a nač se Adolf Hitler “náhodou” setkal s Ernstem Hanfstaenglem, stačí si přečíst jeho knihu a všechny pochybnosti sám smaže. Až příliš mnoho v ní naznačuje, pro koho nacistický bohatý Americký “přítel” pracoval. Hitler byl bezpochyby nadaný řečník. Ale tento dar musel být rozvinut a vylepšen a Ernst Hanfstaengl inspiroval důvěru ve svém příteli Adolfovi, pozdvihl jeho řečnický talent do ještě větší výšky: “Řekl jsem mu o účinnosti expresivních výroků v americkém politickém životě a vysvětlil jak to posílilo a nabroušené tituly, chrlené nápady s fonetickým, aliterační efektem “[Hanfstaengl:” Hitler: ztracené roky “].

Hitler souhlasil. Všechno nasával jako houba. “V mnoha ohledech, byl Hitler ještě tvárný a poslušný,” [ibid] napsal Hanfstaengl. Ale při rozvíjení svého rétorického nadání Hitler pokládal svému učiteli rozumnou otázku:
“Máte naprostou pravdu. Ale jak jsem se mohu dostat až k německým lidem, bez tisku? Noviny mě úplně ignorují. Jak mohu stavět svůj úspěch jako řečník na naší ubohé Völkischer Beobachter, kde vychází mé projevy jen jednou týdně? Ničeho nedosáhneme, dokud se netiskne každý den. “[Ibid]

Na náměstí v listopadu 1923 by se Hitler pokusil o převrat. Ale k získání podpory mas potřebujete propagandu. A k propagandě, budete potřebovat peníze. Bohužel, peníze nebyly nikde k nalezení. Mohlo se stát, že by nebyly nikdy nalezeny, protože budoucí Vůdce udělal krok zpět při řeči během festivalu piva v Mnichově, kde si nevzpomněl na rčení “přítel na trhu je lepší než peníze na hrudi.”
Adolf Hitler neměl přítele na trhu, ale přece měl jednoho opravdového bohatého kamaráda jménem Ernst Hanfstaengl a to stačilo, protože to byl on, kdo poskyt peníze na propagandu! “V březnu 1923 Hanfstaengl dal Hitlerovi půjčku $ 1000 – šílené peníze v těchto dnech.” [Konrad Heiden: “Der Führer”]

Nenechte se oklamat tím slovem “úvěr”. Existuje spousta důvodů věřit, že Hitler nijak nespěchal zaplatit Putzimu a 1000 dolarů v té době byly opravdu šílené peníze! Ve skutečnosti jeden tisíc nebo dokonce jeden dolar, bylo podle Hanfstaengla štěstím! [Hanfstaengl: “Hitler: Ztracené roky”]

S penězi svého amerického dobrodince, nacisté koupili nový tiskařský stroj pro své noviny, Völkischer Beobachter. Hitlerovi noviny nebyly delší než malý věstník – byly to normálně formátované noviny a vycházely každý den! Ale Hanfstaengl se nezastavil vytvořením nacistické první hlásné trouby. Osobně přilákal karikaturistu Schwartzera k práci na nové hlavičce a verzálkách, navrhl také nové motto pro noviny – “. Práce a chléb” [ibid]

Poté, co se dal nacistický tisk do pohybu, se Hanfstaengl obrátil na Hitlera s další pomocí v malé, ale velmi důležité věci. Byl to právě on, kdo vysvětloval svému příteli Adolfovi, jak důležité je, mít správný druh hudby k povzbuzení davu a zvětšení jeho nadšení. Jako příklad hrál Putzi Vůdci Harvardskou bojovou píseň a Hitler dokonce “rozkázal orchestru Storm Troopers, tuto melodii nacvičit.” Hanfstaengl pak osobně skložil tucet nových melodií pochodů pro Storm Troopers! [Ibid] A byly to variace na melodii  “triumfálních pochodů,” psaných pro Američany, na které by Storm Troopers pochodovali pod Braniborskou bránou v den, kdy by se Hitler stal kancléřem.
V této záležitosti, Hanfstaengl zatajil fakt, že to on pomáhal nacistům s převodem peněz. Napsal o tom několikrát ve svých pamětech: “Rozhodl jsem se, že budu tajně podporovat národně socialistickou stranu”; “Já … pochopil jsem, že veškerá pomoc, kterou poskytuji, musí být prováděna tajně”; “Stále držím svou pomoc nacistům jako tajemství a nemohu si o tom dovolit žádné řeči.” [Ibid]

Proč to musel skrývat? Jeho vysvětlení bylo velmi přesvědčivé: “Byl jsem členem rodinného podniku.” Co Hanfstaengl dělal v Německu, co bylo tak důležité, aby mohl chodit po ulicích s Adolfem Hitlerem, než  mu pomáhat penězi? Co jiného mohl bylo Hanfstaengl dělat než výučovat Hitlera, sponzorovat ho a doprovází ho na služebních cestách? Je na to odpovědět podle jeho pamětí. Autor byl matkou jeho obchodních jednání.

