Geopolitika vers. globální řízení světa

Základem pro pochopení chodu světa je přijetí či odmítnutí systému jeho řízení. Tedy co se týká lidské společnosti, předpokládám, že svět ve skutečnosti žádné řízení nepotřebuje!

Již více než 200 let je rozšiřováno mínění, že svět je víceméně řízen chováním jednotlivých států, jehož dosah je závislý na vlivu těchto států, jejich poloze, zdrojích, lidnatosti atd. Činnost jednotlivých států se při překročení přirozených hranic dostává do konfliktu s činností jiných a to znamená další interakce, které jsou svou povahou více či méně předpověditelné či řiditelné. Celý souhrn tohoto systému vzájemného ovlivňování či řízení se nazývá geopolitikou. Základní stanovená definice: Věda studující vliv takových faktorů jako jsou geografie, ekonomika a demografie na politiku a zejména zahraniční politiku státu. Vládní politiku řídí geopolitika. Geopolitika je vlastně kombinace politických a geografických faktorů k něčemu jako je stát či konkrétní zdroje. Webster definition.

Za pionýra této disciplíny je považován Alfred Thayer Mahan, důstojník námořnictva Spojených Států Amerických a historik. Předvedl základní studii vlivu námořnictva  na státy. Podle jeho knihy se v dějinách prosazovaly především státy, které ovládaly moře a plavbu. Určujícím pojmem pro něj byl tedy Světový oceán, což je souvislá a nepřerušovaná plocha, která umožňuje celosvětový systém komunikace. Rusko definoval jako transkontinentální stát bez přístupu k oceánu (míněno spíše jako “Světový oceán”).

Tento pohled byl podstatně rozšířen Halfordem Johnem Mackinderem, jenž teorii o úspěšnějších námořních státech rozšířil o několik pojmů.

  • Světový ostrov (vpodstatě jediná Pevnina)  – souvislý kus pevniny Evropa, Asie a Afrika – žije zde většina obyvatel a formují se zde nejdůležitější dějiny
  • Světový oceán – soubor všech moří na Zemi
  • ostrovy ve Světovém oceánu – jakási oceánská periferie (Amerika, Austrálie, Británie, Japonsko ..)

na pevnině definoval 3 pásma

  • Heartland – vnitrozemí Světového ostrova bez přístupu k nezamrzajícím mořím
  • Vnitřní půlměsíc – zbytek pevninské Evropy a Asie, severní Afrika
  • Vnější půlměsíc – “ostrovy” ve Světovém oceánu včetně Británie a Japonska a subsaharská Afrika

Heartland je přirozenou pevností a je pro námořní mocnost nepřístupný (řeky ústí do bezodtokých jezer nebo do zamrzajících moří). Region má dostatek surovin a zemědělských produktů, čili je na okolí nezávislý. Vždy byl zdrojem expanze do oblastí s lepšími podmínkami k životu (Čína, Indie, Evropa, Blízký Východ).

Pokud by jakýmkoliv způsobem došlo ke spojení Heartlandu a Vnitřního půlměsíce (ovládnutí Ruska Německem nebo expanze Ruska do Indie či Východní Evropy). Získala by taková mocnost absolutní světovou dominanci.

Mělo by tedy platit tvrzení: Kdo vládně východní Evropě, ovládá Heartland. Kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov. Kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.

Východní Evropa je území ohraničené liniemi Hamburg – Terst na západě a Petrohrad – Volgograd – Rostov na Donu na východě.

 

Dlouhodobě se námořní mocnosti snaží využívat tzv. Strategii Anakondy , která se osvědčila při blokování států Konfederace v průběhu Americké občanské války. Podobně dnes námořní mocnosti izolují kontinentální části území protivníků a brání vzniku koalicí, které by umožnili pozemní moci, podílet se na výhodách moci námořní.

