Saturday, November 8, 2008
Cesta do neznama
My first American trip
Daleko, daleko za vysokymi horami, dloooouhymi a sirokymi rekami a necim, cemu se rika ocean, nachazi se nic s nazvem, ktery ani v atlasech neni poradne videt. To nic se jmenuje Ceska republika.
My Americane to vidime tak, ze Buh proste jen nevedel kam to umistit a tak to hodil do Ruska.
V tehle zemicce jsem se narodil a prozival sva zda se skryte pubertalni leta az do nedavne doby. V nasi “neladovske” sudetske vesnicce cas plyne line vpred a nekdy, zda se i vzad. Kolem vesnice rozkladaji se lesy tahnouci se do obrovske dalky a rostou i na nejvyssich vrcholcich obklopujicich tu nasi malou Skalici, prezdivanou nekdy Udolim Dutych Hlav. Rano sice neuvidite zeny jez chodi v zakryty zavoji pro vodu k mistni studni nicmene uvidime od brzkeho rana lidi pohybujici se, svete div se, “po svych”. Vzdalenosti, ktere je treba urazit jsou nevelke a lide jsou pripraveni na dopravu pesmo i v pripade
cesty do nejblizsiho mesta ( pozn. autora : v tomto pripade maleho). Protoze jsem mel v mnoha situacich velkem stesti, porarilo se neuveritelne a moje vesnicka malickost pracuje ve skutecne meste (pozn. Autora: v tomto pripade velkem). Timto mestem vzdalenym predlouhych 100km je Praha “stovezata”, Praha “matka mest”, proste Praha kterou kupodivu zna temer kazdy a nikdo ji nehazi do Ruska. Prace me bavi a kazdy jiste uzna, ze to je pro cloveka skutecne stesti, ne vsichni si tento luxus mohou dovolit. Lide jsou mili, privetivi a vubec vsemozne vstricni. Proste si predstavte pohodu v praci a jste asi tak vpuli cesty jake to je .
Z tohoto prostedi jsem byl vytrzen a poslan za “Velkou louzi”, bych nabral neco tisic a jednou krat opevovanych vedomosti posledniho svobodneho naroda na Zemi. Jen pro poradek jsem nebyl ni prvnim a urcite ani poslednim, jemuz se dostalo teto vysady. Spolu se mnou, uznavam ze jsem tomu byl velmi rad, byli vyslani 2 “cerpaci vedomosti”. Protoze je neznam dlouho hodnotil jsem oba jako odtazite, neprilis komunikativni chlapce s vetsi starosti o sebe nez o ostani. Pred dalekou cestou jsme se tedy domluvili na srazu v prostorach mistniho, tedy prazskeho letiste na cca 9 rano i pres muj odpor, nebot jsem v pripade pobytu na me zcela neznamych mistech znacne nervozni chlapik. Ctenar odpusti, ze dalsi cast pojmu formou deniku.
2.listopadu 2008
Vyspal jsem se v kancelari a kolem 7 hodiny ranni pojedl neco ze sve “zelezne susenkove zasoby”. Rikam si: “hlavne ne moc at se v letadle nemusis seznamovat s mistnosti, kam i kral chodi sam.”
Tago bylo jiz objednano predchoziho dne na dnesni osmou hodinu ranni a proto jsem se snazil uz jen uklidnit rychle se blizici infarkt ujistovanim se, ze je to pohoda a co te nezabije, to te posili. Taxik skutecne prijel vcas a tak veren svemu heslu “Radeji drive nez pozdeji”, vyrazim na letiste ne na domluvenou 9 hodinu ranni a jiz ted. Ridic me i pres mou vyslovnou prosbu dopravy k odletum “mezikontinentalnim”, dorucil na Terminal 2. Jako hodny strycek jsem mu samozrejme nechal zaokrouhlit castku na voucheru, cimz jsem si vyslouzil nekolik nenavistnych pohledu, castka vypadala asi stale prilis nizka a vyrazil do utrob mezinarodniho letiste v Praze.
Prvni stres se prozatim nekonal, protoze jsem celkem vklidu nalezl cestu ke kyzenym odbavovacim pultum pro lety do “Zeme zaslibene”. Slecny byly prijemne a na mou prosbu o naznaceni dalsiho postupu me udelali drobne skoleni, ktere sestavalo z vysvetleni pismenek vytistenych na letenkach, zvazeni batoziny a oznaceni mensi batoziny, kterou oznacily jako “palubni”. Pak me s usmevem a tvrzeni, ze je to vse, propustili. Jako bych od nich cekal neco vic , ale ze byli pekne rostle.
Po teto uklidnujici zkusenosti jsem se jal cekat na kolegy. V domluvenych 9 jsem lehce znervoznel a volal jednomu z nich, telefon ale vyzvanel zrejme do batohu. Pod dojmem hruzy precpaneho prostoru jsem udelal dalsi zavazne rozhodnuti: “Jdu do toho sakra, a necham si od policajta v ty kukani prekontrolovat pas.” Sel jsem tedy k organu sedicimu v prosklene budce a podal mu passport s letenkou. Lehce neduverive si me premeril a rekl, ze jako dobry a muzu pokracovat. Prosel jsem tedy vratky a dostal se do sveta zlatnictvi, kozesnictvi, drahe obuvi – si rikam: “Ted jsem konecne ,hoch genug eingeschätzt.” (pozn. Autora: schopni si prelozi, ja jsem to musel hledat ve slovniku). Bloudim ulicemi precpanymi k prasknuti temer nepotrebnym zbozim. Po 40 minutach prochazeni se moji kolegove stale neprichazeli a tak jsem byl stale vice nervozni az do chvile kdy do odletu zbyvalo cca 20 minut a oni se prihasili. Tvrzeni, ze “vsude bylo hrozne precpano” me z nejakeho duvodu hrozne iritovalo, ale drzel jsem se a uvnitr me to volalo: “Slava nejsi sam.”. Ale jak se rika lide se vlastne jen potkavaji a kazdy jsme v zivote sam.