Nicméně neměl zapomenout nám sdělit jak poprvé navštívil byt svého přítele Adolfa, kde se seznámil s jeho knihovnout. Měli byste zájem vědět, co četl šéf politické strany ve svém volném čase? Pravděpodobně ano. Pokud jste se podívali na polici, měli byste si zapamatovat tituly? Pravděpodobně byste jich měli poznat a zapamatovat si několik. Ale, při psaní svým pamětí o 20 let později byste meli problém dát dohromady přesný seznam. Ale Ernst Hanfstaengl byl tak velkým přítelem nacistického vůdce, že udělal něco poněkud neobvyklého pro většinu. “Ty knihy byly tak různorodé. Když budu mít trochu času, udělám inventuru, “[Hanfstaengl:” Hitler: Ztracené roky “] napsal Američan. Takové chování je divné, pro průměrného člověka, přirozené pro zpravodajského důstojníka.

Jedním z omylů, kterýž výrazně mystupuje je, že kontakt s Hitlerem a shromažďování informací o něm byl plným úvazkem Hanfstaengla a všechny jeho další aktivity se zdají být pouze krytím. Ve skutečnosti například, Hanfstaengl údajně strávil celý rok psaní scénáře, ale tento film nikdy nevyšel. Proč? Vzhledem k tomu, že Putzi nikdy nepracoval jako scénárista. Pečlivě a systematicky se zabýval jedinou věcí – připravoval budoucího Vůdce Německa. Příběh o filmu by snadno odrazit případné dotazy týkající se jeho povolání. Koneckonců taková profese v době kdy pomáhal Hitlerovi, ještě neexistovala.

“Strana měla vždy málo peněz,” [ibid] napsal Hanfstaengl. Tak proč nemít šestistopého (183 cm) přítele a sponzora, který dá dva, tři nebo deset tisíc dolarů, pokud bude jeho postranním motiv pozvednutí nováčka Hitlera? Velmi jednoduché: byl bohatý, ale to neznamená, že jako milionář jak tvrdí jeho “legenda” a  nemohl obětovat víc než to, co si mohla dovolit bohatá buržoazie. Tisíc dolarů, žádný problém. Deset tisíc – ne. Mohl ale dělat důležitá představení a poradit. V předvečer puče byl Hitler ve Švýcarsku – dlouho hnízdě špionů z každé země na světě – pro peníze. Zajímalo by mě, jestli to byl jeho laskavý přítel, kdo ho tam poslal?

To zůstává neznámo, ale další fakt je prokazatelně pravdivý: po selhání puče, přijel Hitler do Hanfstaenglova domu v obci Uffing cca 60 km od Mnichova [Desmond Seward:: Napoleon a Hitler “]. V zoufalství, jeho hysterická nátura ho přivedla až na hranici jeho možností. Neviděl žádnou jinou alternativu, Adolf Hitler se rozhodl se zabít a dal si revolver ke spánku. Jak víme, nemělo k tomu dojít. Komu vděčíme naším nejupřímnějším poděkováním za záchranu života nejodpornějšího monstra historie? – Hanfstaenglově manželce. Vyrazila revolver z Hitlerova ruky. Hitler byl později zatčen v Hanfstaenglově domě a převezen do vězení, kde začal zapracovávat myšlenky Hanfstaengla do knihy. Prvním aktem Vůdce propuštěného na svobodu z vězení nebyla návštěva Heringa nebo Rosenberga, ale nového domu Hanfstaengla na řece Isar …

Manželům Hanfstaenglovým se podařilo zachránit Hitlerův život dvakrát. Poprvé to bylo na jaře roku 1923 během výletu do Berlína. Cesta procházela Saskem a komunisté měli ve skutečnosti region pod kontrolou. Proto byl v této části Německa na Hitlera vystaven zatykač , “dokonce i cena na jeho hlavu.” Komunistická policie zastavila jejich auto a Führerův život visel na vlásku. V té chvíli Hanfstaengl použil svůj švýcarský pas (který používal k návratu do Německa z USA), a vysvětlil, že je cizinec míří na trh v Lipsku v doprovodu řidiče a lokaje. “Zachránil jste mi život,” řekl potom Hitler. V následujících letech si tento den připomínal s velkým uznáním. Nicméně, Hanfstaengl sám napsal, že “byl  uražen, protože jsem jej nazval lokajem.”

Vděčný Hitler nezapoměl na svého přítele a následně ho jmenoval na klíčový post zahraničního tiskového tajemníka strany. Kromě toho stál Putzi v čele zahraniční tiskové divize v kanceláři Vůdce jako náměstek. Při svých cestách do zahraničí velmi silně podporoval novou německou politickou třídu.