 

Nicolas John Spykeman modifikoval Mackinderovu teorii podle zkušeností 2. světové války. Bez obalu definoval, že geopolitickými hráči jsou pouze velmoci a malé státy mají podřízené postavení. Jeho model je víceméně stejný jako Mackinderův, pouze Vnitřní půlměsíc nahradil pojmem Rimland (pásmo izolující Heartland od nezamrzajících moří). Z této změny však vyplývá také změna konečného závěru o významu jednotlivých oblastí. …. kdo vládne Rimlandu, vládne Eurasii, kdo vládne Eurasii, vládne světu.

Znamená to tedy, že v tuto chvíli by Spojené Státy měly budovat obranu pobřežními oblastmi Rimlandu od severozápadního pobřeží Norska, pře Britské ostrovy, Gibraltar, Středozemní a Rudé moře, pobřeží Arabského poloostrova, Indie, Číny a Dálného Východu. Takto by bylo vybudováno nárazníkové pásmo zahrnující severní Evropu, východní a střední Evropu kromě území Ruska a Ukrajiny(?), Balkán, Turecko, Sýrii, Irán a Irák, Pákistán, západní části Číny a ruský Dálný Východ. Takový systém je samozřejmě podepřen vojenskou přítomností US na územích definovaných pro obrannou linii  (či vlastně spíše útočnou) a na linii nárazníkového pásma.

Bahrain, Belgie, Bulharsko (training), Kambodža, Dánsko, Djibouti, Egypt, Německo, Řecko, Island, Itálie, Japonsko, Kuwait, Nizozemsko, Norsko, Omán, Portugalsko, Rumunsko, Singapur, Jižní Korea, Španělsko, Turecko, Spojené Arabské Emiráty, Velká Británie – nejsou zmíněny základny NATO. Některé instalace jsou v jednáních ať již s ohledem na likvidaci či rozšíření. Týká se to bývalých republik SSSR jako Tádžikistán či Turkmenistán nebo Djibouti, které získalo v nedávné době základnu ČLR. Dále se jedná o základnách na území států V4 – zde se nejspíše bude jednat o základny NATO. Data jsou z větší části převzata z US Department of Defense – Base Structure Report 2015.

Teorie je ale stále jenom teorie. Podmínky se poměrně dynamicky mění a ke své vlastní škodě strana, která z povahy této teorie musí být ofenzivní, tzn. námořní moc reprezentovaná Spojenými Státy a v menší míře Velkou Británií, se stává prokazatelně útočnou, protože jak vidíme, z definice vlastní Heartland dostatek přírodních a lidských zdrojů, včetně území, nemá tedy příliš velký důvod k rozpínavosti. Ta je prostě dána nutností zabezpečení přirozeného chodu Světového ostrova. Navíc daleko logičtějším řešením než expanze ať už Německa nebo Ruska či Číny nebo Indie je vybudování přirozeného spojenectví a postupné sloučení útvarů Eurasie do jednoho celku, který může na jedné straně získat tímto postupem přístup k mořím jako Atlantický, Tichý a Indický oceán a na straně druhé může být propojen železničními a silničními komunikacemi, které eliminují námořní mocnosti tyjící z obchodu mezi státy Eurasie.

Jedním z faktorů, který bude stále více ovlivňovat tyto možnosti je například oteplování, které spolu s mohutnou flotilou ledoborců v ruské službě, zpřístupňuje cestu Severním ledovým oceánem. Znamená to drastické zlevnění obchodu, kvůli kratším vzdálenostem mezi asijskými a americkými výrobci a evropskými spotřebiteli. V případě úspěšného železničního páteřního spojení mezi Čínou a západní Evropou by došlo k nebývalému navýšení přepravní kapacity a námořní moc by mohla zůstat z větší části mimo hru. Letecká doprava jak se ukazuje nemá zatím pro kontinent větší význam, protože je kapacitně nedostatečná a relativně drahá. Mořská moc vedená pravděpodobně mnoha egoisty, musí aktivně bránit možnostem pokusů o jakékoliv dorozumění v rámci Světového ostrova.

