část 5.

zdroj

Předchozí

ZKÁZA VELKÉ TARTÁRIE 5

Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která údajně chybí reliktovým lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete tyto fotografie:
Domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi, je po celém Rusku – ale nejen tam – velké množství. Tento petrohradský dům (postavený v letech 1723 – 1730) má hlavní vchod pod úrovní silnice, což je v oblasti častých záplav přinejmenším poněkud zvláštní:
Tento dům najdete v Kazani. Postaven byl na přelomu 18. a 19. století:

A tohle stavení můžete vidět v Jaroslavli. Při rekonstrukci byla odstraněna zemina původně sahající téměř k oknům – jak je ostatně vidět. Vypovídající je i dodatečně přistavěné schodiště, které bylo v místě zastavěného původního vchodu pro jistotu přistavěno k vyššímu podlaží. Další fotografie zde:

Podobně nesmyslně zanořených domů byste našli obrovské množství. V Petrohradu vám průvodci řeknou, že tak se stavělo proto, že nikdo nesměl mít palác vyšší než car, a tak se přízemí začínalo už v suterénu. Nicméně si nemyslím, že by zrovna něco takového řešili stavitelé domů na těchto fotografiích.
Řeknete si, proč tedy jsou ty domy tak hluboko? A já ještě doplním: Proč se to týká jen staveb postavených do počátku 19. století? Takže další fotografie:

Tohle je výkop v komunikaci v centru současného Petrohradu. Pod vrchním asfaltem a jeho kamenným podložím je zřetelná tenká vrstva ornice s kamením. Následuje silný pruh hlinitopísčitého materiálu. Potud je to jasné. Ale pod touto základovou vrstvou je opět ornice s kamením a znova vrstva hlíny a písku. Proč je to tu 2x?
Možná řeknete – kulturní vrstva. Ale to by pak znamenalo, že v centru hlavního města se snad i celá staletí neuklízelo. A to je myslím méně pravděpodobné než ten meteorit.

A zkusíme to jinde.

Stará Rusa – stratigrafický snímek

Horní tenkou vrstvu na této fotografii tvoří ornice. Pod ní je správně hlinitopísčitý podklad. Ale následně je tu zase ornice, tentokrát s kamením, a zase hlinitopísčitý pás. Teprve potom následuje silná, třičtvrtě metru tlustá vrstva úrodné ornice, patrně původní, která tu vznikala rozkladem organických látek po velmi dlouhou dobu. A pod ní teprve základový materiál. Co navíc k tomu ve své zprávě napsali zde zachycení geologové? Jednotlivé vrstvy nevznikly naplavením, ale spadem (!) A aby toho nebylo málo, pod vrstvami (geologové bohužel neupřesnili pod kterými) byla nalezena olověná pečeť s letopočtem 1820.

Uvedené obrázky chápejte jako malé ilustrace verze Dmitrije Mylnikova, který je přesvědčen, že obrovský spad hlíny byl důsledkem katastrofy, k níž došlo v západní Sibiři. Domy byly zasypány hlínou – jíž jsme postrádali v sibiřských lesích – vynesenou horkými parami do atmosféry, odkud pak v podobě blátivého „deště“ postupovala nad další území.
Problémem totiž nebyla jen samotná katastrofa, ale i její následky v době, kdy bylo zničeno veškeré rostlinstvo a odstraněna vrchní vrstva půdy na dostatečně velkém prostoru. Předpokládejme podle zanechaných stop, že oblast přímo zasažená pádem meteoritů byla kolem 1,5 milionů čtverečných kilometrů. Než se začne tvořit nová vrstva půdy, uběhne dlouhý čas, možná i desítky let. A po celou tu dobu působením slunce, vody a větru bude probíhat eroze, jejímž výsledkem bude tvorba obrovského množství prachu a písečných bouří. Prach a písek se bude zvedat až do vrchních vrstev atmosféry a přesouvat se tisíce kilometrů od místa samotné katastrofy.
A v Evropě se můžeme setkat se svědectvími o prachových bouřích s vypadáváním hlinitého bahna ještě v roce 1847…

