3. Atentát s Sarajevu

Příběh 3.

Atentát v Sarajevu (I)

originál zdroj – vlastní překlad 6.10.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

“Rakouský a ruský císař by neměli sezazovat z trůnu jeden druhého, aby tak vydláždili cestu k revoluci.”

arcivévoda František Ferdinand d’Este

 

Byla to obyčejná, všední návštěva vyššího vůdce císařství v jednomu z jeho hlavních měst. A pro nás by to nemělo být sebeméně zajímavé, kdyby nebylo jednoho “ale”. V důsledku řetězce podezřelých nehod a podivných náhod, došlo tento den k událostem, které vedli ke smrti dědice rakouského, 1. světové válka začala …

Osudný den začal řetězem zvláštních událostí a rakouský dědic zemřel v důsledku tohoto velkého počtu “nehod”. Podle harmonogramu se měl jako čestný host zúčastnit recepce na radnici a pak vyrazit na plánovanou prohlídku místních památek. Jakmile ale počáteční zdravice skončila, František Ferdinand a jeho manželka nastoupili do auta s otevřenou střechou a vyrazili do města, zatímco strážci nástupce císaře Františka Josefa I. z nějakého důvodu zůstali na vlakovém nádraží – to je zcela překvapující vzhledem k pověstem o pokusu o atentát, které se šířili městem o den dříve. Ale nebyla přijata žádná zvláštní bezpečnostní opatření ani poté, co srbský (!), vyslanec v rakousko-uherské říši varoval před možným atentátem na život Františka Ferdinanda. Zvolené datum 28. června 1914 bylo také docela zvláštní. Ve stejný den v roce 1389 turecká armáda porazila Srbsko a zbavila Slovany nezávislosti na stovky let, která následovala. V roce 1878 byla Bosna a Hercegovina obsazena Rakouskem v důsledku rusko-turecké války a byla formálně anektována habsburskou monarchií v roce 1908. Provedení vojenské přehlídky jménem nových “utlačovatelů” v takový den na hranici, byl provokací. Ale datum události nebyl změněn a arcivévodova cesta nebyla zrušena.

30005

Procesí čtyř vozů projíždělo podél břehů řeky Miljačka, které byly přeplněné lidmi, rychlostí 12 km/h. Všechno bylo triumfální a slavnostní. Diváci podél břehů mávali a křičeli chválu v němčině a srbštině. Jeden 18-letý divák se propracoval do čela davu. Když viděl tázavý pohled policisty, usmál se a požádal, zda by bylo možné vidět arcivévodovo vozidlo, ve stejném okamžiku hodil balíček s bombou na auto. Řidič, který zahlédl podezřelý pohyb koutkem oka dupl na plyn a bomba se odrazila od plátěné kapotu prvního vozidla a explodovala pod koly druhého. Bomba byla naplněna hřebíky: František Ferdinand byl nezraněn, ale jeho žena byla mírně poškrábaná na krku. Bylo zraněno dvacet lidí v davu a dva důstojníci v dědicově doprovodu. Nedeljko Gabrynowicz (jak se jmenoval mladý terorista) začal utíkat, ale byl okamžitě chycen.

Kupodivu, neúspěšný útok neměl žádný vliv na plánovanou agendu návštěvy. Starosta města četl květnatý projev, ale František Ferdinand se nedokázal ovládnout a přerušil jej:

 “Pane starosto, přijel jsem na prátelskou návštěvu a byl jsem uvítán bombou. To je pobuřující!” Pak se vzchopil a řekl: “Nu, pokračujte!” 

Na konci řeči se arcivévoda uklidnil a úsměv se mu již vrátil do tváře, když se ptal starosty:

 “Tak co si o tom myslíte, bude dnes jeětě usilovat někdo další o můj život?”

