Půjčka a pronájem: byla pomoc US užitečná?

Půjčka a pronájem: byla pomoc US užitečná? (I)

originál zdroj – vlastní překlad 21.3.2016 původní autorský článek

Jevgenij Spicin (historik a publicista, autor ukraina.ru)

 

Zákon o půjčce a pronájmu nebo také “Zákon o podpoře obrany Spojených Států a dalších cílech”, který byl podepsán presidentem Rooseveltem 11.března 1941, umožnil americkému presidentovi “prodat, převést práva, směnit, pronajmout, zapůjčit nebo jiné nakládání s ….. jakýmkoliv obranným materiálem … na jinou vládu kteréholiv země, jejíž obranu prezident považuje za životně důležitou pro obranu Spojených Států Amerických. Termínem “jakýkoliv obranný materiál” se rozumí zbraně, vojenská výzbroj, munice, strategické suroviny, zásoby, jídlo a civilní zboží požadované armádou a civilními obrannými silami jakožto i veškeré informace vojenského významu.

Struktura Zákona o půjčce a pronájmu vyžaduje, aby se přijímající národ seznámil s několika podmínkami:

  1.  platba není požadována za položky, které budou chybět či budou ztraceny nebo zničeny v průběhu válečného stavu, bude však požadována úhrada za majetek, který přetrvá a bude vhodný pro civilní použití, v plné nebo částečné výši jako úhrada dlouhodobého úvěru poskytnutého Spojenými Státy.
  2.  vojenské vybavení je uloženo v prijímajících zemích a muže zde zůstat, dokud USA nebudou požadovat jeho vrácení.
  3. k naplnění všech pronájmů musí Spojené Státy napomáhat všemi dostupnými zdroji a informacemi

Zákon o půjčce a pronájmu požadoval, aby země žádající o americkou pomoc poskytly vyčerpávající finanční zprávu. Americký ministr financí Henry Morgenthau Jr. správně označil tento požadavek za jeden z bezpříkladných kroků ve světových záležitostech. Během slyšení před výborem Senátu prohlásil, že je to poprvé v historii, kdy jeden stát a jedna vláda ochotně poskytuje informace jiné vládě o svých finančních záležitostech.

S pomocí Zákona o půjčce a pronájmu byla administrativa presidenta Roosevelta pripravena řešit řadu naléhavých záležitostí a to jak zahraničních tak i domácích. Za prvé, jeho rámci by bylo možné vytvořit nová pracovní místa v USA, kterým se dosud nepodařilo se plně zotavit z krize 1929-1933. Za druhé, Zákon o půjčce a pronájmu umožnil americké vládě mít určitou míru vlivu nad zeměmi, které přijímali pomoc v podobe půjčky a pronájmu. A za třetí, tím, že pošle svým spojencům zbraně, zboží a surovin, ale nikoli vojáky, byl prezident Roosevelt schopen zůstat věrný svému slibu z volební kampaně, ve kterém řekl, “Vaši hoši nebudou posláni do nějaké cizí války.”

president-roosevelt-signs-the-lend-lease-bill-at-the-white-house-in-1941

President Roosevelt podepisuje Zákon o půjčce a pronájmu

 Systém půjčky a pronájmu nebyl v žádném případě určen na pomoc SSSR. Britové byli první, kdo požádal o vojenskou pomoc na základě tohoto speciálního pronájemního vztahu ( podobné jako operativní leasing), na konci května 1940, tedy v době, kdy drtivá porážka Francie nechala Velkou Británii bez spojenců na straně evropského kontinentu. Londýn požádal Washington o 40-50 “starých” torpédoborců, u kterých se nabízeli tři možnosti platby: obdržet je zdarma, platit v hotovosti nebo pronájem. Prezident Roosevelt rychle přijal třetí možnost, takže transakce byla dokončena v pozdním létě roku 1940.