Na techto strankach se rozhodne nebudu zabyvat filozofii, ale uznavam, ze tyto situace me nutily uvazovat o pomijivosti lidskeho zivota. Po kratsim cekani na otevreni pristupu k letadlu jsme se zacali sunout smer paluba. Letadlo na me pusobilo ponekud opryskanym dojmem a pouhe dva motory velikosti mensiho auta me uvadeli ve zmatek. “Jestli se tohle jeste jednou odlepi od zeme, no necham se prekvapit”, rikam si. Vnitrek letadla pusobil take poneku zanedbanym dojmem, sedacky byly uzke, “proc jsem jenom pred cestou vic nezhubnul.” Vrcholem vseho bylo, ze spolecnost (pozn. Autora: CSA), ktera v reklamnich spotech tvrdi, ze ma ty nejhezci letusky, nasadila toho dne jen “druhou ligu”, asi tusili ze letim ja. Abych nezapomel, uvedeny tym kopal i chlapik, ktery by na zjevny nadchazejici duchod mohl cekat i na nejakem bezpecnejsim miste. Ke sve tizi musim uznat, ze prvni dojem byva mylny, protoze personal byl skutecne vstricny.
V 11:00 temer na vterinu presne jsme se zacali svolna sunout s celou “tehotnou velrybou” na drahu. Pomaly rozjezd me utvrdil v presvedceni, ze tohle dojede akorat tak do Kladna. Nicmene letadlo zrychlovalo a po nejakych 20 vterinach se skutecne zacalo zvedat. “Parada, tak tohle se mi bude libit.” Po dosazeni letove vysky (pozn. Autora: ted jsem na to odbornik), se letadlo vyrovnalo, ze stredoveho stropniho panelu se vysoukaly obrazovky ukazujici let a holky zacali rozvazet piti. Nu dal jsem si tedy vodu, pro zacatek. Za dalsich 20 minut, to uz jsme byli nad Nemeckem, se podaval gablik, sestavajici z nechutnosti ktere jsem do te chvile pouze videl na jidelnich listcich. Hlavnim jidlem byla italska pasta jak jsem pochopil, navic se silenou spoustou zeleniny. Nu snedl jsem to a musim uznat ze to bylo cekem chutne. Na tacek prilozili take trosku testovinovych trubek a kousky kurete. Po prvnim jidle jsem byl uz zvedav tak jsem snedl i toto. Opet chutne jidlo, ze bych v zivote mijel same dobre krme? Caj s mlekem me ovsem uvrhl zpet do reality a musel jsem tudiz zcela nedemokraticky uznat ze tuto uchylku anglicanum opravdu nezavidim. Snazil jsem se ac jsem z visky male, jisti tak , aby si mysleli, ze jsem alespon z okresniho mesta. Ne tak kolega sedici po me levici. Jeho jidlo vypadalo pri dodani stejne ale jeho podnos se behem 10 minut zmenil na nechutnou zmet papirku, zbytku jidla a rozlitych tekutin, zjevne mu to prilis nevadilo. Nechci delat Zagorku, ale to byla hruza. Po dalsi hodine letu jsme se dostali lehce k hranicim nasi zlate Unie a CSA nam pustili do jukeboxu pohadku Horton. Nechtel jsem se v letadle chlubit tim, ze jsem uvedene dilko jiz nekolikrate videl spolu s detmi na domaci starsi televizi, a proto jsem poslusne rozbalil zapujcena sluchatka a po drobnem ohledavani sve sedacky, nikoliv vsak spolucestujiciho, pripojil konektor. Buhuzel jsem zjistil, ze letadlo nejen ze bylo stare, oni ho ani neprohaneji servisem – proste zvukovy vystup filmu mi zustal odepren. Zbyval mi jeste pohled z okna, bohuzel jen do vsudypritomne mlhy. Navic me jedna z dam prislusejicich k posadce prestarleho aerotaxi, vyzvala k uzavreni posledni zabavy, aby ostatni cestujici mohli nerusene sledovat televizni zabavu. Prezil jsem tedy Hortona, beztak jsem to videl a pak byla alespon sance se trosicku bavit s kolegy, ktery zrovna vedli jakousi debatu o radarech a technologii sledovani letadel na letistich. Debata nabirala na obratkach, a protoze se taky rad hadam chtel jsem se pridat. Kazdy z protivniku mlel svou a oba to dokladali prectenim spousty literatury a clanku v novinach, to taky zhusta delam. Kdyz to ale clovek vidi nezaujate prestane do toho mit chut. Vzdal jsem se tedy sveho prispevku k problemu a diskusi jen sledoval. Vse bylo ukonceno smirne tak, ze letuska ucpala memu spolusedicimu usta jakymsi pizza produktem. Opet se to dalo jist, kolega si pomlaskaval a zjevne o debatu ztratil zajem. Zbytek letu byl pomerne jednotvarny, snad jen Atlantik vypada z te vysky opravdu nadherne, Gronsko bohuze tesne nebylo videt a tak dalsi byla az Kanada. Buhuzel v te chvili personal dodal jakesi formulare pro americke urady a tak jsem jejich vyplnovani ztravil cca 20 minut. Pohled z okenka ted uz ale stal za to. Kanada ubihala pod nami, let probihal vlastne jen nad divocinou, a ze to byla divocina. Urcite vetsi nez kolem Skalice. Jenze kdyz jsem si tohle uvedomi, zastesklo se mi po domove a mel jsem co delat, abych se letadla nevystopil. Tech rek a jezer, lesu a kopecku pod nami, no proste pohadka. Prelet hranic mezi Kanadou a Spojenymi Staty neznamena zadnou zmenu nejmene pul hodinu – stejne divoka a neobydlena krajina (pozn. Autora: je to tady treba kolonizovat nejakym vzdelanym narodem: Cesi budou stacit). Vetsi zalidnenost jsme pozorovali az od oblasti Bostonu a tak doleteli v prijemnem rozpolozeni az do New Yorku. Pristani probehlo ukazkove a my jsme vybehli vstric americkym imigracnim kontrolam.