Odpověď starosty zůstává neznámou dodnes, spolu se všemi dalšími slovy arcivévody. Nicméně, žádná dodatečná bezpečnostní opatření nebyla přijata jako výsledek jejich rozhovoru, i přes zjevné nebezpečí. Kromě toho bylo rozhodnuto dodržet původní harmonogram návštěvy! Představte si to: bomba exploduje v blízkosti vozidla rakouského reprezentanta, ale v průběhu pár hodin opět jede mírumilovně přes město a spokojeně mává rukou rukám v radostném davu. To je prostě nemožné. Ale je to přesně to, co se v Sarajevu stalo.

Řada automobilů se pohybuje podél promenády v opačném směru. Tentokrát auta jela rychleji. Dědicova manželka stále seděla vedle něj spolu s vojenský guvernér Bosny, generál Potiorekem. Důstojník se šavlí stál na stupátku po jeho levém boku. Na jednom místě uprostřed silnice se řidič prvního vozu ztratil a náhodně zahnul doprava do ulice Františka Josefa. Generál si všiml, že se ubírají špatným směrem a přísně křikl na svého řidiče. Řidič zabrzdil, vjel na chodník a zastavil se. Celá kolona byla za ním a tak se pomalu obrátil, aby se zabránilo vzniku dopravní zácpy. Pohybujíc se tímto způsobem, arcivévodův automobil zastavil před “lahůdkářstvím Morits Schiller.” V tom samém místě, kde jen náhodou seděl 19-letý terorista, který byl předurčet, tvořit historii. Jmenoval se Gavrilo Princip. Ale dědicův vůz je v pasti, stalo se zastavit tak, že měl na pravé straně teroristu, na straně kde nebyla na stupačce žádná stráž. Dědic a jeho žena neměli krytí.

Princip vytáhl revolver a dvakrát vystřelil do stojícího vozidla. První kulka zasáhla Žofii, prošla tělem vozu a hraběnčiným “těsným korzetem”, druhá zasáhla dědice rakouského trůnu. Oba byli zabiti. Tři děti ve věku 10, 12 a 13 let vmžiku osiřeli. Gabrilo Princip a jeho komplic se pokusili utéct, ale oba byli rychle chyceni a surově zbiti. Byli biti pěstmi a kopáni nohama a dokonce několikrát seknuti šavlemi tak, že Principovi musela být ve vazbě amputována paže. Vyšetřování bylo zahájeno téměř okamžitě. Otázka, kterou bylo třeba zodpovědět v té době byla, kdo zorganizoval útok. Zde je divné – že po předložení podezřelé nedbalosti při ochraně Františka Ferdinanda, rakousko-uherské ministerstvo spravedlnosti ukázalo olympijský čilost při řešení trestných činů. Vyšetřování bylo nebývale rychlé. Okamžitě byla provedena vlna zatýkání a do popředí se dostal jasný obraz z trestného činu.

Gavrila Princip řekl, že zastřelil arcivévodu protože byl v jeho očích tím posledním, “ztělesněním rakouského imperialismu, zástupcem velkých rakouských myšlenek, nejhorším nepřítelem a utlačovatelem srbského národa.” Po sérii výslechů byl trestný čin byl zcela osvětlen : František Ferdinand byl zabit Srby – studenty z univerzity v Bělehradu a členy strany “Mladá Bosna” (Young Bosna), kteří přišli ze Srbska speciálně za tímto účelem. Organizace se poprvé objevila v roce 1912 a jejím cílem bylo, osvobodit Srbsko z rakouského jha a vytvořit nezávislý srbského stát sjednocením s provinciemi, které byly obsazeny Rakouskem v té době. Za touto teroristickou organizací stála tajná skupina srbských nacionalistů s názvem “Černá ruka”, která byla vytvářena vedením plukovníka jménem Apis …