 V tomto bodě přišli zaměstnanci ministerstva financí Spojených států s myšlenkou, převzít tuto soukromou dohodu a rozšířit ji tak, aby se vztahovala na všechny mezivládní vztahy. Ministerstvům války a námořnictva měla napomáhat rozvíjení účtu půjček a pronájmů 10. ledna 1941 prezidentské administrativy USA předložila tento zákon ke schválení oběma komorám Kongresu, kde byl schválen dne 11. března 1941. K tomu jestě v září 1941, po velké debatě americký kongres schválil to, co bylo známé jako Victory Program, jehož podstatou je podle amerických vojenských historiků (Richarda Leightona a Roberta Coakleyho) to, že “americkým příspěvkem k válce budou zbraně, nikoliv armády.”

 1.října 1941, lidový komisař zahraničí Vjačeslav Molotov, britský ministr zásobování lord Beaverbrooke a americký zvláštní vyslanec Averell Harriman podepsali První (Moskevský) protokol, který znamenal počátek rozšiřování programu půjčky a pronájmu do Sovětského Svazu. Několik dalších protokolů bylo pak podepsáno následně.

1012992370

americký president Franklin D.Roosevelt (vpravo) vítá sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova (vlevo) v US 1942

Jak důležitý byl americký Zákon o půjčce a pronájmu?

 V průběhu 2.světové války sovětské továrny vyrobily více než 29,1 milionu pěchotních zbraní všech hlavních typů, zatímco pouze 152000 ks (což je 0,5% ) bylo vyrobeno americkými, britskými a kanadskými továrnami. Podíváme-li se na všechny typy dělostřeleckých systémů všech ráží, uvidíme podobný obrázek – 647600 sovětských zbraní a minometů oproti 9400 výrobkům zahraničního původu, což reprezentuje méně než 1,5% celkové výroby.

 Méně hrozně vypadají čísla pro ostatní typy zbraní: poměr domácích a zahraničních tanků a samohybných děl byl 132800 oproti 11900 (8,96%) a u bojových letounů 140500 oproti 18300 (13%).

 Z částky téměř 46 miliard $, která byla Spojenými Státy vynaložena na všechny pomoci půjčkami a pronájmy, bylo přidělena pouze 9,1 miliard $, tedy jen o málo více než 20% finančních prostředků Rudé armádě, která porazila drtivou většinu sil Něměcka a jeho satelitů.

 Během této doby Britská říše obdržela více než 30,2 mld $, Francie 1,4 mld $, Čína 630 mil $ a dokonce i latinská Amerika (!) přijala 420 mil $. Dodávky programu půjčky a pronájmu byly ditribuovány do 42 zemí.

 A20bomberJihoamerický bombardér A-20 “Boston” (Douglas A-20 Havoc/DB-7 Boston), spadl u letiště Nome na Aljašce během přepravy do Sovětského Svazu v rámci Zákona o půjčce a pronájmu.

Ale přesto, je možné, že toto množství trasatlantické pomoci, navzdory skutečnosti, že bylo zanedbatelné, přece jen sehrálo rozhodující úlohu v roce 1941, kdy stáli Němci u samotných bran Moskvy Leningradu a ve vzdálenosti 20-40km od Rudého náměstí?

Pojďme se podívat na statistiky zásilek zbraní z téhož roku. Od počátku války až do konce roku 1941 Rudá armáda obdržela 1,76 milionu pušek, samopalů a kulometů, 53.700 děl a minometů, 5.400 tanků a 8.200 vojenských letadel. Z nich naši spojenci v protihitlerovské koalici dodali pouze 82 děl (0,15%), 648 tanků (12,14%) a 915 letadel (10,26%). Kromě toho velká část vojenské techniky, která byla odeslána – zejména 115 ze 466 tanků vyrobených ve Velké Británii – se nedostali na frontu v prvním roce války.