Letiste v New Yorku vypadalo skutecne velke. K memu prekvapeni vetsina cestujicich postavala u kukani pro americke obcany, tudiz u imigracnich uredniku pro cizince nijak precpano nebylo. Kolegove se diky memu otaleni protahli jako prvni a ja byl temer francouzsky mluvicim urednikem poslan k dalsimu urednikovi, tentokrate vzezreni japonskeho. Otevrel pas a zeptal se jestli je to jako taky business trip na skoleni. Takze jakmile se mi podarilo svym prekladacem otazku zvladnout, odpovedel jsem, ze jako ANO.
Dodal jsem otisky obou ukazovaku, byla mi porizena dalsi fotografie meho skveleho obliceje a byl jsem vybyebyeovan z prostoru do Spojenych Statu. Kufry se nam podarilo najit a podat k dalsi ceste do San Diega a my jsme se snazili nahrnout k check-in pro cestuji dale do Statu. Tam me cekal drobny sok, kdy na me urednik zacal jecet, ze si mam jako laskave sundat boty a dat je na pas. Poctive jsem mu chtel vysvetlit, ze to neni zrovna dobry napad, ale stejne by neposlouchal, tak jsem jim dal pocitit ceskou zemitost . Zrejme byli spokojeni, protoze jen jeden mi chvilku vysvetloval , ze kdyz si papiry nosim v ruce, nemohou je projet scanerem. Ted uz jsme byli uspesne na americke pude, s vyhledem cca 2 hodin cekani na spoj letici do cile nasi cesty. V kazdem pripade nas prepadl hlad a tak jsem veren rade Jirky Hermanka zacal hledat Burger King, coz se take asi po 10 vterinach podarilo. Prodejna to byla opravdu mala a tak jim nemam za zle, ze to funkcne vypadalo spis jako cekarna. Bubaci se stridali u pokladny jak je napadlo, ale po me objednavce: “Prosim double cheese ”, jsem byl dotazan coze to jako je a tak jsem upresnil, ze se jedna o Double cheesburger, uvedeny na ceniku. Spokojenost cisela prodavajicimu z oci a dokonce mi vratil 3 centy, protoze se mu asi nechtelo vracet mi drobne na dolar. To Jirka Vantuch dopadl podstatne hure, nebot ac stal ve fronte prede mnou, jeho objednavka byla po drobnem rozcilovani vyrizena kladne az 10 minut po me. Na jeho vitku, ze byl v rade prvni, prodejce odpovedel at si to jde zkusit sam. Jirkova informace o skvele kvalite Burger King je skutecne pravdiva, kam se hrabe Mekac.
Tyhle hranolky byli naprosto vynikajici a burger proste nebe na zemi. Dojedli jsme, prosli k brane s dalsim letem a cca hodku jeste pockali na nakladku.
Nasim dalsim dopravnim prostredkem se stal na omezenou dobu Boeing 737 tusim oproti Aibusu z Prahy. Sedacky byli kozene, LCD touchscreen zabudovan, ale ejhle, dej sem kartu nebo nemas nic. Taktedy jsem odolal a platebni kartu nepredlozil. Spozdeni letadla bylo sice neocekavane, alespon jsem se mohl presvedcit, ze drahy v Ceske republice jsou presnost sama. Start byl naopak neocekavane rychly. Chvili se mi zdalo ze zbytek jidla z Burger Kingu bude muset opustit pracne vydobyte misto, nestalo se a ja jsem si opet uzival let. Bohuzel sezeni vedle sebe se nepovedlo a tak jsem sedel na sedacce uprostred, po me prave ruce Bubak, ktery uz mel maskovani do tmy od narozeni a po me leve ruce krehka brunetka.
Pri me telesne konstituci sobe ctenar jiste predstavi svatou trojici, jejimuz prostednimu clenu chybi ruce. A tak to celych 5 hodin cesty vypadalo. S brunetkou jsem se szil ve chvili, kdy ji zacala padat hlavinka na me rameno, jenze Bubak neustale rusil svymi cestami na WC. Po 4 hodinach ale musel uznat, ze jsem ho kolegialne poustel celkem bez reci a proto mi na zaver nabidl M&Ms, coz jsem s podekovanim odmitl s tvrzenim ze potrebuji pouze vodu. Brunetka bohuzel po pristani vypadla z letadla tak rychle, ze jsem se ani nestacil zeptat, jestli necestuje na stejne skoleni .
Po pristani v San Diegu, ktere bylo v tomto vecernim case krasne osvetleno, jsme vyzvedli bagaz a jali se shanet nejakou dopravu. Zde doslo mezi kolegy k drobne, nastesti jen slovni potycce o to zda je nutne si hned najimat automobil, kdyz jsme vsichni unaveni a potrebujeme spat. Ze me v teto chvili spadl prvni stress z letist, ale chystal se dalsi ze skoleni. Dohadovani o doprave nakonec dopadlo tak, ze jsem se pridal na stranu jednoho z nich a pristoupil na shuttle, ktery jsme vzapeti sehnali za mrzkych 26 USD na osobu z letiste az k hotelu. Podotykam, ze vzdalenost zmineny dopravce prekonal za cca 40 minut takze mi to prislo pomerne daleko, skoro jako z meho maleho bydliste do Prahy. Hotel pusobil upravene a prijemne, cela ctvrt se sklada, zda se, jen z malych bankovnich domu a asi tu nikdo trvale nezije. Recepcni na hotelu nebyli druhou ligou, ale nahradou te prvni z letadla, navic byli velmi prijemne a zadarilo se mi se dorozumet a ziskat svuj pokoj o kterem bude rec v nasledujicim odstavci.