Ale tento podivný tragický den dává důvody k podezření, že na smrti arcivévody se podíleli také rakousko-uherští účastníci. Ve skutečnosti mnozí v duální říši byli nespokojeni s možnou politikou budoucího císaře. Pojmutím češky za manželku, František Ferdinand kryl velké sympatie pro Slovany a to jak uvnitř, tak i vně říše. Věřil, že monarchie by byla posílena udělěním práv Slovanům, která by je postavila na roveň německých a maďarských občanů říše. V Budapešti a ve Vídni samé, se takové nápady nelíbily mnoha politikům. Ve skutečnosti byli slovanské oblasti říše součástí území spravovaného maďarskou monarchií, a pokud by plán Františka Ferdinanda došel uskutečnění, Slované v těchto oblastech by dostali autonomii a samosprávu. Možná to vysvětluje podivné chování rakouských bezpečnostních služeb.

Ale jednoduchost a samozřejmost nešťastné vraždy arcivévody a jeho ženy je velmi zavádějící. Nemělo by to být v rozporu s myšlením rakousko-uherského vedení, že totiž jednoduchost a samozřejmost celého šetření byly sestaveny podle spiklenců! Tím, že byly zveřejněny podrobné údaje o trestné činnosti, byla rakouská policie schopna ukázat, … že to bylo organizováno!

Ti, kdo stáli za 18 atentátníky, chtěli více než smrt Františka Ferdinanda samu. Aby se rakouští vyšetřovatelé dostali k těm, kteří byli opravdu zodpovědní, budou muset chytit vrahy živé. Proto všem účastníkům byly dodány kapsle s jedem!

Vědět, že nebudou schopni uniknout, Nedeljko Gabrynowicz a Gavril Princip by si oba vzali jed. Ale nefungovalo to na obou teroristech! Tato nahodilost, jednoduchost na první pohled je důležitým článkem v řetězci dalších tragických událostí! Prozíravost spiklenců je zarážející: vybavit vrahy “bezpečným” jedem a časem ke střelbě. Dav a blízkost strážců arcivévody při druhém pokusu, nedali vrahům čas aby skončili sami a tak padli do rukou rakouského soudního systému.

Celé vyšetřování bylo založeno jen na slovech teroristů! Pokud by policii zůstaly jen dvě mrtvoly, na rozdíl od dva teroristy v perfektním stavu, šetření by měl důvod ke klidu. Díky podivnému jedu ale vyšetřovatelé obdrželi nejen vlákno, ale celé lano k tomu, aby odhalili tajemství. Kdo dal vrahům bezpečný jed? Ten, v jehož zájmu bylo, aby Rakušané rychle našli podezřelé a obrátili svůj hněv vůči Srbsku. Srbové sami neměli zájem předat do rukou policie živé teroristy – to by utrpěla pověst vedení Srbska. Všechny rakouské tajné služby mely vyšetřit špatné střežení hodnostáře a zanedbávání jeho ochrany  v “pravý” čas. To byl jediný přínos, který potřebovali. To je ale jen špička ledovce. Členům Mladé Bosny byl jasně dán jed jinou organizací …

Některá předpoklady o skutečných organizátorech atentátu na rakouského dědice lze dovodit porovnáním následujících faktů:

  •  kdokoliv řídil šetření k rychlým a jasným závěrům neměl zájem pouze na vysvětlení smrti arcivévody, ale také chtěl jasně využít situaci jako záminku ke kvašení konfliktu;
  •  ti kdo dali teroristům bezpečný jed vytvořili záminku pro něco víc než rakousko-srbskou válku.

A nebyli to Srbové ani Rakušané! Vídeňská touha potrestat srbské škodlivé aktivity vedla k vypuknutí 1. světové války, ale ptejme se na jednoduchou otázku: mohli by srbští organizátoři smrti Františka Ferdinanda chtít něco většího? Hledali obrovskou a krvavou válku, která bude stát životy milionů lidí? Chtěli konflikt takového stupně a chtěli naplnit Rakušany spravedlivým hněvem?