Skeptik by řekl, že to nic nedokazuje a měl by pravdu! Ale v Hanfstaengelově životopisu jsou mnohem zajímavější fakta. Na skromného tiskového tajemníka, měl Hanfstaengl některé opravdu neuvěřitelné kontakty a známosti.

V létě roku 1932 přijel na osobní návštěvu jeden velmi vlivný britský politik – Winston Churchill. V jeho pamětech se pozdejí objevila jedna zajímavá epizoda: “V hotelu Regina se seznámil nějaký gentleman s někým v mém doprovodu. Jeho příjmení bylo Hanfstaengl a hovořil o Vůdci, ke kterému měl zřejmě velmi blízko. Vzhledem k tomu, že vypadal jako žoviální a hovorná osoba a navíc mluvil dokonale anglicky, pozval jsem ho na oběd. Rozmluva o aktivitách a názorech Hitlera byla mimořádně zajímavá; vypadal, že je jím naprosto fascinován. Se vší pravděpodobností mu bylo uloženo mě kontaktovat a jasně se pokusil udělat dobrý dojem. Po obědě jsme se s velkou radostí odebrali ke klavíru, kde obratně hráli zahrál několik divadelních čísel a písní. Zdálo se, že znal všechny mé oblíbené anglické písně a byl nejpovolanější k bavení všech přítomných. Jak se ukázalo, byl Führerovým nejbližším důvěrníkem. Řekl mi, že bych se mohl setkat s Hitlerem, on to zařídí, není nic jednoduššího [Winston Churchill: “Druhá světová válka”]. ”

Sir Winston představil epizodu jako kdyby šlo o náhodné seznámení s pokuse, představit ho Vůdci. S pohledu Hanfstaengla vypadá příběh úplně jinak: “Strávil jsem hodně času ve společnosti jeho syna Randolpha (syn Churchilla – NS) v průběhu našich předvolebních cest. Dokonce jsem zařídil aby s námi mohl jednou či dvakrát letět. Upozornil mě na to, že jeho otec brzy dorazí do Německa, a že bychom měli uspořádat setkání. [Hanfstaengl: “Hitler: Ztracené roky”] ”

Budete souhlasit, že po tomto sbratření s jeho synem, který přijal účast na několika letech organizovaných Hitlerem a Hanfstaenglem, byl pro Churchila Putzi něčím více než “gentlemanem, který se seznámil s někým v mém doprovodu.” Ale tak či onak, Churchill souhlasil se setkáním: “v době, kdy jsem neměl žádný národnostní předsudek vůči Hitlerovi. Věděl jsem jen málo o jeho postojích a osobních kvalitách. Jsem fascinován lidmi, kteří se zvednou k obraně svých poražených rodných zemí, i když já sám jsem na druhé straně. Měl absolutní právo být německým patriotem, když to bylo žádoucí. [Winston Churchill: “Druhá světová válka”] ”

Ale kdo pověřil Hanfstaengla “navázáním kontaktu” s britským politikem? Kdo jej přiměl k uspořádat setkání mezi dvěma velkými vůdci? Hitler sám? Ne. Vůdce ho nepožádal o navázání tohoto spojení, protože neměl ani jít na setkání s Churchillem, navzdory přesvědčení Ernsta Hanfstaengla! “Tak Hitler promeškal svou jedinou příležitost, setkat se,” [ibid] bědoval Churchill. Seriozní politik nemůže jednat tímto způsobem – na první žádost o setkání s jedním z předních politiků nejmocnější země na světě, ukázat se. To je dětinské a hloupé. O půl roku později by se Hitler chopit moci, a nikdy by osobně Churchilla nepoznal. Ukazuje se, že to nebyli nacisté, kdo si objednal Hanfstaenglovo představení Hitlera Churchillovi, ale spíše stejná zpravodajská služba, která tak hbitě napomáhala stoupající hvězděl Adolfa Hitlera v německé politice. V opačném případě, proč by měl poznat Churchillova syna, a proč by jej měl brát na předvolební lety?

Existuje jen jedna odpověď: veškerá činnost Hanfstaengla směřovala k přesvědčení Hitlera o nutnosti přátelství s Anglií a Spojenými státy a za tímto účelem postrčil Hitlera k nejsilnějších mužům na Boží světě. Dokonce ani Führerova nepřítomnost nebránila britským pánům v diskusi nad několika velmi citlivými tématy. S kým? S Hanfstaenglem. “Poslyšte, co si váš nadřízený myslí o spojenectví mezi Francií, Anglií a Vaší zemí?” [Hanfstaengl: “Hitler: Ztracené roky”] zeptal Churchill.