Pokud tyto dodávky zbraní a vojenského material převedeme na peněžní ekvivalent, pak se podle známého historika Michaila Frolova, DSc (Velikaya Otechestvennaya Voina 1941-1945 v Nemetskoi Istoriografii. [Velká vlastenecká válka 1941-1945 v německém dějepisectví] , St. Petersburg: 1994), “až do konce roku 1941 – nejtěžším období pro Sovětský stát – podle Zákona o půjčce a pronájmu, USA poslaly SSSR materiál v hodnotě 545.000USD, přitom materiál v hodnotě 741 milionů dolarů byl dodán do všech zemí, které byly součástí protihitlerovské koalice. To znamená, že během tohoto mimořádně obtížného období bylo dodáno méně než 0,1% objemu do SSSR.

“Kromě toho, první dodávka podle Zákona o půjčce a pronájmu během zimy 1941-1942 dosáhla SSSR velmi pozdě, přesto během těch kritických měsíců SSSR byl schopen vést impozantní boj proti německým útočníkům sám, bez jakékoliv pomoci západních demokracií. Do konce roku 1942 bylo dodáno pouze 55% z plánovaných dodávek do SSSR.”

Například v roce 1941 USA slíbily odeslat 600 tanků a 750 letadel, odeslaly ale pouze 182 resp. 204 kusů.

 PQ17
zničení konvoje PQ-17

V listopadu 1942, tj. v době vrcholící bitvy o Stalingrad a Kavkaz, byly dodávky zbraní prakticky úplně přerušeny. Přerušení dodávek začalo již v létě roku 1942, kdy německá letadla a ponorky téměř úplně vyhladila nechvalně známý konvoj PQ 17, který byl opuštěný (podle nařízení admirality) britskými torpédoborci odpovědnými za jeho doprovod. Tragicky jen 11 z původních 35 lodí dorazilo do sovětských přístavů – katastrofa byla použita jako záminka k pozastavení následných konvojů z Británie až do září 1942.

 V důsledku toho v letech 1941 a 1942 bylo pouze 7% válečného materiálu dodáno ze Spojených států do Sovětského svazu. Převážná část zbraní a dalšího materiálu dorazila do Sovětského svazu v letech 1944-1945, jakmile se válečný vítr rozhodně otočil.

 Jaká byla kvalita vojenského vybavení dodávaného v rámci Zákona o půjčce a pronájmu?

Z celkového počtu 711 stíhacích letadel, která dorazila do SSSR z Velké Británie do konce roku 1941 bylo 700 beznadějně zastaralé modely jako Kittyhawk, Tomahawk a Hurricane, které byly výrazně horší než německé Messerschmitty a sovětské Yakolevy JAK a to jak v rychlosti a hbitosti, tak ve výbavě zbraní. Dokonce i když se sovětskému pilotu podařilo dostat německé letecké eso do zaměřovače kulometu, byla mu zbraň s touto ráží často úplně k ničemu proti drsné výzbroji německého letadla. Pokud jde o nejnovější bojová letadla Airacobra, bylo jich dodáno pouze 11 v roce 1941. První Airacobra dorazil v Sovětském svazu demontované, bez jakéhokoliv dokumentace, s překročenou dobou životnosti.

BellP39Q

Mimochodem, stejné to bylo take v případě dvou letek stíhaček Hurricane, které byly vyzbrojeny 40-mm protitankovým kanónem, který byl navržen k napadení a zničení německých obrněných vozidel. Ale tyto stíhačky se ukázalo být úplně k ničemu, takže seděli mimo válku, zakonzervovány v SSSR, protože žádní piloti Rudé armády nebyli ochotni s nimi letět.

Podobná byla situace s Brity vychvalovanými lehkými tanky Valentine, tanky, které sovětské posádky přezdívaly “Valentinas” a se středními tanky Matilda, které byly známé u sovětských posádek pod kousavým přízviskem “Sbohem vlasti”. Jejich tenký pancíř, extrémně hořlavé benzínové motory a jasně prehistorická převodovka z nich dělali jasnou kořist pro německé střelce a granátometčíky.