V zájmu srbských nacionalistů a některých maďarských politiků bylo omezit nedůvěru k arcivévodovi jako jednotlivci. Ani Srbové ani Rakušané nepotřebovali velkou válku. Srbsko chce zasít obavy do rakousko-uherské říše – ne proti nim bojovat. Další boj byl jistý svým výbuchem. Poté co nejprve prokázali slušnou odolnost proti rakouským sílám, v roce 1915 byli Srbové byl přemístěni. Jejich armáda byl naloděna na lodě spojenců a byla evakuována do Řecka, jejich opuštěná země byla obsazena protivníkem. V důsledku toho byla míra obětí mezi srbskými jednotkami nejvyšší ze všech válčících zemí světa! Rakousko-Uhersko použilo atentát jako záminku, aby zakročilo proti neklidnému Srbsku a v důsledku tohoto malého vítězném tažení, na konci války přestala říše existovat, rozdělena do několika států a habsburský trůn byl navždy ztracen.

Není náhodou, že sir Edward Grey, bývalý britský ministr zahraničí ve svých pamětech napsal: “Svět se asi nikdy nedozví celou pravdu o atentátu na Františka Ferdinanda. Zdá se, že nikdy nebudeme mít jediného člověka, který by vědět všechno, co lze o této vraždě vědět.” Na jaké tajemství hlava britské zahraniční politiky odkazovala? Vyšetřování snadno a rychle pojmenoval pachatele. Ale britské ministerstvo zahraničí říkalo něco docela jiného: do jednoho měsíce od atentátu na arcivévodu začala světová válka, válka v níž zahynuly desítky milionů. Jak se to stalo? Stále to nikdo nemůže vysvětlit. V další kapitole se budeme snažit pochopit, kdo potřeboval válku v tak nebývalém rozsahu?


Atentát v Sarajevu (II)

originál zdroj – vlastní překlad 21.01.2016

Nikolaj Starikov (Rusko)

 Pro správné zhodnocení těch, kdo měli prospěch z atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda se stačí podívat na výsledky 1.světové války. Tato válka zničila dva hlavní konkurenty Velké Británie – Rusko a Německo. Přesvědčeni o tom, že Rusko nebylo rozdrceno během Rusko-japonské války a pečlivě plánované revoluci, začal Londýn připravovat nový, mnohem ambicióznější projekt, jehož cíle byly působivé a grandiózní. Kov může být roztavena pouze při velmi vysokých teplotách. Podobně politická mapa může být v case měněna pouze velkou evropskou válkou. Jen v jejích plamenech by se hranice zemí a dokonce i národy mohly změnit k nepoznání. Ke zničení Ruska potřebovali Britové nejen válku, bylo zapotřebí světové války, aby bylo možné zničit nenáviděnou ruskou vládu. Ke zboření Německa, v němž nebylo ani tušení revolučního ducha, byla nezbytná válka rozsáhlé síly. Jen totální katastrofa by mohlo pobídnout německé měšťany opovrhovat svým milovaným císařem.

