Bismarckův systém kontinentálních aliancí

Bismarckův systém kontinentálních aliancí

originál zdroj – vlastní překlad 21.3.2017

Srdja Trifkovic (USA)

 

 

 

 

 

 

 

 

Doktore Trifkoviči, jak by Bismarck reagoval, kdyby viděl dnešní mapu Evropy?

Nejprve by byl šokován z toho, že Německá východní hranice v současnosti probíhá kolem řek Odra a Nisa. Otto von Bismarck byl pravým Prusem. Podle jeho názoru byla města jako Königsberg, Gdaňsk nebo Breslau více “německá” než Porýní. Jeho prvním dojmem by proto bylo, že se Německo “posunulo” na Západ, a že došlo ke ztrátě důležitého sociálního a kulturního aspektu jeho Německa. Po překonání prvního šoku by se podíval na mapu Evropy znovu podrobněji. Značná vzdálenost mezi Německem a Ruskem by ho nejspíš překvapila. Co bylo v Bismarckově době hranicí mezi Německem a Ruskem je nyní “Velkým Polskem”, které v jeho době neexistovalo. Bývalé části ruské říše jsou nyní nezávislými státy: tři pobaltské republiky, Bělorusku a Ukrajina. Bismarck by to pravděpodobně vnímal jako nevítanou “nárazníkovou zónu” mezi Německem a Ruskem. Vždy kladl velký důraz na silnou německo-ruská aliance a nepochybně by jej tedy zajímalo, jak se to všechno mohlo stát. Pravděpodobně by uvažovat o tom, jak takový kontinentální systém partnerství dnes přivést zpět k životu. To by byla diplomatická výzva hodná jeho osobnosti, uzavřít spojenectví mezi Berlínem a Moskvou bez neklidných menších států, které by mu házely klacky pod nohy.

 

Co by poradil Angele Merkelové?

Nejspíš by jí řekl, že když nemůže mít úzké pojenectví s Ruskem, měla by alespoň usilovat o ekvidistantní vztahy s Washigtonem na jedné straně a Moskvou na straně druhé. Koncept ligy tří císařů z roku 1881 je stěží možný dnes, ale existují i jiné možnosti.

 

Bezpečnost a válka na Ukrajině by upoutaly Bismarckovu pozornost ….

Merkelová přijala velmi zaujatý postoj k Ukrajině, což by Bismarck nikdy neudělal. Vždy se snažil pokrýt svou zemi ze všech stran. Na Ukrajině můžeme jasně pozorovat krizový scénář vyrobený ve Washigtonu. Bismarckova politika v připadě moderní Ukrajiny by udělala z Berlína důvěryhodného, nezávislého a neutrálního arbitra evropské politiky a ne jen trans-atlantickou základnu.

 

Říkal jste, že Německo se od dřívějška posunulo na Západ. Máte na mysli i jiný než geografický pohled?

Už jako mladý muž, když byl pruským vyslancem v Bundestagu ve Frankfurtu, Bismarck nenáviděl převážně západoněmecké liberály. Současně se snažil později zajistit, aby katolické Rakousko-Uhersko bylo drženo v dostatečné vzdálenosti od rodící se Německé říše. Dokonce již v raném Bismarckově věku bychom mohli rozeznat jeho představu o budoucím Německu: kontinentální centrální mocnost bez silných prvků katolických a liberálních myšlenek. Věděl také, že taková středoevropská síla musí být vždy na pozoru před možností obklíčení. Bismarck věděl, že je potřeba zabránit spojenectví Francie a Ruska.

 

Po celou dobu se jevil vztah s Ruskem jako mnohem důležitější než vztah s Francií ….