Podle Valentina Berežkova, tlumočníka Josifa Stalina, který se účastnil všech jednání mezi sovětskými vůdci a anglo-americkými návštěvníky, byl Stalin často hluboce uražen britskými akcemi, jako byly nabídky zastaralých letadel jako Hurrican jako reklamz Zákona o půjčce a pronájmu, namísto novějších bojových letounů jakými byly Spitfire. Kromě toho v září 1942, v rozhovoru s Wendell Willkiem, lídrem Republikánské strany USA, jej Stalin požádal v bezprostřední blízkosti před americkým a britským velvyslancem, Williamem Standleym a Archibaldem Clarke Kerrem: “Proč poskytují britská a americká vláda tato nekvalitní zařízení Sovětskému svazu?

Vysvětlil, že primárně hovoří o dodávkách amerických P-40 namísto aktuálnějších Airacober a dodal, že Britové poskytují zcela nevhodné stíhače Hurricane, které byly mnohem horší než to, co měli Němci. Stalin tvrdil, že jednou, když se Američané chystali přepravit 150 Airacober do Sovětského svazu, zasáhli Britové a zadrželi je pro sebe. “Víme, že Američané a Britové mají letadla, která jsou stejná nebo lepší než německé modely, ale z nějakého důvodu mnohé z nich nejsou dodávány do Sovětského svazu.”

Americký velvyslanec admirál Standley o tom nic nevěděl, ale britský velvyslanec Archibald Clark Kerr připustil, že si byl vědom události s Aircobrami, ale hájil jejich přesměrování s výmluvou, že v britských rukou tito bojovníci budou mnohem cennější ve jménu společné Spojenecké věci, než kdyby skončili v Sovětském svazu …

1012992510


Půjčka a pronájem: byla pomoc US užitečná? (II)

originál zdroj – vlastní překlad 11.5.2016 původní autorský článek

Jevgenij Spicin (historik a publicista, autor ukraina.ru)

 

Nesmrtící pomoc půjčky a pronájmu

Kromě zbraní, byly poskytovány Zákonem o půjčce a pronájmu ještě jiné dodávky. A tato čísla jsou skutečně naprosto nesporná.

Výslovně SSSR obdržel 2.586.000 tun leteckého paliva, což se rovnalo 37% množství vyrobeného v SSSR v průběhu války a navíc 410.000 automobilů, které tvořily 45% vozového parku Rudé armády (nepočítáme vozy od nepřitele). Zásilky potravin take hrály významnou roli i když jen velmi málo během prvního roku války, protože USA dodávaly jen asi 15% množství konzervovaného masa v SSSR a dalšího zboží podléhajího rychlé zkáze.

Tato pomoc zahrnovala také obráběcí stroje, kolejnice, lokomotivy, železniční vozy, radarové vybavení a další užitečné položky, bez nichž může válečná mašinérie učinit jen malý pokrok.

Samozřejmě, že tento seznam pomoci Zákona o půjčce a pronájmu vypadá velmi působivě a bylo by možné cítit upřímný obdiv k americkým partnerům v protihitlerovské koalici, až na jednu drobnost: Američtí výrobci toto ve stejnou dobu dodávali take Německu.

 rockefeller

Například John D. Rockfeller Jr. vlastnil kontrolní podíl ve Standard Oil, ale druhým největším akcionářem byla německá chemická společnost I.G.Farben, přes kterou prodala Standard Oil nacistům benzín a maziva v hodnotě 20 mil. USD. A venezuelská pobočka Standard Oil posílala 13.000 tun ropy do Německa každý měsíc, robustní chemický průmysl Třetí říše byl okamžitě převeden na benzín. Ale obchod mezi těmito dvěma národy nebyl omezen jen na prodej pohonných hmot – kromě toho byl dodáván přes Atlantik německému Fuhrerovi Henrym Fordem wolfram, syntetický kaučuk a mnoho různých komponent pro automobilový průmysl. Zejména není žádným tajemstvím, že 30% všech pneumatic vyrobených ve Fordových závodech bylo dodáno německému Wehrmachtu.