Jako mnoho věcí v životě jde o poměrně jednoduchou operaci, žádné slučování se do nefunkčních celků jako je Evropská unie, ale prostá daňová a celní unie všech států Eurasie. Státy by měly být založeny na národnostním principu a ten by měl být také uplatňován, což by bylo jasně definováno a předešlo by to mnoha problémům. Další věcí by pak bylo postupné vyrovnání příjmů jednotlivých oblastí, protože Evropa má bohužel nastavenou nezaslouženě vysokou životní úroveň, což přímo souvisí se spotřebou zdrojů a o tu jde především.

A právě zdroje mě přivádí k druhé části, kterou je Globální řízení světa. Toto je právě avizovaný druhý pohled na svět. Geopolitika z pohledu států ať již jsou definovány jako velmoci nebo ne, nemůže stát za celosvětovým děním a změnami. Tyto by byly příliš náhodné a takový systém by nebyl spravovatelný. Tudíž si myslím, že geopolitika je buď pouze vějičkou předhozenou lidstvu, která se zdá být vysvětlením chaosu a změn, které probíhají. Nebo se může jednat pouze o jakýsi střípek v mozaice globálního vedení.

Spíše se přikláním k první variantě, která by prostě jenom vytvořila hračku pro lokální elity, která je dostatečně zaměstná, dá jim důvod existence a bude vytvářet zdání pevného řízení ze strany velmocí, prostřednictvím nichž může globální vedení prosazovat potřebné změny. Na počátku celé úvahy by bylo dobré vytyčit cíl a modus operandi globálního vedení, pro zjednodušení jej nazývejme globálním prediktorem (GP).

Celá potíž v rozeznání projektů GP je právě v indoktrinaci populace, která se zabývá předpovědí světových událostí, geopolitikou. Namísto abychom pohlédli na vývoj světa z nadhledu a posuzovali jej jako celek, utápíme se v jeho, pro nás patrně uchopitelnějším rozdělení na menší části a posuzujeme vztahy mezi nimi pouze v úzkém kontextu. Celá situace nás “logicky” nutí pokládat nekteré z domnělých účastníků za objekty těchto procesů (v případě těch silnějších), zatímco ti slabší jsou automaticky odsouzeni k roli opačné, tzn. roli subjektu daného procesu. Právě změna perspektivy pohledu by nám objasnila možná překvapivou pravdu, že totiž téměř všechny státy a oblasti jsou ve skutečnosti subjekty globální politiky.

Geopolitika, která vlastně znamená postupný vývoj daných oblastí v závislosti na jejich zdrojích a poloze je naprosto jiným pohledem než globální řízení, které vlastně uplatňuje skokový vývoj světa. Víra v geopolitiku je vlastně stejně závadná jako víra v současné pojetí lékařství, které tělo rozdělilo do mnoha malých částí a v současně době již “pro stromy nevidí les”. Většina komentátorů světového dění se tak stejně topí ve stovkách drobných světových událostí, které vlastně účelně překrývají skutečné globální dění.

Většina lidí předpokládá, že za vším je třeba hledat boj o moc a zdroje, nikdo ale nechce vidět nebo nevidí skutečnost, že ten kdo určuje běh tohoto světa už vlastně všechny zdroje má a že mu tím pádem může jít o věci, které stojí jakoby stranou, přežití Země, zachování zdrojů – samozřejmě ve vlastní prospěch. S tím mohou souviset požadavky za snížení světové populace, které vlastně znamenají ušetření zdrojů a v konečném důsledku snížení tlaku na Zemi. GP řídí vše bezstrukturně, ale pomocí struktur, vytvořených v jednotlivý oblastech a státech, určitě netrpí žádnou náklonností ve vztahu k jednotlivým státům či národům, i když se lze dohadovat o tom jestli například vyvolený národ, tz. židé nejsou ve vedení zastoupeni či zda se GP neskládá pouze z nich. To neznamená že by běžní židé měli mít nějaké výhody. GP zřejmě obyčejné židy zneužívá úplně stejně jako ostatní národy. V tomto ohledu doporučuji četbu a studium článků a knih pana Henryho Makowa (jde o žida, takže těžko může být v této souvislosti obviněn z antisemitismu). Opět ale platí, že není dobré se upínat jen k této malé části problému.

Takže co je hlavním cílem GP. Jak říká klasik, “kdo si klade malé cíle, málo dokáže”. Proto můžeme stanovit za hlavní cíl udržitelnou Zemi, z čehož vyplývá nutnost snížení spotřeby a znečistění na míru, která dovolí existenci planety v horizontu nejméně stovek let a umožní lidstvu nebo jeho části přejít do plně technologického věku, který umožní nezávislost na planetě a její případné opuštění, čímž se Země stane vpodstatě nepodstatnou. Pro nás může být paradoxem, že pře cca 150 lety měla Země udržitelný počet obyvatel a technologie, které ji příliš nevyčerpávaly. Právě na tomto bodu je podle mého mínění zásah GP dobře patrný, protože v tu chvíli se populace zdála být připravena na skok v technologickém směru, ten byl podmíněn uvolněním vynálezů pracujících se zdroji jako uhlí a později i ropa. V množství populace, které tehdy existovalo by tyto zdroje měly dlouhé trvání. Důsledkem nasazení nových technologií ale byl prudký nárůst populace, který vlastně vidíme dodnes. S populací samozřejmě prudce vzrostla spotřeba a znečistění. Ani GP není neomylný, proto se jeho strategie časem mění a priority se přesouvají, vpodstatě se jedná o metodu “Pokus – omyl”. Otázkou je zda mnou zmíněný příklad dosáhl svého cíle, pokud ano tak zda toho cíle dosáhl ve správné době a bude teď nahrazen novou strategií, která zamíří ještě dále anebo zda tou strategií bude “Návrat zpět na stromy” a nový pokus o rozvoj technolií na jiných základech. V rámci celého snažení je samozřejmě běžná populace blokována v tom, abychom se stali méně zavislými na strukturním řízení – jsme prostě stále otroky, jen si to už neuvědomujeme. Možná několik citátů:

„Ideologie, která namlouvá otrokům, že jsou pány, účinně nahrazuje jistý počet dozorců.“    Gabriel Laub

„Kdyby otroci byli ochotni pracovat tolik jako svobodní lidé, měli bychom dodnes otrokářství.“    Gabriel Laub

“Otroctví mysli je nejhorší formou otroctví. Dává ti iluzi svobody, takže utlačovateli věříš, miluješ ho a bráníš ho, zatímco on vytváří tvé nepřátele z těch, kteří se tě snaží osvobodit nebo ti alespoň otevřít oči!”   Miss Fiyah?

Zde tedy provedu drobnou odbočku, lidé jsou opájeni představou, že se svět vyvíjí v lepší a je to v jejich prospěch. Opak je pravdou. Od dob otrokářství se vlastně až tak moc nezměnilo. Stači si uvědomit, že otrok jako majetek byl skutečně poměrně cenná komodita a jako taková byl i chráněn. Existence otroka pro pána neznamenala bezstarostný život, protože při nákladech na koupi otroka a výhledu jeho práce, která měla náklady zaplatit a umožnit majiteli zisk, kladla na majitele nároky co se týče správy tohoto majetku. Za tímto účelem bylo třeba otroku poskytnou alespoň základní jídlo, ošacení, střechu nad hlavou, ošetření apod. To vše samozřejmě něco stálo a navím bylo třeba se o to postarat. Postupným vývojem tedy vlastně nedošlo k osvobození člověka z otroctví, došlo pouze ke změně formy tohoto stavu. Dnes je veškerá starost o bydlení, výživu, ošetření atd. přesunuta na bedra bežných lidí (tedy vlastně novodobých otroků) – tito si myslí, že jsou svobodní a pracují mnohem efektivneji, ale neuvědomují si, že za své základní potřeby platí svým majitelům spolu s prací, kterou stejným majitelů odevzdávají velké zisky při výrobě a vytváření hodnot. Títo způsobem se majitelé stávají ještě bohatšími naprosto bezpracně a husarským kouskem je, že starosti se životem otroků prostě přesunuli na ně samé. Přesně tento stav se nám pokusili ukázat tvůrci filmu Matrix I.

 

 

pokračování …..