Hlavním cílem anglického plánu bylo zničení Ruska, další v pořadí pak bylo Německo. Pro našeho odvěkého nepřítele, Anglii, byla politika postavena kolem jednoho hlavního cíle – zabránit vytvoření silné kontinentální velmoci nebo ještě hůře, silnému bloku velmocí. Rusko-německý svaz byl anglickou “nejhorší noční můrou”. Za tímto účelem se stala hlavním politickým úkolem pro Brity snaha o postupné rozdělení do dvou po sobě jdoucích úkolů: zabránění rusko-německému spojenectví a přinucení obou států ke smrtelnému boji proti sobě. Ale nemělo by to být tak snadné. Na počátku 20. století nebyly mezi Ruskem a Německem žádné spory, které by vytvořily důvody pro konflikt. Tyto dvě země byly vedeny královskými bratranci – Mikulášem a Vilémem, kteří spolu udržovali dobré vztahy. Tak proč by spolu najednou bojovali? Pro ty z nás, kdo jsou narození v pozdních letech 20. století bylo Německo arogantním agresorem, který dvakrát za 100 let přivedl Rusko na pokraj smrti. Perspektiva Ruska před 1.světovou válkou by byla úplně jiná, nicméně. V Německu vládl tradičně přátelský režim, s nímž Rusko nebojovalo od Napoleonských válek, tedy přesně o 100 let dříve. Bude zapotřebí významné události, nějaké okolnosti, která by umožnila, aby obě země zapoměly na jejich dlouholeté přátelství. Vyprovokování rusko-německého konfliktu se stalo hlavním ohniskem britské politiky. Francie už také dlouho spatřovala tento výsledek jako součást své vlastní zahraniční politiky. Francie mohla získat zpět Alsasko a Lotrinsko jedině válkou a Francie nemohla sama porazit Německo. Kdo jiný by mohl bojovat za “vznešenou věc” návratu francouzského území do lůna vlasti a za rozdrobení Německa na kusy? Rusko, samozřejmě!

Vražda rakouského dědice byla pouze poslední kapkou, poslední cihlou v plánech k rozpoutání světového požáru. Práce byla kolosální a pečlivá; začala brzy po Rusko-turecké válce, která trvala téměř 10 let. Odpůrce bylo třeba nastavit a poté mohli přípravy pokračovat k logickému konci – světlo pojitky budoucí války, opravdu světové války. A co vice, nebylo ideálnějšího místa kde začít, než na Balkáně, s jeho století trvající souhrou politických intrik, spiknutí a válek? Smrt nešťastného arcivévody bude událostí, která by vyprovokovala válku. A došlo k tomu – sotva víc než měsíc poté co Gavrilo Princip vystřelil, Německo vyhlásilo válku Rusku!

Kruh byl kompletní: Anglie vstoupila do aliance s Ruskem, aby se zabránilo ruskému sblížení s Německem, a organizovala hroznou válku ke zničení dvou soupeřů!
Byly to britská (a francouzská) tajná služba, které provedli atentát na Františka Ferdinanda:
– Bylo v britském zájmu, aby z rychlého vyšetřování atentátu vzešla jasná stopa důkazů vedoucí zpět do Srbska;
– Bylo v britském zájmu podnítit konflikt mezi Srby a Rakušany;
– Bylo v britském zájmu, aby Rusko (srbský spojenec) a Německo (rakousko-uherský spojenec), šli do války.

Podle britského plánu, v důsledku války a vypuknutí revoluce, mělo Rusko přijít o všechny své národní hranice a stát se slabou republikou a skončit v úplné finanční závislosti na svých “dobrodincích.” Stejně smutný osud očekával Německo. Gavrilo Principův fatální výstřel byl otevřeným signálem pro všechna tato neštěstí …

Nicméně, další problém vznikl v průběhu přípravy Rusko-německé konfrontace. Procarská vláda ještě střízlivě hodnotila své vlastní ozbrojené síly a nikdy ani nepomyslela, že by se zamíchala do války s Německem a jeho spojencem Rakousko-Uherskem, tedy se dvěma velmocemi ve stejnou dobu!

Proto, aby bylo možno zaplést Rusko do strašné války, by bylo třeba jej přesvědčit, že má “loajální spojence”, kteří neopustí cara v nouzi. Byl to stejný scénář, který Rusko přivedl do války s Japonskem, ale ve větším měřítku – uklidnit carskou vládu a nechat ji s nepřítelem samotnou v době reálného nebezpečí. Předválečné události se začali vyvíjet do tohoto přesného scénáře.  Anglie – největší nesmiřitelný nepřítel Ruska drasticky změnil svůj postoj a stal se naším “Spojencem” na základě Anglo-ruské úmluvy z roku 1907, Petrohrad se vlastně připojil k Anglo-francouzské “Spojenecké” dohodě ( jejíž název pochází z francouzského Entante Cordiale nebo také Cordial Understanding). Synové Albionu, kterým se tak často vařila krev z ruských diplomatů, kteří vyvolali tolik válek a oslabovali Rusko, se stal naším “spojencem”. S něčím takovým bylo potřeba zacházet velmi opatrně. Nicméně Nikolaj II. uvěřil a draze za to zaplatil, stal se poslušným nástrojem v rukou nepřátel svého národa, kteří přišli v přestrojení za přátele.