Úplné podrobnosti o spolčení Forda a Rockfellera při dodávkách pro nacistické Německostále nejsou zcela známy, protože byly přísně střeženým obchodním tajemstvím, ale ani na to málo, co bylo zveřejněno a uznáno historiky za jasné, neměla válka žádný vliv – nijak temto tohoto obchodu mezi USA a Berlínem nezpomalila.

 Zákon o půjčce a pronájmu nebyl charitou

Panuje představa, že Zákonem o půjčce a pronájmu nabídly USA pomoc z dobroty svého srdce. Nicméně, tato verze neobstojí při bližším zkoumání. Za prvé, to bylo kvůli něčemu, co nazývá “reverzní půjčovat-pronájem.” Ještě předtím, než 2. světová válka skončila, začaly Washingtonu posílat základní suroviny jiné národy – jejich cena tvořila téměř 20% z ceny materiálů a zbraní, které USA dodávaly do zámoří. Konkrétně SSSR poskytoval 32.000 tun manganu a 300.000 tun chromové rudy, které byly vysoce ceněny vojenským průmyslem. Postačí, když řeknu, že když byl německý průmysl zbaven manganu z bohatých ložisek u Nikopole v důsledku sovětské operace Nikopol-Krivoj Rog v únoru 1944, 150 mm čelní pancíř německého “Královského Tygra” se ukázal být mnohem náchylnější k poškození sovětskými dělostřeleckými granáty, než pancéřové desky 100 mm používané drive pro běžné modely tanku Tigr.

Navíc SSSR platil Spojencům za dodávky ve zlatě. Ve skutečnosti britský křižník HMS Edinburg přepravoval 5,5 tuny tohoto drahého kovu, když byl potopen německou ponorkou v květnu 1942.

SSSR také velkou část výzbroje vrátil po válce, jak bylo stanoveno v základní dohodě o půjčce a pronájmu. Výměnou byla vydána faktura za 1.300 milionů USD. Vzhledem k tomu, že pomocí půjčky a pronájmu byly dluhy k ostatním národům odepsány, vše vypadalo jako dálniční loupež a Stalin požadoval, aby byly Spojenecké dluhy” přepočítány.

1012992595

Následně byli Američané nuceni přiznat svůj omyl, ale nafoukli celý součet úroky a konečnou částku, včetně úroků, která činila 722 milionů USD, což je číslo, které bylo přijato mezi SSSR a USA v rámci dohody o narovnání. Tato byla podepsána ve Washingtonu v roce 1972. Z této částky, bylo 48 milionů USD zaplaceno do USA ve třech stejných splátkách v roce 1973, ale následné platby byly odmítnuty, když jsme byli vystaveni diskriminačním praktikám při obchodování se SSSR (zejména notoricky známým Jackson-Vaṇik Amendment).

Strany se nevrátily k diskusi o dluhu z půjčky a pronájmu až v června 1990, během nového kola jednání mezi prezidenty Georgem Bushem starším a Michailem Gorbačovem, během něhož byl nový termín stanovený pro konečného splacení – což by bylo v roce 2030 – a celkový objem nesplaceného dluhu byl uznán na 674 milionech USD.

Po rozpadu Sovětského svazu byly jeho dluhy kategorizovány buď jako státní dluh (Pařížský klub) nebo jako dluhy soukromých bank (Londýnský klub). Dluh z půjčky a pronájmu  byl závazkem vůči vládě USA a částí dluhu Pařížského klubu, který Rusko splatilo v srpnu 2006.

