5. Kdo zaplatil 2.světovou válku?

Příběh 5.

Kdo zaplatil 2.světovou válku?

originál zdroj – vlastní překlad 11.8.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

(Zhruba – prekl.) před 70 lety začal největší masakr v historii – za financování Anglické banky a Federálního rezervního systému Spojených Států.

V nedávném usnesení parlamentního shromáždění OBSE prohlašuje, že Sovětský svaz a nacistické Německo jsou odpovědni za rozpoutání 2. světové války. Tato rezoluce má čistě pragmatický cíl, kterým je odčerpávání ruských peněz do několika zkrachovalých ekonomik a zároveň se snaží Rusko démonizovat jako nástupce Sovětského svazu a připravit tím právní podklady pro zbavení Moskvy opačného, revizionistického pohledu na válku. Máme-li však diskutovat o vině za vypuknutí války, pak musíme začít tím, že odpovědi na tuto klíčovou otázku: kdo podporoval vzestup nacistů k moci a kdo vše nasměroval ke globální katastrofě? Celá předválečná historie Německa ukazuje, že “nezbytná” politika byla řízena neklidem na finančních trzích – mimochodem, stejná situace, ve které se svět ocitá dnes.

Klíčovými strukturami poválečné strategie Západu byly ústřední finanční instituce Spojených států a Velké Británie – Anglická banka a americký Federální rezervní systém, spolu s finančně-průmyslovými organizacemi, které měly za cíl stanovit absolutní kontrolu nad finančním systémem v Německu a řídit politiku střední Evropy. Realizace této strategie zahrnovala následující kroky:

  1. 1919 – 1924   příprava pro masivní americké finanční investice do německé ekonomiky
  2. 1924 – 1929   stabilizace dohledu nad finančním systémem a financování národně-socialistického hnutí
  3. 1929 – 1933   podněcování a rozpoutání hlubokých ekonomických krizí vedoucích k zajištění nárůstu vlivu nacistů
  4. 1933 – 1939   finanční spolupráce s nacistickou vládou a podpora její rozpínalé politiky zaměřené na přípravu a rozpoutání světové války

V první fázi byly hlavní pákou pro pronikání amerického kapitálu do Evropy válečné pohledávky a úzce související problematika německých reparací. Po formálním vstupu Spojených států do 1. světové války, tyto poskytovaly  svým spojencům (hlavně Anglii a Francii) úvěry ve výši 8,8 mld USD. Celková suma válečného dluhu ve prospěch USA, včetně úvěrů nabízených v letech 1919 a 1921, dosáhla až 11 miliard dolarů. Chtěli-li vyřešit své finanční problémy, museli dlužníci tlačit na Německo, nutili je zaplatit obrovskou sumu v reparacích za velmi obtížných podmínek. Výsledkem byl odliv německého kapitálu do zahraničí a spolu s odmítnutím společností platit daně vše vedlo k velkému deficitu, jediné co vláda mohla v takové situaci udělat bylo tištění ničím nepodložených marek. Německá měna se v důsledku toho zhroutila. Během hyperinflace roku 1923 dosáhla míra inflace 578.512% a jeden dolar měl hodnotu 4,2 bln německých marek. Němečtí průmyslníci začali otevřeně sabotovat veškerou snahu platit reparace, což nakonec zažehlo slavnou “Ruhrskou krizi” – francouzsko-belgická okupace porúrského údolí v 1923.

To je přesně to, co vládnoucí elita v Británii a Americe očekávala. Dovolili Francii zabřednout do ruhrského dobrodružství a ukázali její neschopnost vyřešit problém, pak vzali situaci do svých vlastních rukou. Americký státní tejemník Charles Evans Hughes řekl: “Musíme počkat, dokud Evropa nebude zralá přijmout americký návrh.”

SchachtHitler
Nový projekt byl připraven uvnitř J.P.Morgan and Co. na příkaz Montagua Normana, hlavy Anglické banky. Jádrem projektu byly návrhy zástupce Drážďanské banky, Hjalmara Schachta, formulované v březnu 1922 na žádost Johna Fostera Dullese, budoucího státního tajemníka administrativy Eisenhowera a právního poradce presidenta Woodrow Wilsona na Pařížské konferenci. Dulles projednal návrhy s šáfem trustu J.P.Morgan and Co., který vydal doporučení Schachtovi, Normanovi a nakonec výmarským úředníkům. V prosinci 1923 se Schacht stal ředitelem Říšské banky a hrál pomocnou rili při sjednocování anglo-amerických a německých finančních kruhů.