Odemknout kartou dvere pokoje se ukazalo jako nadpalkovicovsky ukol. Musel jsem se jit ujistit jak to provest a nakonec se ukazalo, ze kartu vkladam opacne. Nakonec se tedy vse v dobre obratilo a ja mohl zacit pokoj prozkoumavat. Queeen’s bed je vec skutecne dokonala, spat v necem takovem bude zrejme nejlepsim zazitkem me cesty. V loznici velka televize s ovladacem, bezdratovy internet, velky pracovni stuj, pohovka jak ve “smajchlkabinetu”, proste dokonale bydleni. Naposled jsem zkusil mistnost nejnalehavejsich potreb, totiz koupelnu. Pokud nikdo z Vas nevidel hollyvodsky snimek Demolition man, o hodne prisel. Ja jsem si totiz pripomel povestne tri muslicky, se kterymi si hlavni hrdina nikdy neporadil. Tady zastupovalo ony 3 musle standardne vypadajici WC, ovsem at me Pan Buh netresta, plne vody. V prvni chvili jsem chtel zavolat udrzbu, ze to co nevidet zacne tect ven, pak pod dojmem sve neschopnosti s kartou pro odemceni, jsem zacal trosku experimentovat. “Zda se, ze to odteka a ma to tak byt”, rikam si.
Jenom jsem se porad nemohl donutit si na tu zasobarnu volne stojici vody sednout. Slabsi povahy necht preskoci nekolik radek. Verte nebo ne, ale vy chvili kdy se mi podarilo udelat nevyhnutelne, nepodarilo se to dopravit potrubni postou pryc. System splachovani vypada sice efektne, ale neni efektivni. Rozhodne bylo potreba provest nekolikero splachnuti a stalo me to spoustu casu. Jak jsem pochopil na WC v objektu TERADATA, existuji i misy se znacne zvysenou ucinnnosti az do te miry, ze mate starch o zivot a spoustu veci pod Vami :D.
Po vice ci mene uspesne ociste jsem se sel vyspat, ale muzete duverovat tomu, ze jsem nic nenaspal, diky blizkemu infarktu.
3.listopadu 2008
Vyspaly nebo ne se snazim uklidnit myslenky v ocekavani popravy v kancelarich spolecnosti. Nekolikrat uvazuji o okamzitem navratu nejblizsim letadlem, ale mam z toho vetsi buseni nez z ucasti na skoleni. Preckavam cas az do 7 hodiny ranni kdy pujdu dolu. Mezitim se mi dari vyridit nekolik potizi kolegu doma za vodou a trosicku se uklidnit komunikaci s Efkou. V sedm hodin schazim pred hotel k shuttlu a nastupuji spolu s troskami Teradata Ceska republika.
Prichod do mistniho sidla spolecnosti je provazen nutnym uvitacim ceremonialem, ktery je veden milou pani Michelle Ruzick. Jakmile me spatrila, rozbehla se ke me a prede vsemi volala:” To jste vy, Vas s velkym napetim ocekavame”, L hruza na me padla, ale pani vypada velmi prijemne a komunikativne, ihned se me ujima a pomaha mi vyrizovat overovaci kartu a dalsi nezbytnosti. Pak me za nevericneho uzasu ostatnich odvadi do do hlavni skolici mistnosti. “Tak ted jsem jim bud vsem vypalil rybnik, nebo jsem si pekne nadelal do hnizda”: jde mi hlavou. Poslusne cupitam vedle mile damy ve strednich letech a ta me posleze usazuje ke stolu radi, ze snidani si mam vybrat dle libosti sam. Pak se zacalo osazenstvo schazet a ve vcelkem hojnem poctu zahajilo poslech prvni prednasky jednoho z vizionaru, zamestnaneho na pozici viceprezident pro vyvoj. Druhym byl typicky American s prosedivelymi skranemi, vysoke postavy, modrych oci a perfektnich bilych zubu. Prosedivele skrane mam taky, ale zbytek nejak chybi, no a prave z toho jasne vidite, ze nejsem American. V kazdem pripade beze srandy byl pan Lea skutecne charismaticky a nadany recnik, ktery si dokazal temer hodinu udrzet pozornost posluchacu vykonem, ktery pronasel zpatra. Po nem prisel dalsi viceprezident, ten uz byl podobny spise Woodymu Alenovi a byl podobne nezazivny. Nakonec predstoupila Michelle a vyzvala ucastniky technickeho skoleni, aby laskave vypadly a presunuli se do jine ucebny. Moji kolegove se mi pospolu zasmali jak to sam budu mit tezke a sel jsem.
Nova ucebna se nastesti podobala spise ucebne urcene k vyuce veci souvisejicich s pocitaci nez vyuce tlachani a po prichodu naseho lektora, ktery je zda se prijemny, dokaze si udrzet take pozornost posluchacstva, ale navic to vypada na docela slusneho odbornika na Teradata produkty. Prvni den jsme tedy dotahly do uspesneho konce a prepravili se na hotel. Protoze vecer nebylo co delat, rozhodli jsme se, pro pokus sehnat nejakou samosku. Jako prvni vec jsme ale zjistili, ze auta jsou v Severni Americe dalsi zivotni formou hned vedle lidi, ale asi jeste pred zviraty. Jedini blazni jdouci po ulici jsme totiz byli my a pusobili jsme zde trosku nepatricnym dojmem. Neco ulic nemelo chodnik a primo po ulici nikomu nedoporucuji prochazet, protoze si pak zcela zjevne koleduje. Cestou jsme ucinili dalsi z mnoha poznani o lennosti mistnich, to totiz ve chvili, kdyz jsem spatril neco jako benzinovou pumpu a zamiril tam na nakup. Ukazalo se ze domnele stojany nemaji s benzinem nic spolecneho, byly to totiz bankomaty. Ti lide vazne neudelaji krok pesky, ja jsem liny od prirody, ale co je moc to je moc.