Zde se nachází zvláštnost Bismarckovi politiky. Po válce proti Francii 1870-71 nově vytvořená Německá říše anektovala Alsasko a Lotrinsko a tím si zajistila trvalé napětí s revanšistickou Francií. Z pohledu reálné politiky by mělo být jasné, že veškeré přínosy Alsaska-Lotrinska budou vyvažovány nevýhodami. Francouzský irredentismus (hnutí za navrácení odtržených oblastí) dělal z Francie trvalého nepřítele Německa. Žádná politická dohoda s Paříží nebyla možná. Celá politika Třetí francouzské republiky (1870-1940) byla charakteristická hlubokým antiněmeckým odporem.

 

Jako Američan se srbskými kořeny vidíte Východ i Západ podobně. Existují určité rozdíly v přístupu obou stran k Otto vod Bismackovi?

Je mi líto, že to musím říci, ale až na několik jedinců ve vědecké komunitě hodnotí Východ i Západ Bismarcka nedostatečně. Na obou stranách se často setkáte se špatnými karikaturami Bismarcka jako krvežíznivého válečného štváče a nacionalisty, nemilosrdně sledujícího plán sjednocení Německa, jehož cesta byla dlážděna mrtvolami. Nic není vzdálenější pravdě. Tři války, které předcházely sjednocení Německa byly omeyenými ozbrojenými konflikty s omezenými cíli. Bismarck ukončil dvě z těchto válek aniž by ponížil poraženého nepřítele; Francie byla výjimkou. Válka proti Rakousku v roce 1866 ukázala především to, že jediným Bismarckovým záměrem bylo zabezpečení pruské nadvlády v německých záležitostech. Jen o několik let později uzavřel kancléř s Rakousko-Uherskem dohodu. Dovolte mi zopakovat, že Bismarck nebyl brutální válečný štváč; Byl brilantním politickým realistou, který rychle pochopil přednosti a slabiny svých soupeřů. V tom spočívá ironie dnešních moralistů, kteří obtížně nacházejí vysvětlení: Bismarck byl chladným počtářem jehož rozhodnutí byla jen zřídka prováděna na základě etických kritérií – výsledkem jeho reálné politiky byl relativně stabilní německý stát, který pod vedením Bismackova kancléřství posouval Evropu k růstu bez ozbrojených konfliktů. Mezi roky 1871 a 1890 byla Německá říše stabilizačním faktorem Evropy. Během Berlínského kongresu, (Congress of Berlin) který ukončil Balkánskou krizi v roce 1878 se Bismarck představil jako neutrální strana, respektující celou Evropu. Nicméně s odchodem Bismarcka v roce 1890 tato doba uvolnění evropských napětí a doba Německa coby stabilizátoru evropského dění skončila.

 

Co se v Evropě změnilo po roce 1890?

 

Po Bismarckovi už tu nestál neochvějně spolehlivý kancléř a německá polika ztratila svou jistotu. Najednou začal převažovat neurotický duch mladého císaře Viléma II. a přinášet atmosféru hrečnatého “musíme něco udělat”. Byl zahájen masivní námořní program, zatímco Smlouva o zajištění s Ruskem nebyla obnovena – právě to bylo základním stavebním kamenem Bismarckova scénáře, který měl zabránit válce v Evropě. Zpočátku carská říše naléhala na obnovení dvoustranné smlouvy s Berlínem. Císař zastával názor, že Říše by mohla být lépe chráněna spíše vlastními ozbrojenými silami než prostřednicvím spojeneckých smluv. Najednou se Bismarckova noční můra naplnila. Vzhledem k tomu, že se Rusko náhle ocitlo bez mezinárodních spojenců a rusko-německé vztahy se ochlazovaly čím dál více, došlo ke sblížení s Francií s podepsání vojenské dohody 1892. V roce 1894 byla upevněná aliance podepsána. Nebylo to ideologické. Liberální, zednářská, sekulární a republikánská Francie se spojila s ortodoxně křesťanskou, hluboce konzervativní autokratickou Ruskou říší. A Německo bylo uprostřed. Bismarck se vždy děsil tohoto druhu aliance na dvou frontách, který položil základy jednotlivých bloků válčících mocností v 1.světové válce. Dnes můžete vidět aktuální paralely s posuny politiky v roce 1890.