V létě roku 1924 byl tento plán, známý jak “Dawesův“, přijat na konferenci v Londýně. (pojmenován po Charlesi G. Dawesovi, americkém řediteli jedné z J.P.Morganových bank, který předsedal výboru odborníků připravujících tento návrh). Vyzval k rozpůlení reparací, které měly být zaplaceny a vyjasnil jak je má Německo zaplatit. Nicméně, hlavním cílem bylo, poskytnout příznivé podmínky pro investice Spojených Států, což mohlo být umožněno pouze stabilizací německé marky.

Za tímto účelem bylo německu poskytnuto 200 mil USD ve formě půjček, z nichž polovinu poskytly banky J.P.Morgan. Přitom, anglo-americké banky zavedly kontrolu nejen nad německými platbami, ale také nad rozpočtem, peněžním systémem a do značné míry i kreditním systémem. Do srpna 1924 byla německá marka obnovena, fínanční situace Německa se stabilizovala a jak píše výzkumník G.D.Preparta, “Výmarská republika byla připravena na nejdojemnější ekonomickou pomoc v historii, po které nasledovala nejtrpčí sklizeň v historii světa…”. Nekontrolovatelný proud americké krve zaplavil finanční jádro Německa.

Důsledky se rychle projevily.
Za prvé, vzhledem k tomu, že roční platby reparací kryly celkové dluhy spojenců, se rozvíjel takzvaný “absurdní weimarský cyklus”. Zlato, které Německo používalo k placení válečných reparací bylo nashromážděno a prodáno do USA, kde zmizelo. Z USA, podle plánu, zlato putovalo do Německa v podobě “pomoci”, která byl poté zaplacena zpět Anglii a Francii, které jej poslal zpět do Spojených států, aby splatily své válečné dluhy. USA pak na ně nastavili vysokou úrokovou sazbu a poslal jej zpět do Německa. Nakonec, Německo žilo na dluh a bylo jasné, že pokud Wall Street stáhne své půjčky, pak bude země trpět až ke kompletnímu zhroucení.

Za druhé, ačkoli úvěry byly oficiálně dávány Německu, aby zajistily zaplacení reparací, ve skutečnosti byly navrženy tak, aby obnovily vojensko-průmyslový potenciál země. Ve skutečnosti Němci platili úvěry akciemi německých firem, což americkému kapitálu dovolilo aktivně se integrovat do německé ekonomiky. Celkové množství zahraničních investic v odvětvích německého hospodářství 1924-1929 činilo téměř 63 mld zlatých marek (z toho půjčky představovaly 30 mlr) a 10 mld v reparacích bylo splaceno. Američtí bankéři – především J.P.Morgan, představovali 70% finančních příjmů Německa. V důsledku toho se stal na počátku r. 1929 německý průmysl druhým na světě, ale do značné míry to bylo v rukou předních finančně-průmyslových skupin Spojených Států.

Tak se společnost I.G. Farben, která se stala klíčovou součástí německé válečné mašinérie, dostala pod kontrolu Rockefellerovy Standard Oil, která v této době financovala 45% Hitlerovi volební kampaně v roce 1930. Přes General Electric, J.P. Morgan kontroloval německé rádio a elektrotechnický průmysl ve formě společností AEG a Siemens (do roku 1933 General Electric vlastnila 30 % akcií AEG). Prostřednictvím telekomunikační společnost ITT řídila 40 % telefonní sítě v Německu a 30 % výrobce letadel Focke-Wulf. Opel byl převzat firmou General Motors z rodiny DuPont. Henry Ford držel 100 % akcií Volkswagenu. V roce 1926, za účasti Rockefellerovy banky, se stal Dillon Reed a Co. druhým největším průmyslovým monopolem – hutní firma Vereinigte Stahlwerke (Unified Steel Trusts) z Thyssenu, Flick, Wolf, Fegler, atd.
Americká spolupráce s německým vojensko-průmyslovým komplexem se stala tak intenzivní a všudypřítomnou do roku 1933. Americký kapitál ovládl klíčová odvětví německého průmyslu a dokonce i velké banky jako Deutsche Bank, Dresdner Bank, Donat Bank, atd.

Současně byla financována ta politická síla, která byla vyzvána, aby hrála klíčovou roli v anglo-amerických plánech – nacistická strana a Adolf Hitler sám.

Německý kancléř Brüning napsal ve svých pamětech, které začínají v roce 1923, že Hitler obdržel velké sumy peněz ze zahraničí – z místa, které není známé prošly přes švýcarské a švédské banky. Je také známo, že v roce 1922 se Hitler setkal s americkým vojenským atašé capt. Trumanem Smithem v Mnichově. – Setkání Smith vylíčil v podrobné zprávě svým nadřízeným ve Washingtonu (v úřadu Vojenského zpravodajství), řekl, že smýšlel o Hitlerovi vysoce.