Hitler-hanf

A pro co jiného by starý lišák Winston přijížděl do Německa, než se osobně podívat na muže, který by se za šest měsíců měl stát hlavou německého státu?

Hitlerův přítel pro něj stále dělal hodně dobrého. Například v únoru 1934 odešel bez Führerova souhlasu na setkání s … Benitem Mussolinim. Posláním skromného tiskového tajemníka bylo posunout El Duceho k normalizaci vztahů. To prostě není vpořádku, řekl mu Hanfstaengl řekl:  “že mohou existovat takové obtíže mezi našimi dvěma fašistickými státy [ibid].” Jak víme z historie, bylo to právě v té chvíli, kdy sblížení mezi oběma diktátory začalo. Stojí za to se zastavit a položit si zde další otázku: jak pro všechno na světě  Hanfstaengl věděl, jak se dostat na schůzku s hlavou Itálie? Opravdu je každý Němec, který přijíždí do Itálie okamžitě vítán s Chianti a výzvou k rozhovoru s Mussolinim? Kredit našeho hrdiny nebyl tak vysoký, aby dostával takové zacházení.

Ale známosti Hanfstaengla byli skutečně fantastické. Pokud listujete Putziho napínavými pamětmi a Vaše myšlenky zabloudí k dobrodružstvím barona Prášila a jeho pohádkám, jste na omylu. I když  je obtížné uvěřit ve sled událostí, které vedli k návštěvě Putziho u Mussoliniho, existují konkrétní důkazy o Hanfstaenglových svérázných schopnostech. Poté, co udělal tolik pro říši, opustil Německo v březnu 1937. Přesněji řečeno, se tajně vykradl, údajně poté co dostal do konfliktu s některými lidmi v Hitlerově vnitřním okruhu a cítil se ohrožen na životě.

A kam náš hrdina utekl? – Do rodné Ameriky. Tam, zdá se, měl ještě jednoho dobrého přítele, spolužáka z Harvardu – Amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta! Co se dělo s naším německým hrdinou, který pracoval pro Hitlera jako tajemník strany pro zahraniční tisk? Co na tom, že v tisku položil na Spojené státy pamětní věnce zdobené orlicí a hákovým křížem?

Během druhé světové války, Hanfstaengl bude fungovat … jako poradce prezidenta Roosevelta! [William Shearer “Vzestup a pád Třetí říše”]

Oficiálně byl odborníkem na nacistické Německo. Pracoval ve vězení – to znamená pod dohledem. Ernst Hanfstaengl byl střežen seržantem americké armády Egonem Hanfstaengl. Podivná náhoda? Ne, byl to jeho syn, který odešel pryč z Německa v ten správný čas, aby hlídal tatínka podle osobního přání prezidenta! A co přátelství, která trvala až do chvíle, kdy nacisté nabyli síly a moci. Tomu nebylo nutné pomáhat, řidit to nebo tomu dále radit. Měli válku díky všem těm, kteří vyhledali Hitlera, díky Hanfstaenglově práci a tomu, že Hanfstaengel byl k dispozici. Ale možná, že tato “smnlouva” prostě vypršela? Tato část historie zůstává temná, spolu se vším z Hitlerova nástupu k moci.

 


Lev Trockij, otec německého nacizmu (V)

originál zdroj – vlastní překlad 30.7.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

Ale zpět k Rusku. Při podávání prstu svým západním partnerům a zrušení Ruské diplomatické izolaci na Janovské konferenci, podpisem smlouvy v Rapallo, Lenin vynaložil poslední síly. V květnu 1922 měl mrtvici. Bylo to poprvé, kdy se řešila otázka jeho nástupce. Ve skutečnosti Lenin vybral nikoho, kdo by ho nahradit a po své první mrtvici, nebyl úplně schopný řídit zemi. Tak začal boj o Leninovo dědictví mezi Trockým a Stalinem.
Každý v Sovětském svazu znal datum Leninova úmrtí: 21. ledna 1924. Ale, téměř nikdo si nepamatuje jiné datum, které je neméně důležitá pro pochopení původu fašismu. Angličané počkali až Lenin zemřel a teprve pak uznali Sovětský svaz. Představitelé Británie neměli žádný problém s komunismem, oni prostě nechtěli pracovat s člověkem, kterého poslali zničit zemi a odevzdat ji pod západní kontrolu. Lenin se postaral o to co bylo, ale ne o to co následovalo. A v Janově dokázal, že by mohl něco vytáhnout chytrými diplomatickými výkony ze svých britských «kamarádů.” Samozřejmě že záležitosti, jako navázání diplomatických vztahů se nenaplnili do tydne. Konzultace byly aktivní již před smrtí vůdce, a když Británie uznala SSSR devět dnů po Leninově skonu, byl vyslán přímý a jednoznačný signál, jaký politický směr dostane největší pochopení. Leninův odchod poskytl vynikající příležitost k nápravě problémů způsobených jeho ostrým kursem. A k nápravě tohoto problému byl vybrán Trockij, do kterého Anglosasové vložili své naděje.