Anglie shromáždila všechny své síly na přípravu a péči o budoucí konflikt. Za ní se tyčila silueta dalšího budoucího “spojence”. Spojené Státy, které štědře financovaly japonskou agresi a ruské revoluce, neusínaly na vavřínech a tiše přicházely na scénu. S příchodem Ameriky se celá světová rovnováha sil radikálně změnila. Dříve to byl britský pes, co vrtěl americkým ocasem, nyní ocas začal vrtěti psem.

Ale možná že ti, kdo navařili 1. světovou válku prostě jen nedokázali pochopit, jaké ovoce by mohla přinést jejich práce? Proč se naši “spojenci” tak směle vložili do tohoto konfliktu? Odpověď je jednoduchá: Ani jeden demokratický stát nebyl 1. světovou válkou zničen ze své podstaty. Už z definice vyplývá, že demokratické systémy mají stabilnější strukturu než monarchie. V době globální katastrofy se dostane k moci nová strana, jiná vláda nebo nový vůdce, ale nikdy revolucí nebo větší sociální explozí. Monarchie nemají takový krásný hromosvod populární nespokojenosti – jednoduchá změna politického nábytku. Bez ohledu na to, co lídři car nebo císař změní v době války, jsou stále zodpovědní za zemi. A nenávist, která zde bude není namířena na jednotlivce, ale na samu monarchii. Změna cara je mnohem obtížnější, než výměně premiéra. Proto, protože monarchie nemůže vyměnit hlavu státu, lidé se vzchopí a změní samotnou formu vlády. Revoluce v době války nevyhnutelně vede k porážce.

Bylo to právě ta pozoruhodná stabilita demokratického práva při různých krizích, která dala těmto vládám organizační odhodlání namíchat globální konflikt  a zničit své monarchické konkurenty. Z tohoto důvodu Británie, Francie a Spojené státy skočily po hlavě do konfrontace a uvedly ji do pohybu všemi svými silami. Stačí se podívat na výsledek 1. světové války: USA neztratily nic a vydělal hromady peněz prostřednictvím vojenských smluv, byly stále silnější a silnější. Anglie zničila své nebezpečné rivaly Rusko a Německo a vyšel z války mírně oslabena. V porovnání se všemi ostatními válčícími národy to byla ukázka oázy prosperity. Francie skončil nejhůře ze všech válečných štváčů. Válka pustošila její území, způsobila velké lidské a ekonomické ztráty. I přesto Francouzi dosáhli svého cíle – zvrácení výsledků Prusko-francouzské války a návrat ztracených provincií! Nemesis Paříže, Německo leželo poraženo v prachu a těžké ztráty francouzské armády nebyly ničím vice než náklady na odstranění nebezpečného souseda.

Pravda o týmu atentátníků ze Sarajeva byla už známa. V každé hře má každý herec dobře definovanou roli: vstupuje na jeviště, říká své repliky a dělá svá gesta. Pak přijde čas, aby šel za oponu. A jako takový, všichni klíčový svědci a aktéři dramatu vraždy Františka Ferdinanda, vešli v zapomnění. Nedeljko Gabrynowicz jako první opustit tento svět. Gavril Princip za ním odešel tiše 1. května 1918, podlehl tuberkulóze ve vězení jako jeho komplic. Dokončili své role mladých teroristů dvěma způsoby: zabitím arcivévody a uvedením Rakušanů na “správnou” stopu. Hráli podle scénáře připravené vojenskými a politickými organizátory atentátu. Plukovník Apis Dmitrievich, vedoucí organizace srbských nacionalistů, “The Black Hand”(Černá ruka), bojoval se ctí v předních liniích války, kterou vyprovokovali o čtyři roky dříve, když byl náhle zatčen na příkaz své vlastní vlády. Důležitý organizátor zákulisí byl nyní zbytečným svědekem: vojenský soud odsoudil šéfa zpravodajců srbského generálního štábu a neprodleně jej postavil před popravčí četu.