….
Další podivnou záležitostí, která by se mohla vázat k námi sledovaným událostem a kterou lze pozorovat zhruba od počátku 19. století, je klimatický zlom v Rusku. Vyjděme zase z fotografií.
Tohle je satelitní snímek a vedle maketa již výše zmíněného Arkaimu (52.649247, 59.571416) – podivné budovy-města, které bylo postaveno před třemi a půl až pěti a půl tisíciletími a po němž nám zůstaly stopy základů na jihu Čeljabinské oblasti.
Tento obrovský komplex měl řadu unikátních vlastností, nás však zajímá jeho uzpůsobenost místnímu podnebí. Čeljabinská oblast má zhruba obdobné podnebí jako naše republika, to znamená, že v zimě tam chumelí, a to dost. A vás jistě napadlo, kam asi Arkaimci uklízeli metráky sněhu zatěžující obrovskou plochu rovných střech. No, nebudu to rozvádět – nikam. V době, kdy byl tento starověký komplex vybudován, bylo v této oblasti s největší pravděpodobností daleko teplejší podnebí, protože kdyby tam byly studené zimy, geniální architekt tohoto města by postupoval diametrálně odlišně.
A teď se podíváme do 18. století.
V roce 1756 – můžeme-li věřit oficiální dataci – byla dokončena monumentální stavba Jekatěrinského paláce (59.716448, 30.394292) v Carském Selu (dnes Puškinu). Město leží jen pár kilometrů jižně od Petrohradu, tedy oproti nám dost na severu. A přitom zmíněný palác je vystavěn vyloženě ve stylu jižních zemí. Nejen že většinu ploch vnějších stěn tvoří okna, ale v původní podobě v něm nebylo počítáno ani s topením! Obrovská kamna byla do jednotlivých místností instalována až dodatečně o sto let později.
Pokud snad namítnete, že Jekatěrinský palác měl být jen letním sídlem, pak vezměte v úvahu, že to není víkendová chata, kterou prostě zazimujete a vrátíte se za půl roku. Palác je vyzdoben unikátním a nesmírně drahým vybavením, obrazy, mozaikami, dřevěnými sochami, zlatem na nábytku i stěnách,… To všechno vyžaduje konstantní teplotu, jinak by veškeré obrovské částky, za něž toto všechno bylo pořízeno, přišly velmi rychle vniveč.

Ostatně „Zimní“ palác na tom je nejinak.

Na počátku 19. století bylo k Jekatěrinskému paláci přistavěno carské lyceum. Architekt se sice snažil udržet v duchu stavby, ale je evidentní, že cosi se změnilo. Okna jsou viditelně menší, v plánech stavby je už navíc počítáno s krbem do každé místnosti.
Začátkem 19. století se totiž budovy v Sankt-Petěrburku začínají stavět s ohledem na měnící se klimatické podmínky a ve 30. letech se už objevují paláce s centrálním vytápěním.Jak to vysvětlit?
Existují svědectví, že do 19. století bylo klima na území Ruska zřetelně teplejší. V prvním vydání encyklopedie „Britannica“ z roku 1771 se dokonce píše, že hlavním dodavatelem ananasů do Evropy bylo Ruské impérium. Pravda, potvrdit tuto informaci je složité, protože získat přístup k originálu tohoto vydání je prakticky nemožné.
Ovšem pokud skutečně v této době došlo ke zničení obrovských prostor lesů, muselo se to nějak odrazit i v klimatu.
Na území Severní Ameriky a velké části střední a západní Evropy se klima postupně vrátilo k normálu. Avšak na území Ruska proběhl takzvaný klimatický zlom. Zničení rostlinstva a lesů na velké části západní Sibiře způsobilo narušení místní teplotní rovnováhy, protože lesy, hlavně jehličnaté, plní roli teplotního stabilizátoru, který nedovoluje půdě v zimě silně promrznout a v létě se přehřát a vysušit. V důsledku toho se hranice věčně zmrzlé půdy posunula na jih, což na teritoriu Euroasie přivodilo svéráznou malou dobu ledovou. V současné době už patrně můžeme pozorovat postupné obnovování původního klimatu, protože za posledních 20 let se hranice věčně zmrzlé půdy v západní Sibiři posunula zpět na sever o více než 200 km.

Zdroj:
http://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/kak-pogibla-tartarija-chast-4
http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/kak-pogibla-tartarija-chast-5

Napsat komentář