lenin_dead

Nyní se vraťme k ideologickým rozdílům mezi Josefem Stalin a Lvem Trockým – mezi teorií vytvoření socialistického státu a základní neschopnost tak učinit. Co to znamená vytvořit nový sociální řád? To znamená boj, krev, občanskou válku, smrt a zkázu. V tomto bodě Trockij a Stalin víceméně souhlasili. Ale jakmile byla bitva u konce, nastal čas obnovy země a to je to místo, kde neshody začaly. Stalin věřil, že bylo nutné se zaměřit na vytvoření socialismu v SSSR a za tímto účelem, stavět nové továrny, elektrárny, železnice. Socialismus by měl zlepšit život pracujícího člověka a to znamenalo stavět školky, školy, knihovny, bojovat proti negramotnosti a nevědomosti, investovat do zlepšení infrastruktury, budovat střediska a letní sídla pro dělníky – nejen obnovit Rusko, ale také rozvíjet a zlepšovat je.

Co Trockij navrhoval? Socialismus v jediném odděeném státu jako je Rusko nebyl možný. Proto byla nemyslitelná i rozsáhlá výstavba. Jaký má smysl budování stropu, aniž by byly položeny základy? Jediným základem pro lepší život v Rusku by mohla být celosvětová revoluce. To byl úkol, kterým bylo třeba se zaměstnat a teprve poté by mohlo být řešeno vše ostatní. To znamenalo, že nebylo třeba lázní nebo školek ani rostlin a továren. Nebylo potřeba nic, opravdu, nic jiného než financování revolučních hnutí po celém světě a vytvoření silné armády, která by mohla přinést úsvit lidstva na špičkách svých mečů. Trockého permanentní revoluce musela být trvale vyvážena. Co to znamená? To znamenalo, že SSSR může kdykoliv napadnout jakoukoliv zemi dle uvážení soudruha Trockého – jeho a jeho zahraničních přátel, těch kterým Lev poslal “lokomotivové” peníze.

Byla to jen sotva neškodná situace. Pokud by Trockij vyhrál, pak by byly použity všechny síly země k vyhrožování okolnímu světu. V tomto případě, by dal soudruh Trockij svým britským a americkým mecenášům mimořádnou příležitost k dosážení zničení Sovětského svazu vojenskou silou. Kdo by odsoudit západní agresi, pokud by se samotný SSSR chystal k útoku? Nikdo, samozřejmě, každý by tleskat. Kromě toho, teorie vývozu revoluce dovolovala Británii vytvářet napětí v oportunních místech, krví ruských vojáků. Perský šáh nechtěl dát Britům svou ropu? Pak Rudá armáda může přijít rozdmýchat revoluci, rozpoutelte na nejakém místě konflikt a pak dorazí oduševnělí Britové zachránit Peršany před divokých komunisty. A jako výraz vděčnosti, si vezmou ropu.

K prvnímu velkému střetu mezi Stalinem a Trockým došlo v lednu 1923 při výše uvedené okupaci Porúří. Trockij volal po Ruské podpoře komunistů, kteří jak jsme si připoměli, provedli povstání v Hamburku v říjnu 1923. To znamenalo obětovat přátelství s Německem ve jménu myšlenek světové revoluce – a přátelství s Německem znamená víc než jen rauty, stisky rukou a usměvy mezi diplomaty. To znamená nástroje, stroje, turbíny a čočky, které vyrábělo pouze Německo a Sovětský svaz je zoufale potřeboval. Stalin byl kategoricky proti zasahování, a také k žádné intervenci nedošlo.

V lednu 1924 zemřel Lenin a boj o moc v Rusku se otevřel. V té době nebylo tak jasné, kdo by vyhrál, ale bylo pravděpodobné, že deformované Rusko bude vyžadovat další válku. Proto Anglo-Sasové potřebovali vládu, která by ji spustila a vláda potřebovala odpovídající vůdce.

K pokusu o nacistický převrat došlo v únoru a březnu 1924. Hitler byl odsouzen k pěti letům vězení. Neplýtvaje časem, začal diktovat svou budoucí knihu Mein kampf, Rudolfu Hessovi. V ní, jak si pamatujeme, neúnavně velebil výhody Anglo-německé aliance pro obě země. Nejste šokováni? Měl by sedět ve své cele a napravovat se, ne psát knihu! Ale pro Vůdce bylo vězení rekreací – dobré jídlo, pravidelná návštěvní doba: šest hodin denně.

Na Hitlera byl vězení uplatňován systém preferenčního zacházení. “Vězení vypadalo jako lahůdkářství. Mohli jste si otevřít květinářství, krámek s ovocem nebo vinotéku ze zásob, které byly namačkány v této cele, “jak Ernst Hanfstaengl popsáno Vůdcovo “pero otroka”. [Hanfstaengl: “Hitler: Ztracené roky”] Když už jsme u něj, Američan jej tam vidět, a nikoliv bez sentimentality. Byl tam a opět tahal Hitlera z těžké situace. Hitlerův rukopis,  “mistrovské dílo” ,byl tajně odvezen z vězení a byl již připravován na vydání v tiskárně Völkischer Beobachter, nacistická tiskárna ale měla hodně nezaplacených účtů. Pokud by byla nezaplatila, všichni by byli ztraceni.

“Zaplatil jsem některé z nich a uznal ostatní a to stačilo k tomu, aby se dostala tiskárna nad vodu,” [tamtéž] napsal Hitlerův anděl strážný ve svých pamětech. Většina z probritských myšlenek v knize patřila tak jako tak Hanfstaenglovi, takže by byla škoda, kdyby nikdy spatřily světlo světa. A to nebude stát příliš mnoho peněz, tak proč ne. A místo pěti let vězení, si Hitler odpykal teprve třináct měsíců, [od 12. listopadu 1923 do 20. prosince 1924]! Požadovaná pomoc byla malá, ale velmi důležitá …

Hitler byl propuštěn, a poté došlo k finančnímu zázraku. Ještě později došlo k tomu, že Hitler zázračně zvedl německou ekonomiku, ale nejprve první “zázrak”, který mu pomohl osobně. Hotový rukopis jeho knihy, “Čtyři roky boje proti lži, hlouposti a zbabělosti”, se objevil v tisku pod novým názvem – Mein Kampf (Můj boj). Jeho náklad byl relativně malý a čtenářský zájem ještě menší. V roce 1926 vydal druhé vydání Mein Kampf, ale to bylo v podstatě stejné. V prvním vydání se prodalo 10000 výtisků v roce 1925 a asi 7000 se prodalo v roce 1926. V roce 1927 našla obě vydání jen 5607 kupujících a v roce 1928 ještě méně – jen 3015. [Joachima C. Fest “Hitler”]

Je jasné, že spisovatel nedokázal žít z takových “prodejů” jak to je nyní zvykem říkat. Ale Adolf Hitler, mladý “spisovatel, si žil docela dobře. Zdá se, že neměl žádné jiné příjmy, ale tento fakt ho nijak zastavit ve vedení bezstarostného života. Pouhých šest měsíců poté, co byl propuštěn z vězení, již opět žil ve svém starém bytě v Mnichově, ale v létě roku 1925, si pronajal a pak koupil vilu v bavorských Alpách – slavný budoucí Obersalzberg. Kromě toho, že si koupil nejnovější model šestisedačkového (!) Mercedes Kompressor, něco co si průměrný spisovatel v těchto dnech nemohl dovolit, natož v době, když to byl v Nšmšcku velmi nákladný nákup [tamtéž]. Hitlerův životní styl také potřeboval získat lesk hodné Vůdce: pěkné oblečení, peníze, auto a řidič. Weimarská daňová policie měla extrémní zájem o Hitlerovy neznámé zdroje příjmů, které mu umožnily žít na velké noze po jeho pobytu ve vězení. V odpovědi daňovým inspektorům, Hitler řekl, “ani v roce 1924, ani v prvním čtvrtletí roku 1925 jsem neměl žádný příjem. Mé životní náklady jsou pokryty úvěry, které jsem si vzal z banky – stejný zdroj peněz, jsem použil pro nákup automobilu”.

Hitlerova korespondence s finančními úřady však vypráví jiný příběh. “Omezuji své osobní potřeby až na základní životní potřeby, vůbec nepiji alkohol a nekouřím, stravuji se ve skromných restauracích, a s výjimkou nepatrného pronájmu nenesu žádné náklady jako spisovatel a publicista …” [tamtéž] Tak reagoval spisovatel Adolf Hitler na daňové inspektory. Opravdu, v kolonce “povolání” napsal jen “spisovatel” a vše, co bylo uvedeno v jeho daňových přiznáních byl “spisovatel” s příjmy z prodeje knihy. Ale úvěr sám nechtěl spojovat se svým účtem: jeho náklady výrazně překračovaly příjmy, což byl také důvod, proč se inspektoři ptali. Ve svém vysvětlení Vůdce zmínil úvěry, které si vzal na své nákupy. Nicméně zůstává dodnes nejasné jak vše zaplatil.