 

V jakém smyslu?

 

Často neurotická politika Berlína po propuštění Bismarcka připomíná agresivní styl Viktorie Nuland a Johna McCaina dnes. Podíváme-li se na Německo od roku 1890 do roku 1914, vidíme nápadné podobnosti s dnešními americkými neokonzervativci. Posedlost Ruskem jako nepřítelem je jednou z podobností. Po propuštění Bismarcka bylo Rusko v německých médiích vylíčeno v nejčernějších barvách jako zpátečník, agresivní a nebezpečný. Podíváme-li se na dnešní západní média hlavního proudu, včetně těch německých – je tento obraz promítán i zde: nebezpečná, zpátečnická a agresivní Putinova říše.

 

Bismarck nebyl německým neoconem?

Ne, byl pravým opakem! Nebyl to snílek, ani ideolog. Nechtěl vyjít ven do světa, aby rozdával německé požehnání ostatním, v případě potřeby silou zbraní. Bismarck byl vždy pruským statkářem, který se držel při zemi. Zatímco Británie jako námořní moc otevírala obchodní stanice, zakládala kolonie po celém světě a britské posádky byly rozmísťovány po celé v Indii a Africe, Bismarckovo Německo bylo vytvořeno jako klasická pozemní kontinentální mocnost. Dokonce bych řekl, že Bismarck sám měl k moři averzi. Velmi neochotně se nechal v roce 1890 přesvědčit, k založení prvních kolonií Německé říše. Vcelku byl koloniální program Německa ekonomicky problematický. Co na Německo zbylo v roce 1880 bylo to, co jiné hlavní koloniální mocnosti po sobě zanechali a to zejména Spojené království. Bismarck to věděl a viděl, že všechny důležité úžiny a strategické body, jako je mys Dobré naděje, byly pod britskou kontrolou. V Německu byla koloniální otázka většinou spíše o „prestiži“ a „důvěryhodnosti“ – a Bismarck, mistr politiky neměl vůbec čas na takové úvahy.

Bismarck měl také jasnou pozici na Balkáně. V roce 1876 řekl ve svém projevu, že německá říše na Balkáně nemá žádné zájmy “které by stály za objetování zdraví jediného pruského granátníka.“ Dnes jsou němečtí vojáci v Kosovu, Německá republika byla první zemí, která uznala nezávislost Slovinska a Chorvatska na Jugoslávii v roce 1991 …

Otto von Bismarck byl vždy unaven vázbou osudu Německa na Rakousko-Uhersko. Jeho rozhodnutí vyhýbat se konfliktům na Balkáně bylo zdravé. Po Bismarckově propuštění zaznamenalo Německo růst protiruské a anti-srbské propagandistické nálady, podobně jako ve Vídni. Mimochodem, z této doby pochází další citát Bismarcka, který byl opravdu prorocký. „Evropa je dnes sudem střelného prachu a vedou ji lidé, kteří se chovají jako by ve stejné místnosti kouřili,“ varoval. „Jediná jiskra vyvolá explozi, která nás všechny stráví. Nemohu vám říci, kdy k tomu výbuchu dojde, ale mohu vám říci kde to bude. Někteří zatracení pošetilci jej vyvolají na Balkáně.“Ve vztahu k Srbsku existují paralely k současné situaci v Evropě. V roce 1903 ukončila dynastický změna v Bělehradě předchozí rozhodující vliv Rakousko-Uhersko na tuto malé sousední zemi. Rod Karadjordjevičů    přeorintoval Srbsko na velkého slovanského bratra, Rusko. Vídeň se tento proces snažila zastavit vystavením Srbska hospodářskému a politickému tlaku. Ale z této takzvané „celní války“ Srbsko ve skutečnosti vyšlo posíleno. Dne jsme si vědomí paralely k Rusku: člověk může porovnávat Vídeňskou tarifní válku proti Bělehradu se sankcemi proti Rusku. Sankce nutí zemi diverzifikovat svou ekonomiku, a proto se stává odolnější. V Srbsku to fungovalo dobře před sto lety, v Rusku to může fungovat teď. Když Rakousko-Uhersko připojilo Bosnu a Hercegovinu v roce 1908, došlo k vážné situaci a pouze Německo, kteří stranilo Vídni ukončilo Bosenskou krizi. Na konci Německo tuto kartu hrálo: Po vypuknutí 1. světové války rakousko-uherská vojska nedokázala porazit Srbsko. Potřebovala vojenskou pomoc z Německa. Pruský polní maršál August von Mackensen nakonec porazil Srbsko a dokázal, že je skutečně rytířský soupeř: „V Srbsku jsem se setkal s nejstatečnějšími vojáky na Balkáně,“ napsal ve svém deníku. Později v roce 1916 Mackensen postavil pomník padlým Srbům v Bělehradě s nápisem „Zde leží srbští hrdinové.“