“Politický” organizátor Sarajevského atentátu Vladimír Rabinovich, také zemřel za záhadných okolností. Byl současně členem všech tří organizací podezřelých z trestného činu: Mladé Bosny, Civilní obrany a Černé ruky. Byl také hlavní ideologem a nejvlivnějším členem Mladé Bosny, který provedl teroristický čin. Byl to Gachinovich, kdo dal jeho kontakty v těchto organizacích ruským revolucionářům, kteří je zase používali, aby rozšířili možnost nástupu revoluce. Mezi jeho přáteli byli socialista Natanson, sociální demokraté Martov, Lunacharsky, Radek a Trocký. Ten ho velebil po jeho smrti, v srpnu 1917 urostlý mladý Vladimir Gachinovich náhle onemocněl. Byla to taková nepochopitelná záhadná nemoc, kterou dva švýcarští lékaři (!) nedokázali diagnostikovat. Později ten měsíc Gachinovich zemřel …

První kulka zasáhla arcivévodkyni do hrudi. Měla jen dost času, aby si povzdechla a okamžitě spadla zpět do sedadla.
“Ty šaty … šaty …” zamumlala a pozorovala červenou skvrnu šířící se po bílém hedvábí.
Ale nebyla to její krev. Druhá kulka vniknuvší do páteře jejího manžela, prošla límecem uniformy a zasáhla tepnu na krku. Dědic rakouského trůnu si sevřel krk, ale krev dál tryskala mezi prsty a potřísnila sněhobílé šaty jeho manželky a její svrchní modrý oděv v několika sekundách.

 “Sophie, Sophie, neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!” Zachroptěl František Ferdinand, když se obrátil se k manželce.
Jeho slova už nemohla slyšet, zemřela téměř okamžitě. To už ale proudila další krev přes nastavenou ruku generála Potioreka, kteří se snažil arcivévodovi pomáhat. Záložní doprovod se sbíhal k autu.

 “Jeho krk, držte mu krk!” vykřikl kdosi hystericky. Nedaleký fotograf rychle mizí pryč poté, co zachytil téměř každý okamžik střelby.

 Něčí prsty tlačily na ránu, aby se pokusily ji uzavřít, ale krev i nadále vytéká jako řeka. Uzavření krční tepny a to i v klidném prostředí, není snadným úkolm, ale límec uniformy také stojí v cestě. Arcivévoda si nechal ušít uniformu velmi pevně a se svým obvyklým humorem žertoval v minulosti, “krejčí musí šít oblečení přímo na osobu, jinak budou knoflíky létat.” A teď, v tento osudný den se jeho asistenti zoufale snažili obarvenou modrou uniform svléci a zastavit krvácení. Nikdo neměl nůžky.
General Potiorek se vzpamatoval jako první.

“Do nemocnice, rychle!”, zařval na řidiče a tím jej probral ze šoku. Vůz se dal do pohybu. Na zadním sedadle František Ferdinand umírající v náručí dvou ochránců, kteří bojovali  marným vyvíjením tlaku na ránu s vytékající krví. Arcivévoda dýchal ještě dalších 15 minut, poté ztratil vědomí. Zemřel pak v autě vedle své manželky, jejíž bílé šaty byl nasáklé krví obou manželů.
O měsíc později krev zaplnila celou Evropu …