 

 Přímá řeč

Americký prezident Franklin D. Roosevelt výslovně uvedl, že pomoc Rusku byla dobře vynaloženými penězi a jeho nástupce v Bílém domě Harry Truman, byl citován na stránkách New York Times v červnu 1941, když řekl: “Když uvidíme, že Německo vítězství ve válce, měli bychom pomoci Rusku; a vítězí-li Rusko, měli bychom pomáhat Německu a tímto způsobem nechat zabít co nejvíce … “

 Voznesensky_Nikolay_Alekseyevich Nikolaj Vozněsensky (1903-1950)

 První oficiální posouzení role, kterou hraje půjčce a pronájmu podporu ve větším vítězství nad nacismem byla poskytnuta předseda Gosplan, Nikolai Voznesensky ve svém díle Voennaya Ekonomika SSSR v období Otechestvennoi Voiny [sovětský vojenský komplex, během Velké vlastenecké války] (Moskva: Gospolitizdat, 1948), kde napsal: “Pokud někdo srovnává množství průmyslového zboží odeslaných spojenci SSSR s množstvím průmyslového zboží vyrobené socialistických závodech v Sovětském svazu, je zřejmé, že prvně uvedené rovnající se pouze o 4% toho, co bylo vyrobeno v tuzemsku v letech válečného hospodářství. “

 Američtí vědečtí, vojenští a vládní představitelé (Raymond Goldsmith, George Herring, Robert H.Jones) sami přiznávají, že všechna Spojenecká pomoc Sovětskému Svazu byla rovna nejvýše 1/10 domácí produkce Sovětů a celkové množství dodávek v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu, včetně známých plechovek Spam, sarkasticky nazývaných Rusy jako “druhá fronta”, tvořilo asi 10% až 11% produkce SSSR.

 Kromě toho, slavný americký historik Robert Sherwood ve své přelomové knize Roosevelt a Hopkins: Intimní historie (New York: Grossett & Dunlap, 1948), cituje Harryho Hopkinse, který prohlašoval před Američany “nikdy jsem nevěřil, že naše pomoc poskytovaná prostřednictvím Smlouvy o půjčce a pronájmu byla hlavním faktorem v porážce Hitlera Sovětským Svazem na východní frontě. Právě toto bylo provedeno hrdinstvím a krví ruské armády. “

 Britský premiér Winston Churchill kdysi nazval Půjčku a pronájem “nejvíce nesobeckým a nejčestnějším finančním čin jakékoliv země v celé historii.” Nicméně Američané sami připustili, že Půjčka a pronájem znamenala významný příjem pro USA. Zejména bývalý americký ministr obchodu Jesse Jones uvedl, že USA nejenže dostali své peníze zpět prostřednictvím dodávek ze SSSR, ale že USA dokonce vytvořili zisk, který jak tvrdil nebyl neobvyklý v obchodních vztazích prováděných americkými státními agenturami.

  Jeho kolega Američan, historik George Herring stejně otevřeně píše, že Půjčka a pronájem nebyl ve skutečnosti “nejvíc nesobeckým aktem v historii lidstva”, ale spíše aktem obezřetného egoismu Američanů, kteří si byli plně vědomí toho, jak by ze zákona mohly těžit.

 A ono to tak skutečně bylo, že Půjčka a pronájem se ukázala být nevyčerpatelným zdrojem bohatství pro mnoho amerických korporací. Ve skutečnosti byly Spojené státy jedinou zemí protihitlerovské koalice, která sklízela významné ekonomické dividendy z války. To je důvodem, proč se Američané často odkazují na Druhou světovou válku jako “dobrou válku”, jak o tom svědčí například název knihy slavného amerického historika Sturdse Terkela: Dobrá válka: mluvená historie Druhé světové války (1984) , kde s neskrývaným cynismem citoval: “Zatímco zbytek světa vyšel pohmožděný, zjizvený a téměř zničen, my jsme přišli s nejneuvěřitelnými stroji, nářadím, pracovní sílou, penězi … Válka byla pro Ameriku zábavou. Nemluvím o ubohých duších, které ztratily syny a dcery. Ale pro nás ostatní byla válka sakra dobrým časem.”