Právě pře okruh Smithových známých se Hitler dostal do kontaktu s “Putzim” (Ernst Franz Sedgwick Hanfstaengl), absolventem Harvardské University, který hrál důležitou roli při formování Hitlera v úspěšného politika, poskytuje mu značnou finanční podporu a spojení na důležité britské osobnosti.

Hitler sám byl připravován na velký čas v politice, ale celou dobu kdy v Německu vládla prosperita, zůstávala jeho strana na okraji veřejného života. Tato situace se dramaticky změnila až s nástupem krize.

Poté kdy Americká federální rezervní banka navrhla zhroucení akciových trhů na podzim 1929, začala třetí fáze anglo-americké strategie.

FED a J.P. Morgan rozhodli o ukončení poskytování úvěrů Německu, urychlili tak bankovní krizi a hospodářskou depresi ve střední Evropě. V září 1931 Anglie opustila zlatý standard, záměrně zničila mezinárodní platební systém a zcela odřízla finanční kyslík Výmarské republice.

Ale nacistická strana zažila zázračný nárůst: v září 1930 díky velkým darům z Thyssenu, IG Farben a Kirdorfu strana shromáždila 64 mil. hlasů – dostala se na druhé místo v Reichstagu. Krátce nato se objevila velkorysá infuze finančních prostředků ze zahraničí. Hjalmar Schacht se stal klíčovým spojením mezi hlavními německými průmyslníky a zahraniční finančníky.

4. ledna 1932 na schůzce mezi Adolfem Hitlerem, německým kancléřem Franzem von Papenem a Montaguem Normanem byla dosažena tajná dohoda o zajištění finančních prostředků pro nacistickou stranu. Americký politik Dulles, byl také přítomen na tomto setkání – je to něco, o čm jeho životopisci neradi hovoří. 14. ledna 1933 se Hitler setkal s Kurtem von Schroederem, s nacisty sympatizující bankéř, von Papenem a Keplerem, zde byl Hitlerův program plně schválen. Právě tady byla položena konečná cesta pro vzestup nacistů k moci a 30. ledna se Hitler stal kancléřem. Pak začala čtvrtá etapa strategie.

Vztah mezi novou vládou a anglo-americkými vládnoucími kruhy se stal velmi benevolentním. Když Hitler odmítl další platby reparací, které přirozeně vyvolává otázky o placení válečných dluhů, ani Británie ani Francie ho nenutili platit. Navíc ředitel Říšské banky Hjalmar Schacht odcestoval do USA v května 1933 na setkání s prezidentem a hlavními bankéři z Wall Street, Amerika poskytla Německo další nové úvěry v celkové výši 1 mld dolarů. V červnu během návštěvy Normana v Londýně, Schacht požádal o dodatečné 2 mld dolarů ve formě půjček, stejně jako o snížení a případné ukončení plateb starých úvěrů. To znamená, že nacisté dostali něco, co předchozí vláda získat nemohla.

V létě roku 1934 podepsala Británie dohodu o anglo-německém transferu, která se stala jedním ze základů britské politiky vůči Třetí Říši a do konce roku 1930 se Německo vyvinulo v primárního britského obchodního partnera. Schröderova banka se změnila v hlavního agenta Německa a Velké Británie a v roce 1936 se  její pobočka v New Yorku spojila s Rockefellerovým holdingem v investiční banku “Schröder, Rockefeller a Co.”, kterou New York Times popsali jako “ekonomicko-propagační osu Berlín-Řím “. Jak sám přiznal, Hitler pohlížel na zahraniční úvěry jako na finanční základ svého čtyřletého plánu, takže to nevyvolalo sebemenší poplach.

V srpnu 1934 americký ropný gigant Standard Oil koupil 730000 akrů půdy v Německu a postavil velké ropné rafinérii, které dodávala nacistům ropu. Ve stejné době Spojené státy tajně poskytly Německu nejmodernější zařízení pro letecké továrny, které mely brzy vyrábět německá letadla. Německo obdrželo velké množství patentů od amerických firem Pratt and Whitney, Douglas Aircraft Company a Bendix Aviation a střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 byl postaven za použití ryze amerických technologií. V roce 1941, když byla 2. světová válka v plném proudu, dosáhly americké investice do německé ekonomiky 475 mil dolarů Standard Oil investovala 120 mil dolarů sama, General Motors – 35 mil dolarů, ITT – 30 mil dolarů a Ford – 17,5 mil dolarů.

Intimní finanční a hospodářská tajná dohoda mezi anglo-americkými a nacistickými podnikateli byla pozadím, na kterém se konala politika appeasementu k agresorovi – vedla přímo ke 2. světové válce.

Dnes, kdy se globální finanční elita pustila do plánu “Velké deprese část II.” s následným přechodem do “Nového světového pořádku”, je nezbytné určit její klíčovou úlohu při organizování zločinů proti lidskosti v minulosti.

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář