část 3.

zdroj

Předchozí

ZKÁZA VELKÉ TARTÁRIE 3

(Novosibirská, Čeljabinská, Omská, Ťumenská a Kurganská oblast, sever Kazachstánu)
V předchozí části jsme se dozvěděli, že v letech 1816 – 1819 došlo k podivné klimatické anomálii, kdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru.
Prachu?
Popele?
A čistě náhodou ve stejnou dobu patrně zanikla Tartárie…
Protože víme, že náhody neexistují, zkusíme mezi oběma událostmi najít spojitost. A protože taky víme, že indonéská sopka to patrně nebyla, zaměříme se na severní polokouli a nejlépe hned na Ásii.
Co na to pan Google?Jedním z nejdůležitějších argumentů zastánců oficiální verze historie, podle nichž je Tartarie mýtus, je absence jakýchkoli viditelných stop na Sibiři. Tvrdí, že pokud by se tu skutečně vyskytoval obrovský stát s mnoha miliony obyvatel, musely by tu zůstat stopy po městech, sídlech, komunikacích, zemědělské činnosti a podobně. A to podle nich na Sibiři nenacházíme.
Když si však zahrajeme na cestovatele “s kurzorem po monitoru” a pozorně prozkoumáme satelitní snímky Sibiře, najdeme tam něco jiného: poněkud neobvyklé druhy stop (53.159947,81.141357 – vyberte si satelitní snímky ze sloupců “satellite”. Například v “cosmosnimky” můžete využít i 3D) v oblasti mezi Altajem a jižním Uralem.
1. Sibiřské pásové lesy 2. Zvětšený náhled na “deltu” pásových lesů od jihozápadu
Na těchto snímcích a také na topografických mapách jsou jasně viditelné tzv. „Sibiřské pásové bory“. Je to několik úzkých pruhů borových lesů, průměrně 5 km širokých, které se táhnou od řeky Ob úhlopříčně od severovýchodu k jihozápadu až téměř k řece Irtyš. Délka toho nejdelšího činí 240 km. Profilová hloubka (zahloubení) je v rozmezí 20 – 200 m.
Podle oficiální legendy tyto příkopy vyhloubil před dávnou dobou ledovec a poté zarostly reliktovými lesy. Při bližším zkoumání topografie tohoto území však je jasné, že tyto stopy ledovec zanechat nemohl, a to z prostého důvodu – neumožnil by to reliéf terénu. Na základě jeho tvarování by se totiž hypotetický ledovec musel pohybovat jinak a jiným směrem. A kromě toho dané stopy protínají hřbet rozvodí oddělující povodí Obu a Irtyše.Nemohly by to tedy být spíš… meteority?
Budeme-li vycházet z této možnosti, co by se dalo z těchto stop vyčíst?
První, co nás jistě napadne, je, že tu spadlo několik velkých těles, majících, soudě podle šířky drah, minimálně okolo 5 kilometrů v průměru. Jsou tu dobře rozeznatelné dvě dolní stopy dlouhé 240 a 220 km. Vzdálenost mezi nimi je zpočátku 30 km. Směrem na severozápad se o 40 km dál nachází další stopa, tentokrát dlouhá 145 km. A ještě jedna se táhne o 100 km dál k severozápadu, je nejširší ze všech (7 – 8 km) a její délka činí 110 km. Mezi posledními dvěma je patrné ještě větší množství menších stop, které však nejsou tak zřetelné a zanechaly je patrně menší fragmenty.
Ale to ještě není všechno. Budeme-li se pohybovat dále na severozápad, rozeznáme velké množství drobnějších rýh, které způsobily s největší pravděpodobností trosky. Velmi dobře jsou vidět u jezera Čany (54.765511, 78.213562). Podobné jsou pak v okolí města Omsk, rovněž u Tobolska a také na území severního Kazachstánu v okolí města Rudnyj.
Ani tyto fragmenty však nebyly malé, soudě podle rýh, které po sobě zanechaly.
Tatáž oblast (54.765511, 78.213562) ve zvětšení na jiné mapě (http://www.bing.com/maps/). Kapkovitý tvar rýh (tmavé plošky) jasně ukazuje na pád tělesa, nikoliv na stopy po ledovci.
Vzhledem k tomu, že všechny stopy – tedy ony velké i tyto drobnější – jsou ve stejném směru, lze předpokládat, že všechny objekty spadly v tutéž dobu. V počáteční fázi trajektorie jejich úhly odpovídají úhlu náklonu osy otáčení Země k ploše ekliptiky, ve které se pohybují téměř všechny planety a asteroidy sluneční soustavy. Můžeme tedy předpokládat i to, že se jednalo například o zbytky nějaké planety naší soustavy.
Ještě jeden důležitý detail je třeba prozkoumat, detail, který by mohl přispět k vysvětlení dříve zmíněné klimatické anomálie. Jak si jistě mnozí uvědomili, na konci „Sibiřských pásových borů“ nevidíme vyvýšeniny z nahrnutého půdního materiálu, který by tam rozhodně měl být. A mělo by ho být opravdu hodně. Místo toho se na konci dráhy stopa rozšiřuje a je podobná deltě řeky vlévající se do moře. Vysvětlení je jediné: tyto spadlé objekty byly tvořeny převážně ledem. O tom svědčí i boky koryt, které by v případě průchodu kamenného tělesa musely být ostré. Zde však svahy ostrý profil nemají. Spodní část ledového tělesa se intenzívním třením roztavila rychleji než horní a vytvořila vodní vrstvu, která působila jako mazivo a tak způsobila hladký průřez. Nicméně i tak bylo ze zemského povrchu strženo obrovské množství zeminy, která se následně s horkou párou zvedla do velkých výšek.Po prozkoumání celé řady dalších okolností, které však pro potřeby tohoto stručného článku vypouštíme, můžeme učinit tyto závěry:
1. Podle tvaru, směru a profilu stop se lze důvodně domnívat, že byly způsobeny velkými meteority, z nichž ty největší měly 5 a více kilometrů v průměru.
2. Poměrně mělké, ale dlouhé stopy naznačují, že objekty padaly velmi rychle a pod velmi malým úhlem.
3. Všechny tyto objekty spadly na zemský povrch najednou.
4. Nejsou to fragmenty jednoho tělesa, které se po srážce s atmosférou roztrhlo. V tom případě by totiž jednotlivé fragmenty letěly vějířovitě do různých směrů.
Podtrženo, sečteno: jedná se o srážku Země s rojem meteoritů.
Podobné stopy po pádu objektů z kosmu lze najít i na dalších místech, například v blízkosti města Tomsk (56.395664,84.547577) nebo ještě dále při řece Irtyš a také jižně od Tobolska (56.657736,70.36972). A připomeňme, že v prvním vydání encyklopedie „Britannica“ je právě toto sídlo jmenováno jako hlavní město Tartárie…

Je těžké si představit rozsah takové katastrofy, protože je očividné, že v tomto prostoru o šířce více než 500 km a délce přesahující 250 km bylo zničeno všechno, co bylo na povrchu. Vlna roztáté vody odnesla všechny stavby, veškeré rostlinstvo, zabila všechny živé organizmy. Při tom v době pádu se brzděním o atmosféru i zem povrch objektů rozehřál na vysokou teplotu a led se rychle měnil na páru. Vycházeje z toho, co vidíme na snímcích zejména u jezera Čany, hustota objektů byla dostatečně vysoká a to znamená, že v oblasti pádu byl vzduch plný přehřáté páry a možná i nějakými plyny. Když se to smíchalo s půdou na povrchu Země, celá tato masa se spolu s párou vznesla do atmosféry.
Zasažené oblasti nebyly pak vzhledem k chybějící ornici schopné poskytnout případným přeživším potravu, a tak v závěsu za katastrofou přírodní následovala katastrofa ekonomická, hlad a pravděpodobný zánik Tartárie.

Kruhová jezera

Na západě Kurganské a jihovýchodu Čeljabinské oblasti je nápadný ještě jiný druh stop: celý tento obrovský prostor je doslova poset oválnými až kruhovými krátery, které jsou nyní zaplněny vodou a vypadají jako jezera. Pokud i toto jsou stopy po meteoritech, pak jejich původci nepadaly po tangenciále k zemskému povrchu jako předchozí skupina, ale pod daleko větším úhlem, nebo v konečné fázi prakticky vertikálně.
Není jasné, zda oba druhy stop vznikly při jediné události. I kdyby však proběhla každá zvlášť, pád tak velkého množství objektů – soudě podle stop jich muselo být několik desítek tisíc – musel způsobit katastrofu planetárního charakteru. V samotné zóně pádu by se dalo přežít jedině v hlubokých podzemních krytech. Všechno, co bylo na povrchu, bylo prakticky v jednom okamžiku zničeno. Přitom byla zničena i vrchní vrstva půdy a rostlinstvo i na velkém okolním teritoriu přímo pádem nezasaženém.
Při průchodu těchto těles rovněž muselo dojít i ke značnému rozehřátí atmosféry. Je možné, že část objektů, které způsobily vznik kruhových jezer, explodovala v jejích horních vrstvách, stejně jako explodoval meteorit v roce 2013 (ať už příčina byla jakákoli). Pokud tyto objekty byly tvořené horninou, vzniklo velkého množství prachu. To pak mohlo být příčinou takzvané „jaderné zimy“, jejíž projevy byly zaznamenány v letech 1815 – 1819.

Takže na západní Sibiři je gigantická zóna, která byla pravděpodobně zničena masívním meteorickým bombardováním, oblast o rozloze více jak 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Pokud na tomto území v době katastrofy existoval jakýkoliv stát, pak po ní o něm nemohlo být ani řeč…

No dobře, řeknou skeptici. To, že podobná gigantická katastrofa byla, je – soudě podle snímků – možné, ale na základě čeho lze tvrdit, že k ní došlo právě před 200 lety? Vždyť mohla proběhnout před tisíci let a možná i před miliony a pak se zmizením Tartárie – která možná byla, ale třeba ani nebyla – to nemá žádnou spojitost.
A o tom a také o některých velmi důležitých závěrech, které lze vyvodit i z již uvedených faktů, bude řeč v další části.

Pokračování

zdroj:
http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/kak-pogibla-tartarija-chast-1

Napsat komentář