10.prosince 1928 byl Trockij vyhoštěn do vzdáleného města Věrni (nyní Almaty, Kazachstán). Cestoval s veškerým komfortem: měl k dispozici soukromý vůz, ve kterém cestoval  se svými přáteli, svým osobním archivem, knihovnou a vším ostatním co potřeboval (včetně psa a loveckého náčiní).

trotsky_profile

Samozřejmě, že život  vůdce neúspěšné světové revoluce se obrátil v exilu v mnohém k horšímu. Ale pro Hitlera a nacisty, se rok Trockého vyhoštění stal opakem, byl to začátek bezprecedentního růstu strany. “Hitlerův úspěch a jeho doktrínu lze v tomto smyslu sledovat. V roce 1928 měla strana celkem 12 křesel v Reichstagu. V roce 1930 vyrostlo toto číslo na 107 a v roce 1932 na 230. “[W.Churchill” Druhá světová válka “]

Nacistická strana prudce vzrostla, stávala se hlavní nacionalistickou silou, stále ale ještě jen na jihu země a absorbovala velké množství malých stran a nacionalistických skupin. Pak začala růst na národní úrovni. V roce 1927 (ještě před Trockého exilem), jedna zpráva ilustrovala velmi nelichotivý portrét vojáků Storm trooper po pochodu: “byli oblečeni v levné, ošuntělé uniformy a nákladní vůz, který je vezl nevypadal o nic lépe než zastaralá rachotina.” [Desmond Seward:: Napoleon a Hitler “]

Jak je tento svět propojen! Někdy je to prostě neuvěřitelné! Kdo by si pomyslel, že jakmile byl Lev Trockij poslán do Almaty, kvalita uniforem a příspěvků pro fašistické úderné jednotky se tak zlepší? Nevěříte v tuto náhodu? Pak zkuste najít nelichotivý popis jednoho z jejich pochodů z roku 1928!

Nicméně, pravý bod zlomu, po kterém Hitler rychle a nespoutaně vyrazil na vrchol v Německu, proběhl v první třetině roku 1929. Opět platí, že už po bůhvíkolikáté se posun odehrál pod vlivem šťastné změny, která začala, jako obvykle, u samotného Vůdce. V roce 1929, jak napsali jeho životopisci, jeho daňová přiznání jako zázrakem zmizela, stále prohlašoval “úroky z úvěrů.” [Joachima C. Fest “Hitler”] Byl skutečný finanční zázrak a Hitler už nebyl zadlužen! Ve stejné době, se opět přestěhoval a žil v devítipokojovém bytě na Prinzregentenstraße, v bohaté buržoazní čtvrti buržoazní v Mnichově [tamtéž]. Měl velký doprovod: asistenty, ochránce, řidiče, kuchaře a dokonce i zahradníky.

Hitler

Hitler ¨přehlíží své Storm Trooper brigády v Norimberku 1927. Soudruh Trockij nebyl dosud vyhnán ze Sovětského svazu a ještě ani nebyl vyhoštěn do Almaty. V té době Lev Trockij pokračuje ve svém boji o moc a tak uniformy Úderných jednotek “mimo požadované – ne tak důležité”. Nacisté stále neobdrželi finanční prostředky, ale po Trockého exilu by okamžitě začalo pršet zlato.
Ale na samém počátku roku 1929, zástupce předsedy nacistické strany Rudolf Hesse osobně cestoval do Německa a po celém Německu shánět peníze. Rozdal dva balíčky fotografií německým průmyslníkům; jedny zobrazovaly komunistickou demonstraci, druhé ukázovaly Úderné jednotky na pochodu. Zpráva v textu, který je doprovázel byla jednoduchá: to jsou síly ničení; Jsme síly pořádku. Ale úderné jednotky byly chudé, potřebovaly uniformy a výbavu – jedním slovem, peníze. Majetní by se měly stát nemajetnými nebo riskovat ztrátu všeho.

Hitler sám značně omezil své aktivity. “V roce 1927 hovořil veřejně 56x , pak o dva roky později snížil své závazky na projevy na 29.” [Joachima C. Festu je “Hitler”] Byl unavený? Ne, v tomto bodě mohl jinými způsoby dosáhnout potřebných propagačních výsledků a nebylo potřeba namáhat hlas na shromážděních. Hitler nyní vedl kampaň za peníze a noviny – v nenacistickém tisku. Z nějakého důvodu v roce 1929 mediální magnát Alfred Hugenberg vytvořil spojenectví s Hitlerem. Oficiálním důvodem bylo postavit se společně proti Jungovu plánu s názvem “Znovuzrození Německa.” Skutečným důvodem bylo zvýšit dosah Hitlerova poselství. Hitler diskutoval v rádiu a obrovské množství Němců se dozvědělo poprvé o nacistech a jejich nezkrotném vůdci. Hitler měl tolik PR, že počet jeho následovníků za dva roky narostl na sedminásobek [Dne 20.května 1928 nacisté obdrželi 2,6%, 14. září 1930 – 18,3% hlasů].