 

Když budeme v Německu dnes přemýšlet jako Bismarck, vrátíme se znovu ke vztahům s Ruskem … [Trifkovic! Vskutku] … Je možné shrnout vztahy takto: Pokud Německo a Rusko vycházejí, je to pro Evropu požehnáním; Pokud přistoupíme k válce, celý kontinent leží v troskách?

Jediní kdo se chronicky bojí německo-ruského porozumění jsou vždy námořní mocnosti. V 19. století se Britové pokusili zabránit vzestupu nově vznikající supervelmoci na kontinentu, kterou byla německo-ruská aliance. Podíváme-li se na Britské impérium a jeho námořní základny, vidíme kdo je jimi zasažen a jak bylo srdce Eurasie účinně obklíčeno. Halford Mackinder to formuloval památně: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu ovládá Světový ostrov*; kdo ovládá Světový ostrov – poroučí světu.“ Holandsko-americký geostratég Nicholas J. Spykman dále rozvíjí Mackinderovu teorii. Jedná se o „Rimland“ – který obklopuje vnitrozemí – to je klíčem k ovládání pevniny. Spykman je považován za předchůdce politiky z pozice síly USA po válce.

 

Spykmen klade důraz na komunistický Sovětský Svaz, ne jenom na Německo…

Byl zaměřen na kontrolu „Heartlandu“ zcela nezávisle na ideologii dominantní pozemní mocnosti. Spykman napsal na počátku roku 1943, že Sovětský svaz od Uralu k Severnímu moři, z amerického hlediska nebyl o nic méně nepříjemný než Německo od Severního moře až po Ural. Kontinentální moc v Eurasii musela být zmenšena nebo alespoň roztříštěna – to je přesně to kontinuita strategie globální námořní mocnosti ke dnešku.

 

O sankcích proti Rusku, a sporech USA-EU, Německo je uprostřed. Co by dnes kancléř Bismarck dělal?

Rychle by ukončit režim sankcí proti Rusku, protože by viděl, že Německo platí obrovskou cenu bez hmotného prospěchu. Usiloval by rovněž o snížení nadměrného vlivu USA na německou politiku. Ale Evropa nemusí nutně potřebovat nového Bismarcka: Před méně než 50 lety jsme měli několik evropských politicků potřebné velikosti a celistvosti. Lidé jako Charles de Gaulle a Konrad Adenauer měli ve své povaze a podstatě více z těchto vlastností, než kterýkoliv ze současných politiků EU. Evropa ve své současné situaci některého takového  potřebuje.

 

 

* Světový ostrov: souvislý kus pevniny Evropa, Asie a Afrika – žije zde většina obyvatel aformují se zde nejdůležitější dějiny