Po peti minutach od predchoziho zazitku jsme dorazili k samosce VONS. Ctenar sobe predstavi LIDL a je tam . Pravda nabidka tady byla vetsi asi tak 5 krat, ale vzhledem k tomu, ze potraviny byly baleny uuuuplne jinak nez u nas a zdanlive v nich nepanoval rad, trvalo nam asi hodinu nez jsme neco vybrali. Po navratu se slo spat a dalsi den mel zacinat jako ten predchozi.
4.listopadu 2008
Noc opet za moc nestala, stale se budim, nekde na pozadi celym hotelem lomcuje podivny hluk. Internet je na hotelu zdarma a to je zachrana. Jeste ze u nas maji vsichni plnou polni, poustim se do ICQ a zabijim dobre dve hodky komunikaci. Honza posila scan vyplaty tak alespon mam neco na koukani .
Trosicku Vazne prace doma, vypada to ze sic nejsem nenahraditelny, je potreba udelat neco s cim vetsina kolegu nema zkusenosti. (pozn. Autora: vyrobit si nenahraditelnost J ). Nastesti se v dalsich 10 minutach dari dotycneho nasmerovat pro novy notebook a to i diky instantnimu IT, ktery vcetne pulky svetovych jazyku tusi, kde u me najit notebook. V kazdem pripade nebezpeci z prodleni je snad zazehnano a tak se pokousim usnout. Nedari se takze dalsi moznost je dat si sprchu a cekat na prijezd autobusu, ktery nas odveze zase na popraviste. Nevim jestli by tohle vydrzeli odsouzenci na smrt.
Protoze v pondeli kolegovi z Mexika zvonil telefon na hodine, mel za trest nakoupit a prinest mistni pochoutku – dunuts ( snad to moc nekomolim). Jsem zvedav jak se toho zhostil. Prijezd do firmy probehl zcela normalne a ja se zenu ke stolku s obcerstvenim, abych si tu zvlastnost prohledl. Nikde nic, sakra kolega jeste nedorazil, bud toho nakoupil moc a neunese to sam nebo bloudi a hleda RB donuts kde pamlsek delaji. Usedam ke stolu tise sleduji jak se mistnost plni a s napetim ocekavam co zas po me nekdo bude chtit. Mexican dorazi kolem 9 hodiny a skutecne nese 2 krabice, ma smulu uz jsem dal ananas, jahody a meloun, ted uz opravdu nic nesnim. Musim mit uz nejmin o 100 kilo min, cele dva dny jsem poradne nejedl a piju vodu. No aspon mi rakev bude akorat, za nadmer se priplaci.
Do obeda jsem nejak vydrzel a kdyz vsichni odesli, sel jsem kouknout na ten pekarsky zazrak. Zmeskal jsem nebot na dne jedne krabice se krci kakaovy kousek s polevou a na dve druhe jeden vetsi kus klasickeho tvaru. Beru ten vetsi a rikam si, ze nekdo bude nastvanej. Slupnul jsem to v rekordnim case a snazim se alespon prolistovat knihu s materialy, at jsem trosku napred. Nejak jim nestacim, cloveku se to tezko priznava, ale spotrebuju vetsinu casu na sledovani jazyka vykladu nez na problem, kterym se vyklad zabyva. Pri otazce absolutne netusim “vo co tady go”. Do odpoledne vse probiha vicemene stejne tristne a tak upenlive ocekavam sedmnactou hodinu kdy to tady zaseknem. Na kolegy z druheho skoleni necekam a mizim k shuttlu pred budovou.
Na hotelu upadam do mdlob a budi me klepani na dvere pokoje kolem pul osme vecerni. Pred dvermi stoji Michal Cadek a informuje me, ze jdem na nejakou veceri. Snazim se najit jakoukoliv restauraci krom Vietnamcu kam se mi fakt nechce. Nakonec nachazime podle mych predstav typickou americkou hospodu s paravany mezi stoly a sedi se tu na urcite podle filmu vyrobenych mekkych sedackach podel vylohy. No proste americky sen. Jidejni listek vypada jako ofocena sada obrazovych reklam z televize, je to hrozne neprehledne. Jedine co vidim dobre je napis, ze seniori to maji se slevou.Chvili uvazuji jesli by se mi pri mem znicenem vzhledu nedarilo za seniora vydavat, ale pak to zavrhuji a hledam neco k jidlu.
Michal si vybral pomerne rychle kus flakoty, hranolky, kus chleba, pivo, no jako kdyz pejsek a kocicka varili dort, vzdyt to znate. Ja jsem nakonec narazil na pecene kure, rekl jsem si ze do toho jdu, protoze to znam. Cisnik se me zeptal na neco v cem jsem slysel “corn”, s klidem rodileho Americana jsem odvetil “Yesss”. Druha otazka byla rychlejsi i podruhe zopakovana vypadala zahadne, Michal pry slysel “potatoes”, moje replika tedy nasledovala a kopirovala tu predchozi. Po odchodu cisnika jsem si domyslel, ze dostanu pecene kure, brambor a nejakou kukurici.
Personal dorazil s pitim a posleze i s jidlem, prinasel to na etapy a ja se nestacil divit. Misto opeceneho kurete mi na stole pristal prirodni kureci rizek nebo v mistnim podani mozna kureci steak. K nemu na taliri prinalezela hromada pokryta cimsi, co silne pripominalo sojovou (pozn. Autora: neplest se Sojovskou) omacku. K chodu prinalezel dalsi talirek se, svete div se, dvema opecenymi kusy kukuricneho chleba. Nuzno dodati, ze jidlo bylo vzdor prvnimu dojmu pozivatelne a na stupnici od 0 do 10, kde 10 je nejlepsi, bych ho hodnotil znamkou 8,5 . Zvlaste kukuricny chleba byl nejak pikantne okorenen a chutove naprosto vynikajici. Cela legrace stala mrzkych 12 dolaru. Dobre najedeni a naladeni, vydali jsme se cestou k prechodnemu domovu. Objevili jsme pritom peknou zkratku, kterou snad jeste do teto restaurace nekdy pouzijeme. Na hotelu uz nasledovala jen klasicka procedura ocisty, vybrani mailu a pokusu o spanek.
5.listopadu 2008
Dnesni noc byla jako ty predchozi, neklidna, dlouha a vubec. Kolem 4 rano me opet zachranilo ICQ a vyrizeni mailu 1.patra . Sice neprisli zadne interesantni zpravy, ale dozvedel jsem se, ze Honza furt pracuje (jaky to udiv), Martin je na svem miste a stezuje si, ze nekomunikuju dostatecne a Eva Marakovasi stezuje, ze nekomunikuju vubec a zvlast neposilam slibene nadavky. (pozn. Autora: to hned napravim). Vsem trem jsem odepsal to, co si zaslouzili J. Pak premyslim, cim bych se tak mohl uspat. Dopisuji tedy prvni cast tohoto pamfletu a umistuji jej na BLOG. Doufam, ze se Martin uklidni, nechtel bych prijit o moznost ho obcas dopravit ze zamestnani domu . To vite clovek nikdy nevi. Honza ten pise same kladne ohlasy, ze se nic zvlastniho nedeje a vsechno bezi celkem jak ma, nevim jestli me to ma tesit nebo ne. Spise mi to zpusobuje tezkou hlavu, protoze pak moje teorie o vyrobeni si nenahraditelnosti moc nefunguje a evidentne ji bude treba dale rozpracovat (Pozn. Autora: nacpat to do Teradaty ta si poradi J). Snad jedine moje soucasne instantni prazske IT nedochudce Roman zni vyslovene radostne, kdyz me informuje,ze se mu podarilo najit notebook nebo to ci ono CD a DVD. Jako by to byla jeho zasluha, kdyz ma nekdo uklizeno tak jako ja, jde to prece samo . (Pozn. Autora: Po navratu pristrihnout pozitivistum kridelka). Vypinam notas s vedomim, ze vsichni jsou sami se sebou zjevne spokojeni a pokousim se jeste usnout. To se samozrejme nedari a tak rozmrzele definitivne vstavam v 6 hodin.
Presne v 7 hodin stojim pred hotelem, smiren s pulhodinovym cekam na prepravu. Samozrejme se trousi spousta lidi ven z hotelu a ja se musim neustale obtezovat otravnym “Good morning”, ktere operativne orezavam na “Morning” a po dalsich par minutach na neidentifikovatelne “mmnngg”. Kdyz zacinam mit pocit ze uz mi to na jazyku zustane, vychazi z hotelu pani a pta se me jestli patrim k Teradata a jakeho kurzu se ucastnim. Temer americkou anglictinou odpovidam, ze rozhodne patrim a ucastnim se PS Technical track. Jsem vyzvan abych ji nasledoval, a kdyz nevericne ziram jak odchazi, zastavuje se a svou nabidku opakuje, pro jistotu pridava rukou nejasne mavnuti na parkoviste. Pro jistotu odchazim naznacenym smerem a po chvili prichazime k bouraku Chevrolet, pani otevira kufr ktery se podoba spise lozne plose mensiho nakladniho auta a ja jako alespon zpola slusne vychovan, se ptam zda mohu byt necim napomocen, samozrejme jsem pri te vete temer klecel . Mile se zatvarila a tak jsem jeji kufrik na koleckach opatrne vlozil ku kufru automobiloveho, pridal svuj notebook a jelo se. Po ceste ktera trva asi 5 minut jsme se bavili o pocasi, praci, bydleni a spouste desne dulezitych veci. Jako spravny pochleba jsem pochvalil USA tvrzeni jaka ze je to “lovely country” a dodal jsem neco malo ze sve jiz pul roku stare “misunderstanding” korespondence s organizatory kurzu. Ted jsem ovsech potlacil pripadne nedorozumeni diky vypusteni nekolika neobratnosti, moc z toho nezbylo. Navic jsem operativne konstatoval, ze je zde nezvykle zima. Pani mi odpovedela, ze takove pocasi tady minimalne 10 let nikdo nepamatuje a ja, cite nahravku na smec, jsem replikoval, ze je tak zima proto, ze jsme pricestoval ja. Vtipek se povedl a pani se srdecne zasmala. Zbytek cesty nenabizel dalsi tema hovoru a tak z ni vypadlo jen to, ze neni mistni a zije v Indiane (Pozn. Autora: neplest s Indii, ta je jinde) . Na parkovisti jsem svemu dobrodinci v zenskem tele pomohl opet s kufrikem a vyrazil do tridy.
Dneska se mi chtelo umrit. Vcera jsem to jeste ustal, ale dnes jsem neco, cemu tady rikaji “lost men” anebo taky proste “out”. Latka se preze mne prelevala a nemela se kde zachytit. Ve snaze rozumet jazyku jsem proste vynechaval vsechno podstatne. Je to proste zmar! Nema smysl si stezovat, ale tahle specializace me ani za mak nebere. Na obed nejdu, uz jsem totalne na “sra…”. Vecer se ma udajne na hotelu konat party. Nejprve si jdu pro jistotu neco koupit k jidlu do oblibene samosky VONS a po umisteni zakoupenych potravin na pokoji sjizdim vytahem (snad jste necekali, ze v Americe udelam krok pesky), dolu navstivit zabavu. Vydrzel jsem 3 minuty i se dvema pruchody dvermi. Kdo me zna vi, ze mezi tolika cizimi lidmi proste existovat nemohu takze me tu nic nedrzelo. Vratil jsem se na pokoj a pustil se do testu nakoupeneho zbozi. Protoze zde neni nic jako obycejny rohlik a vsechno musi mit nejaky definovatelny tvar, prinesl jsem si jakysi kruh tloustky rohliku se syrovou polevou.
Moje chutove bunky zaznamenaly jedinou zvlastnost a tou byla pritomnost cukru, predstavte si, ze jite loupak se syrem. Bohuzel me diky tomu docela rozbolely zuby (Pozn. Autora: Anicka mela pravdu). Diky prichazejicimu hladu jsem odpor prekonal, pridal jeste platkovy syr o standardni kvalite a snedl tuto krmi, nakonec to nebylo az tak zle. Vse jsem zapil pomerancovym juice, kterych tu maji tedy skutecne neprebernou zasobu a vyber.
Posilnen jsem se osprsil a zapnul televizi, maji tady totiz interaktivni nabidku, a zacal vybirat z nabizeneho. Film, porno, hry, chat a spousta dalsich kategorii nenecha nikoho na pochybach co jsem si zvedave vybral ,. Dalsi sada informaci bohuzel upozornovala, ze program je placeny, ale ze pro to nemusim nic delat a bude mi to vlozeno k hotelovemu uctu. Chvili jsem uvazoval zda zatizit platebni kartu spolecnosti mrzkymi 20 dolary za porad a den, ale predstava prazdne uctarny v Praze me pritahla zase zpet na zem. Dobra tato zabava nevysla, sel jsem mrzute spat.
6.listopadu 2008
Oteviram oci a automaticky prechazim k ICQ, to jedine me asi spojuje s nejakou normalni spolecnosti, premyslim nad zmenou odletu na tento vikend, ale neni to tak jednoduche. Navic zjistuji, ze tohle psani me celkem bavi a i kdyz ze me zadny literat uz nebude, alespon se tim utikam od soucasne nepohody. Komunikace konci uspesne nebot se mi prihlasil Honza, dobrovolne jako muj editor . Jak jsem rekl Palacky ze me nebude, snad jen krom trvzeni “Keca jako Palackej”. Roman opet vsechno zvlada a EFKA s Alenou a predpokladam, ze s pocetnym publikem se bavi nad temito radky. Nastesti jsem si vzpomel, ze Jirka Vantuch snad vcera vypujcil auto, neopomenu ho tedy poskadlit telefonem a zjistuji, ze me pamet neklame. Odjizdime kolem 7:45, Chevroletem zelene barvy, ktery opet vypada jako kamion;) V kazdem pripade auto je pohodlne a vse co lze ovladat elektrinou je takto reseno.
Vyuka zacina alespon trosku znamou oblasti SQL. Poustim se tedy do praktickeho cviceni a resim je se skutecnym zaujetim, jen na okraji vnimam jakysi ruch v mistnosti a odchazeni nekolika kolegu ven. Asi po 20 minutach LAB zvladam a rozhlisim se po troskach tridy. “Urcite mam infarkt, takhle to vypada, kdyz ma clovek posledni vteriny”,septam si.Zbylo jen 5 lidi a navic jeste z tretich firem, no nic pockam az lidi z Teradata a ucitel dorazi. K tomu doslo kolem devate hodiny a ja jsem zhruba v 10:30 sice uz jen lehce nervozni, ale presto se ptam za sebou sedicich kolegu co se to stalo. Odpovedi mi je rada, ze mam zbytek tridy hledat kdesi po budove. Protoze takova akce uz je k dost pokrocilemu casu asi zbytecna, cekam dal a v jedenact hodin je moje rozhodnuti korunovano uspechem v podobe zaplneni kurzu do 100% kapacity. Nikdo nic nerekl tak asi dobry. Obed se pro me nekona, snazim se alespon uklidnovat psanim. Zbytek vyuky az do peti hodin plyne hrozne line, nicemu uz nerozumim, alespon se snazim drzet kontakt s prednasejicim a uplne ho neignorovat. Je to podle meho skutecne skveli teoretik a podle rychleho a kvalitniho zodpovidani pokladanych dotazu pravdepodobne i praktik. Rozhodne zna Teradata SW I “zelezo” do nejmensich podrobnosti.
Abych nezapomel, kolem poledne byl vylet do mistnosti “zeleza” a to mi je zatim nejblizsi. Mistnost precpana racky, LCDcky a dalsim harampadim me uvedla alespon na chvili do znameho prostredi.
Ukonceni vyuky znamenalo rychly start k autu, protoze dnes pry otestujeme vylet do Downtownu.
Vyrazime v sest hodin od hotelu a s nami jedou dva kolegove z kurzu, ktery navstevuje Jirka. Jeden je Nemec a hovori celkem lamane anglicky, to mi vyhovuje a dokonce se s nim dokazu bavit. Druhy pan je Francouz, jeho anglictina je smesici francouzstiny, anglictiny a spanelstiny, kupodivu bez francouzskeho prizvuku, ovsem s tezko identifikovatelnou vyslovnosti. Tak proti tomuhle ja muzu prednaset anglictinu na Oxfordu, ale nakonec se s nim lze i dorozumet.
Ve meste, kam jsme se dostali po nekolika mylnych vyjezdech a najezdech na dalnice, pakrujeme v jakemsi obchodnim centru a jdeme se podivat po nejake veceri a pripadne i nakupech. Kamos z Nemecka je celkem vpohode a nejak nas vede az k pristavisti, kde jsme spatrili Michaluv sen, letadlovou lod Midway. Uz sprada plany na jeji vikendovou prohlidku. Nasledne korzovani po setmelem molu me nijak nebere tak pozaduji navstevu nejake restaurace, kde bychom slozili kosti unavene skolenim. Nejprve jsme vyzkouseli restauraci, kde neumeli nic jineho nez steak, nastesti pro me nebylo misto a tak jsme se domluvili, ze jdem to Starbuck Cafe, kam jsme take dorazili po asi 30 minutach chuze. Nazev tohoto kvelpu jsem nikdy neslysel, ke sve skode mozna. Je to restaurace, pivnice a rockovy klub v jednom. Na stenach visi kytary, trubky a mozna i dalsi hudebni nastroje hvezd rockoveho nebe, vsechno to doplnuji spousty dlouhohrajicich desek a fotografii. Mozna trosku hlasito, ale jina prijemna atmosfera. Proti svemu drivejsimu slibu, vybral jsem sobe mistni specialitu “10 oz Burger” se slaninou. Obsluha byla trosku od rany ale chlapik byl jinak vpohode a byla s nim sranda. Dvacet minut uplynulo a na stole lezel hambac jak se patri, oblozeny zrejme v techto koncinach nutnymi hranolkami. Maso bylo sic ponekud spalene, ale dobre jsem se najedl a natahl trosku te zvlastni atmosfery. Poridil jsem i fotecku znaku v lokale, kterou prikladam. Trosicku zvlastni bylo zpoplatneni. Cisnik prinesl ucet se sumou cca 158 dolaru za 5 lidi a na spodni casti byla zvyraznena doporucena vyse provize cisnika, cinila 18%. Poskladali jsme se dle spotrebovaneho materialu a cisnikovi nakonec po ukazce lakomstvi Francouze zustalo 20 dolacu.
Vecere skoncila, auto v parkingu bylo vporadku a na hotel jsme se dostali o tricet minut pozdeji.
Sprcha, maily, ICQ a spat.
7.listopadu 2008
Dnes se obzvlaste netesim, je patek a Buh vi jaka jobovka pristane. S tlukoucim srdcem startuji kolem pul osme pro Jirku, abychom tam dorazili vcas. Jiri udajne prilis dlouho vyspaval a tak teprve snida, mam pockat 10 minut. Cekam tedy u vytahu s Michalem, ale kdyz se vice nez 10 minut nic nedeje jdu pro ridice znovu. Pry potrebuje jeste 5 minut, uz jsem tak nervni, ze to nemuzu akceptovat a jdeme s Michalem k shuttle. Zatim to zacina dobre, protoze jeden z kolegu s kurzu me zovialne zdravi a na muj vylev, kterym se omlouvam, ze na kurzu prili nemluvim nebot moje anglictina ma nizssi level odpovida, ze je to dobry a ze s tim nikdo problem nema. Nasedame do busu a jedeme na skoleni. Ve tride je vsechno pri starem az cca do 11 hodin, kdy nam ucitel Mr. Carter oznamuje, ze si zahrajeme Teradata Jeopardy. “Sakra mel jsem jit radsi na zachod nebo zaspat, to zas bude ostuda.” Presto hra probiha celkem v klidu, nikdo nepoukazuje na Bubaka, ktery toho moc nevi, i kdyz se mu podarilo zodpovedet alespon otazky tykajici se hardware. “Aspon neco, ale je to slaba naplast, nakonec urcite vyhlasi blbce roku,” rikam si. Nestalo se, dotaz bezi smerem nahoru od mnou ziskaneho poctu bodu a tim se mi ucinne vyhyba. Stejne je to ostuda, ale alespon si me nedobiraji verejne. Normalne jsem se v tom utopil, jen to tezke zelezo me drzi nad vodou, pocitace proste miluju. Sofware stejne neni videt, i kdyz ty firmy nevedi co si za nej rici , vi Buh jetli to vubec k necemu slouzi .
Hra je tedy dohrana a ja cekam az se kolegove vrati z obeda, jeste zbyvaji ve skriptech cca 4 kapitoly a je posekano. Tento cas se mi “sikne” i pro psani mojich vesele-neveselych radku. S udivem sleduji, ze uz jsem toho ve Wordu nasmolil temer osm stranek. No papir ty kecy snese, nevadi mu ani horsi veci a elektronicky papir, to je teprve vynalez.
Uplne jsem zapomel pripsat v rannim textu zpravu, ze s tim jejich patentove splachovacim lavatory jsem mel asi pravdu, protoze bud se snizil tlak vody nebo se stalo neco jineho, ale posledni naloz nezmizela ani po dvacatem splachnuti, to bude mit uklizecka radost J J.
Ucebna se pomalu plni naobjedvanymi “peesaky” a lektpr probiha s jednim spozdilcem vyse uvedenou hru, zhusta se smeji jako by ten nedochvila mel vsech 5P. Zacinam premyslet o nejakych upravach v rozdelni textu a hned je take realizuji. Po pristim importu bude vse rozdeleno podle dne, necekal jsem, ze si budu takhle slintat na triko a takhle vcelku je to necitelne. Doufam, ze dnesek dobehne uz k obapolne spokojenosti a jsem zvedav jestli Jirkovo tvrzeni, ze tady v patek vsichni konci ve 14:15 se zaklada na pravde. Je ale uz 12:50 a nic tomu nenaznacuje vzhledem ke zbyvajici latce. Znovu se vracim k notasu, je 14:30 a konec v nedohlednu. Vypada to na standardni vyuku “do nevidim”, zvlastni je, ze tma tady prichazi tak brzy, myslel jsem si ze takhle nizko pravidla pro polokoule neplati, ale asi je to jinak.
(Pozn.Autora: vyguglit nebo mrknout na Wikipedii )
Nakonec hodina vicemene konci v 16:00, nejake cekani na dostavnik a kolem ctvrt na pet jsem na hotelu. Najakym nedopatrenim se mi podarilo seznamit dodatecne se dvema kolegy a kolegyni cerne pleti, vidis Martine to bude ono .
Ted se pokousim nacpat stranky na blog a vidim, ze avizovane rozdeleni je k nicemu, blog by vypadal desne neprehledne, proto vse zustane vcelku. Navic se pokousim prepocitat svrsky a spodky a nejak mi to nevychazi, bud me ceka prani nebo nakupy . 😀 Pri importu mi blog nadava, ze max 2000 znaku, takze rozdeleni se kona, ale bude to nakonec blok dnu.