Ale stejně jako nedávno v roce 1928, musel Hitler pro nedostatek financování zrušit stranický kongres, který se měl konat v Mnichově – potřeboval šetřit na uniformy Úderných jednotek, takže žádné velké fórum! Historici mají připraveno vysvětlení: vzhledem k sentimentům rebelů ve straně [Joachim C. Fest je “Hitler”] My ale víme, že snížení příjmů je nejlepší způsob, jak uchovat reptání a nespokojenost. S penězi by mohly být vyřešeny všechny vnitřní problémy strany. Ale Hitler peníze neměl; investoval je všechny do nadcházející parlamentní kampaně [tamtéž].

Investoval a ztratil: 20. května 1928 nacistická strana získala jen 2,6% hlasů a zůstala na devátém místě. Kdo by sponzoroval takového politického outsidera? Pouze ten, kdo jej potřeboval. A najednou v Norimberku 3.-4. srpen 1929 nacistická strana předvedla nejgrandióznější mítink ve své historii. Třicet speciálně objednaných vlaků přepravilo 200000 členů strany do města. [Alan Bullock: “Hitler a Stalin: Parallel Lives ‘] Šedesát tisíc členů Úderných jednotek pochodovalo před Vůdcem. A to dokázala politická organizace, která byla létě roku 1928 na mizině a prohrála volby? Jaká dobrá víla nacistům pomáhala?

Jméno té čarodějky bylo … britská, americká a francouzská rozvědka – téměř celá budoucnost “protihitlerovské koalice”, která byla směřována ke svému hrobu hroznou šelmou k jejímu krmení. Soudě podle dat, která máme před sebou, tyto organizace provedly tento konkrétní finanční “zázrak” v době mezi začátkem a polovinou roku 1929. Už jsme viděli, že Hitler vždy obdržel finanční prostředky pouze v případě, že události v Sovětském svazu nešli podle plánů Západu. Co se tam dělo během tohoto období?

10. února 1929 byl Trockij vyhoštěn ze Sovětského Svazu.

V polovině prosince 1928 přijel za Trockým z Moskvy komisař státího politického ředitelství a řekl mu, aby přestal vést opozici nebo bude následovat diskuse o jeho vyloučení. Trockij odmítl a odešel do exilu, nejprve do Turecka na Princovy ostrovy v Marmarském moři. Tam se okamžitě začal tisknout Buletin opozice, otiskl jeho autobiografii “Můj život” která mimochodem, chválila Hitlera. Tam také napsal “Historii Ruské revoluce” a další díla, kde zoufale káral zemi (SSSR), kterou pomáhal vytvořit a která byl nyní mimo jeho kontrolu. V roce 1933 se přestěhoval do Francie, v roce 1935 do Norska a všude, kam šel, neustále něco psal a vždycky něco tiskl [Bulletin opozice byl vydáván 12 let: 1929-1941].

Co to znamená? Provize z “lokomotivové” dohody? Nebo tu byl někdo, kdo jej podporoval? Ale kdo potřebuje muže, který začal revoluci jen aby se stal vyhořelým palivem? Stejní lidé, kteří mu dodávali hotovost v letech 1905-1917! Trockého rodina a on sám nikdy nepoznali finanční těžkosti – jejich majetek se objevil z ničeho nic podle nich. Je zvláštní že Trockij, ohnivý revolucionář neměl žádné potíže se získáním víza do zemí buržoazní demokracie. Proč myslíte, by Francouzi vítali šampióna permanentní revoluce?

dead_trotsky Na konci roku 1936 se Trockij přestěhoval do Mexika, kde žil až do 20.dubna 1940, kdy ho španělští revolucionáři a NKVD agent Raul Mercader zabili sekáčkem na led …

 “Bez Stalina by nikdy nebyl Hiler.” napsal Troskij

Správně, Lev Trockij měl naprostou pravdu. Pouze význam slov “ďábel světové revoluce” není vůbec tím jak jej pochopili historici. Stalin nedal Hitlerovi žádné peníze, ani mu neposkytoval žádnou podporu při jeho nástupu a neměl žádné kontakty s nacisty, dokud oni neměli v Německu formální autorit.

Stalin učinil Hitlera nutným a neodkladným tím, že zničil trockismus a vyhnal Trockého ze Sovětského svazu, což umožnilo jít vývoji jinou cestou již připravenou Británií a jejími spojenci! Pokud by Trockij zvítězil v SSSR, vydal by zemi bez boje. Proč by jinak Německo skončilo u šílence Adolfa jako vůdce?

 Je čas říct pravdu: Stalin nevytvořil Hitlera ani německé průmyslníky; spíše to byli ruští vytrvalí geopolitičtí soupeři.

Připravili 2. světovou válku aby opravili chybu vyrobenou v roce 1917. Chtěli-li to provést, potřebovali Adolf Hitlera. A to je důvod, proč jej nikdo nemohl zastavit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář