17. Británie – nešťastná láska Adolfa Hitlera

Příběh 17.

Británie – nešťastná láska Adolfa Hitlera. (I)

originál zdroj – vlastní překlad 10.2.2016

Nikolaj Starikov (Rusko)

Mezi Anglií a Německem se nesmí stát nic,

co by jakýmkoliv způsobem narušilo prestiž Velké Británie.

Adolf Hitler[1]

Když se Hitler si uvědomil, že jeho původní myšlenka, vytvoření
mocné Říše všech Germánů spojených v Británii
nemohla být realizována, snažil se vybudovat a zabezpečit
tuto Říši svými vlastními vojenskými zdroji.
Tímto způsobem si pro sebe vytvořil svět nepřátel.

Joachim von Riebentrop[2]

22. června 1940 se Francie vzdala. Francouzské válečné námořnictvo bylo odzbrojeno. Nicméně, nebyly podepsány žádné dokumenty o tom, že by francouzské válečné lodě měly být převedeny nebo předány Němcům. Francie pouze slíbila zastavení válečných akcí proti Německu. Přesto však Hitler možná plánoval využití francouzských lodí nějakým tajným způsobem? Ne, on určitě ne. Německé vítězné požadavky byly poměrně skromné a ani vzdáleně se nepodobali lupičství, které předvedli Spojenci ve Versailles. A proč tomu tak bylo? To proto, že Adolf Hitler nebyl nikdy neměl v plánu jít do války proti Británii a Francii. A dokonce i nyní, poté co porazil Francouze, se nezajímal o rabování tak moc jako spíše o to jak přesvědčit tyto země pro svoji věc, což mělo nakonec vést k dlouho očekávanému míru s Velkou Británií. Hitler neměl v plánu žádné další války se Západem. Naopak, Führer byl připraven podepsat mírovou smlouvu s Londýnem. A Angličané by naznali, že podmínky budoucí mírové dohody byly docela přijatelné. Hitler neměl žádnou touhu Brity svléci nebo je připravit o jejich postavení coby vládců světa. Vůdce chtěl položit základy věčného německého spojenectví s Británií.

“Byl si tak jist dohodou s Brity, že ani po pádu Francie nedělal žádné plány pro pokračování války proti Británii,”[3] píše William Shirer, americký novinář, který pracoval uvnitř Třetí Říše.

 Představa, že německý vůdce chtěl dobýt Británii po obsazení Francie není nic jiného než produkt přílišné představivosti západních historiků. Ani Hitler, ani žádný z nejvyšších velitelů německých ozbrojených sil se nechystali k boji proti Britům. 20. června 1940, se admirál Raeder zeptal svého Vůdce, “A teď, jak s Brity?” Ale nedostal žádnou odpověď. O deset dnů později, šéf generálního štábu Wehrmachtu generál Jodl, předložil Hitlerovi memorandum, které deklarovalo, že válka proti Anglii musí být vedena politicky.[4]Mimochodem, Alfred Jodl, který byl později oběšen v Norimberku, byl zodpovědný za strategické plánování pro německou armádu.

 Adolf_Hitler_in_Paris_1940 Adolf Hitler v poražené Paříži, 23.června 1940

 Nicméně, myšlenka mírového ukončení války proti jejich chráněnci Adolfu Hitlerovi neměla v Britských plánech místo. V létě roku 1940, byly principy Britské politiky beze změn: miliardy liber nebyla utraceny proto, aby se nacistické Německo mohlo stát rovnocenným partnerem pánů v Londýně. Koneckonců, válka s Ruskem/SSSR ještě nebyla zahájena.

 Nastolení míru” s Führerem znamenalo, že Británie by ztratila své postavení globálního hegemona tím nejurážlivějším a nejhloupějším možným způsobem: vytvořením geopolitického soupeře jejich vlastníma rukama a pak sdílení světového panství s ním. Britové nechtěli mít nic společného s takovým mírem. Budou bojovat a bojovat tvrdě. Nebylo tam místo pro sentiment, když se potýkali s možností, že ztratí kontrolu nad světem. Britské rozhodnutí bylo oznámeno rezolutním projevem předsedy vlády, “pokud to bude třeba tak léta, pokud bude třeba, sámi.”[5]

 Operace Katapult byla naplánována Brity v nebývale krátké době a byla zahájena pouze 11 dní po kapitulaci Francie. Ironií této situace je, že tentokrát Britové útočili na spojence, nikoliv na nepřítel. Na palubách francouzských válečných lodí kotvících v anglických přístavech Portsmouth, Plymouth a Devonport, se odehrávali ošklivé scény.

 Přirozeně francouzští námořníci neočekávali, že budou přepadeni svými spojenci. “Akce byla náhlá a nutně překvapivá,” napsal později Churchill.[6]  Všechny francouzské lodě: dvě bitevní, čtyři křižníky, osm tankerů, 12 ponorek a asi 200 minelovek a torpédoborců – byly zajaty Brity brzy ráno 3. července 1940. Útok byl tak nečekaný, že pouze posádce ponorky Surcouf se podařilo vytvořit jakýs takýs pokus o ozbrojený odpor. Francouzské posádky byly násilně vyloděny a internovány “ne bez násilných incidentů.”[7] Chovaje se jako piráti, Britové se zmocnili lodí a ty pak přičlenili k Britskému královskému námořnictvu

 Ale skutečná tragédie se neměla odvíjet v britských přístavech, ale spíše tam, kde francouzské loďstvo kotvilo, v Oranu, MerselKébiru, a Dakaru. Ve stejné ráno 3. července 1940[8]  se k Oranu přiblížilo britská flotila, které velel admirál James Somerville. Francouzský admirál Marcel Gensoul, velitel francouzské flotily, obdržel konečné britské ultimátum. Mohl:

  •  mohl pokračovat v boji proti Němcům a Italům jako součást Britského loďstva
  • přesunout lodě do britských přístavů, zatímco francouzské posádky by se vrátily do Francie a lodě by zůstaly v britských rukou až do ukončení války
  • přesunout lodě do Ffrancouzské Západní Indie nebo je zaplavit do 6 hodin.[9]

 Pokud by Gensoul zjistil, že žádná z těchto možností není přijatelná, mohl by lodě “odzbrojit přesně tam, kde právě kotvily, ale pouze v případě, že tak bude učiněno,efektivně.To znamenalo, že Francouzi byli požádáni, aby udělali ze svých vlastních lodí vraky britským dohledem. Jak byste reagovali vy na takové navrhy svých včerejších “soudruhů ve zbrani” jako velitel formace nejnovějších a nejvýkonnějších lodí francouzského námořnictva, kotvících v domovském přístavu?

 Admirál Gensoul odmítl britské ultimátum. Churchillovi to bylo sděleno v 18:25 (v předvečer vypršení ultimáta) velitel britské flotily byl vybaven konečné rozkazem svého premiéra: francouzské lodě musí být v souladu s našimi podmínkami nebo se musí potopi sami anebo musí být potopeny ještě před setměním.”[10]

 UK-Med-II-photo1vpravo – admirál James Somerville (1882-1949)

 Nicméně, k překvapení svého cíle, britský admirál Somerville započal útok, aniž by vyčkal vypršení doby ultimáta. V 8:00 volal rádiem, že již je zapojen v bitvě. Francouzští námořníci nikdy neočekávali, že by britské lodě skutečně začaly střílet, ale to bylo přesně to, co se dělo! Nebyl to ani boj ani skutečná námořní bitva. Francouzští námořníci, kteří nebyli zcela připraveni k odražení útoku, byli popraveni. “… Lodě v Oranu nebyly schopny bojovat. Byly zakotveny s nulovám prostorem pro manévrování nebo rozptýlení. Postavení našich lodí znamenalo, že Britská plavidla mohla vypálit své první salvy, které jak víme jsou důležité při takových vzdálenostech na moři. Francouzské lodě nebyly ničeny v poctivém boji.”[11]

 Bitevní loď Bretagnekotvící v Oranu dostala přímý zásah do skladiště střeliva, explodovala a potopila se do hlubin moře během několika minut. Bitevní loď Provence byla těžce poškozena a najela sama na břeh; bitevní loď Dunkerque měla málo prostoru k manévrování a najela na mělčinu. Přestože byl poškozen britskými torpédovými bombardéry, podařilo se bitevnímu křižníku Strasbourg ještě prorazit obklíčení anglické flotily a spolu s pěti torpédoborci a několik ponorkami dosáhnout rodných břehů pod palbou.

 Britská Admiralita mohla být spokojena: všechny nejnovější francouzské bitevní lodě byly nyní mimo provoz. Poslední z nich, Richelieu, kotvící v Dakaru, byla napadena britské torpédovými bombardéry z letadlové lodi HMS Hermes a byla těžce poškozena. Celkem asi 1300 Francouzů bylo během operace Katapult zabito.[12] V reakci na tuto zradu přerušila francouzská vláda diplomatické vztahy s Anglií, bez vyhlášení války.

 Ale mohli by Němci zajmout francouzské loďstvo? Neměli žádnou šanci. Neměli ji až do 26. listopadu 1942, tedy dva roky po operaci Katapult, kdy německé jednotky teprve vstoupili do Toulonu.[13] Francouzské loďstvo zde umístěné bylo potopeno na příkaz Vichystické vlády. Tři bitevní lodě, 8 křižníků, 17 torpédoborců, 16 torpédové člunů, 16 ponorek, 7 šalup, 3 hlídkové čluny a 60 transportních plavidel, minolovky a vlečné čluny.[14]  Jak můžete vidět, Francouzi nikdy neustoupili. Proč? Protože nikdy nebyli německými loutkami, nebyli nikdy připraveni vzdát se svého loďstva – ani Němcům, ani Britům. I když v předvečer zrádné britské operace Katapult Francie dala Churchillovi slib, že se za žádných okolností její válečné lodě nedostanou do německých rukou …

1377141543_000089

Francouzské loďstvo pod palbou Britské flotily, Mers-al-Kébir, 3. července 1940

1377141967_4

Hlavní francouská námořní základna Toulon, foto pořízeno v roce 1944. Zaplavené trupy lodí VSS Tartu, Cassard, L’Indomptable, Vautour, Aigle, Condorcet jsou viditelné

[1] F. H. Hinsley. Hitler’s Strategy. Pg. 81.

[2] Joachim Ribbentrop. The Ribbentrop Memoirs. Pg. 141.

[3] William Shirer. The Rise and Fall of the Third Reich. Pg. 747.

[4] MacGregor Knox. Mussolini Unleashed, 1939-1941: Politics and Strategy in Fascist Italy’s Last War. Pg. 183.

[5] Winston Churchill. The Second World War. Their Finest Hour. Pg. 197.

[6] Winston Churchill. The Second World War. Their Finest Hour. Pg. 207.

[7] Charles de Gaulle. Mémoires de guerre. Pg. 110.

[8] The British had to hit the French fleet simultaneously in all ports, in order not to lose the element of surprise inherent in their vow to destroy the ships.

[9] David Thomas. Battles and Honours of the Royal Navy. Pg. 278.

[10] Brooke C. Stoddard. World in the Balance: The Perilous Months of June-October 1940. Pg. 74.

[11] Charles de Gaulle. Mémoires de guerre. Pg. 321.

[12] John Grehan. Churchill’s Secret Invasion : Britain’s First Large Scale Combined Operations Offensive 1942. Pg. 7.

[13] Shortly before this, the British and Americans had landed in Algiers, i.e., a French colony in Africa. Fiercely resisting the Anglo-Saxons at first, the French Admiral François Darlan later began cooperating with them. Thus Germany was forced to occupy the remainder of “free” France, in order to prevent a potential invasion by the British and Americans.

[14] Charles de Gaulle. Mémoires de guerre. Pg. 59.

 


Británie – nešťastná láska Adolfa Hitlera. (II)

originál zdroj – vlastní překlad 10.2.2016

Nikolaj Starikov (Rusko)

Dva týdny po proradném britském útoku na francouzské loďstvo, svět hovořil o úplně jiné události. 19.července 1940 Adolf Hitler vystoupil na podium německého Říšského sněmu (Reichstag). V tomto sále neseděli jen členové německého parlamentu, ale také generálové, vůdci SS a diplomaté – smetánka Třetí říše. Ti všichni dychtivě naslouchali svému Vůdci. A o čem mluvil? O skvělém úspěchu německé armády, která rozdrtila Francii neuvěřitelně rychle. Ale potom Hitler znocu hovořil ….. o míru. Ne o odtažité idei “světového míru”, ale o velmi určitém typu míru se světovou mocností, která ztělesňovala tento ideál. Hitler, anglofil, byl na vrcholu své slávy, když dělal svou mírovou předehru Velké Británii. Vítěz nabízel mír poraženému. Hitlerova řeč, která byla přeložena do angličtiny tlumočníkem v průběhu řeči, obletěla celý svět.

Z Británie teď slyším pouze jeden křik – není to křik lidí, ale politiků – křik o tom, že tato válka musí pokračovat! Nevím zda již mají tito politici správnou představu o tom jak by mělo toto pokračování v boji vypadat. Je pravda, že prohlašují, že i kdyby Velká Británie měla zahynout, bude v boji pokračovat z Kanady. Nemohu uvěřit tomu, že tím myslí, že se lidé z Británie přesunou do Kanady. Půjdou tam pravděpodobně jen ti páni, kteří mají zájem na pokračování jejich války. Obávám se, že lidé budou muset zůstat v Británii a ….. jistě uvidí válku jinýma očima, než jejich takzvaní vůdcové v Kanadě.

Věřte mi pánové, cítím hluboký odpor k tomuto bezohlednému typu politiků, kteří ničí celé národy. Téměř mi způsobuje bolest pomyšlení, že bych měl být osudem zvolen k zasazení poslední rány tomuto uspořádání, které tito lidé nastavili tak, abychom o ně stále zakopávali … pan Churchill … není pochyb o tom, že bude v Kanadě, kam již byly odeslány děti a peníze těch, kdo mají zájem pokračovat ve válce. Nicméně pro miliony lidí začne velké utrpení. Pan Churchill mi měl snad, pro jednou věřit, když jsem prorokoval, že bude zničena velká říše – Impérium, které nebylo mím záměrem zničit nebo jakkoliv poškodit …

V tuto hodinu, cítím, je mou povinností před mým vlatním svědomím, odvolat se ještě jednou ke zdravému rozumu ve Velké Británii, stejně jako i jinde. Domnívám se, že jsem se octl v pozici vhodné k pronesení této výzvy, neboť nejsem poražený, který prosí o laskavost, ale vítěz jenž hovoří ve jménu rozumu.

Nevidím žádný důvod k pokračování této války.

Berlin, Reichstagssitzung, Rede Adolf Hitler

(William Shirer, The Rise and Fall of the Third Reich, p.677)

 22. července 1940 britský ministr zahraničí lord Halifax pronesl řeč, kterou odmítl Hitlerovo volání po míru. Tato země tak zbožňovaná Adolfem Hitlerem, tato světová síla, tato aliance, kterou Hiler považoval za mimořádně perspektivní a užitečnou pro Německo, opět odmítla jeho nataženou ruku. Byla to slepá ulička. Ne pro německý stát, který zaplatil jen malou cenu, aby se stal tak silným. Byla to slepá ulička pro politika Adolfa Hitlera, který vášnivě toužil zničit komunismus a vytvořit novou světovou sílu, ale který místo toho podepsal mírovou smlouvu s bolševiky a bojoval proti těm, kteří budovali ukázkové impérium dávno předtím než se narodil. Impérium, které si Hitler vždy idealizoval. “Obdivuji Angličany. Stejně jako kolonizátoři, dosáhli toho co je nevídané,” poznamenal Führer v jednom ze svých mnoha výroků o přednostech britského kolonialismu.

 Ale jak to bylo s operací Lvoun? A co nemilosrdne bombardování Londýna? A Bitva o Británii, která byla vedena na nebi? Může toto všechno nebýt vnímáno jako důkaz anglického boji proti nacistům a Hitlerovy touha, dobýt Britské ostrovy?

 Může, protože celý tento “boj” byl jen jednou malou epizodou v porovnání s následným krvavým dramatem na východě.

 Začněme od začátku. 13. července 1940, šest dní před svým “mírovým” projevem v Říšském sněmu, vydal Führer rozkaz č.16: “připrava plánu proti Britům.” Tento rozkaz začínal prohlášením, “Anglie, navzdory svému beznadějnému vojenskému postavení, dosud prokazuje, že nechce přistoupit na jakýkoliv kompromis.”[1]  S vědomím Hitlerova uctivého postoje vůči Britům a jeho krajní nechuti s nimi bojovat, němečtí generálové nevkládali velké úsilí do vypracování operace Lvoun. Byli přesvědčeni, že žádná německá vojska by nikdy nemohla přistát v Anglii. Německý generál Gerd von Rundstedt řekl spojeneckým vyšetřovatelům v roce 1945, že “navrhovaná invaze do Anglie byla nesmyslem, protože nebyl k dispozici potřebný počet lodí … Dívali jsme se na celou vě jako na hru … Měl jsem pocit, že Führer nikdy opravdu nechtěl Anglii napadnout.”[2]  Jeho kolega, generál Günther Blumentritt také potvrdil, že mezi sebou považovali operaci Lvoun za bluf.[3] Důkazem toho bylo Hitlerovo rozhodnutí, rozpustit 50 divizí a dalších 25 převést na mírové sbory.[4]

 V srpnu 1940 americký novinář William Shirer dorazil na břehy kanálu La Manche, kde nezjistil žádné přípravy na jakoukoliv invazi na Britské ostrovy.[5] Dokonce i Hitlerovy lhůty pro přípravu německé armády pro útok na Anglii byly posunuty nejprve z 15. září na 21., poté na 24. a nakonec na 21. října. Ale namísto přípravy místa se v ten samý den zhmotnil velmi odlišný dokument: “Führer rozhodl, že od této chvíle až do jara bude příprava na operaci Lvoun pokračovat poouze za účelem udržení politického a vojenského tlaku na Anglii.”[6]

 G-F_Gerd_von_Rundstedt

 genarál Gerd von Rundstedt

 Takže v jakém světle by měla být vnímána Bitva o Británii? Proč vydal Hitler rozkaz k započetí aktivního bombardování Britských ostrovů? Pro správné pochopení Hitlerovi strategie musíme porozumět jeho cílům. Nepřál si bojovat s Anglií, ale Britské impérium odmítlo nabízený mír. Co mohl vůdce Německa udělat v takové situaci? Buď přijmout podmínky Angličanů (pro každého vítěze by to byly hloupé a naprosto nepřijatelné ústupky) anebo se je snažit přimět k souhlasu s mírem. Ale on je chtěl přesvědčit, ne rozdrtit nebo zničit. I kdyby němečtí vojáci úspěšně přistáli u anglických břehů, bylo by to Hitlerovi k ničemu. V případě, že by byly Ostrovy obsazené, britská královská rodina a šlechta by prostě na válečných lodích a zamířili do Kanady, aniž by se vzdali nebo podepsali mírové smlouvy. A co potom? Válka vypadala pro Německo jako nekonečná, protože jak jsme již uvedli, neměli Němci prakticky žádné námořnictvo. Co by bylo dobrého na obsazení Anglie? Vůbec nic. Ale Hitler se držel svého kousky naděje, že udělá velkou show připravou útoku na britské břehy a přenesením hrůz války na anglickou půdu by mohl přimět britské vůdce souhlasit s mírovým kompromisem. Jen kdyby mohl použít bomby a bluf, aby Britové viděli, že jejich paličatost může mít vážné následky! K dosažení tohoto cíle měla být zahájena operace Lvoun útokem ze vzduchu nad Ostrovy – zahájil by tím Bitvu o Anglii.

 Vždy jsme byli okouyleni mýty a stereotypy. Zeptejte se kohokoliv – kdo jako první bombardoval civilní města? Uslyšíte – “nacisté”. Ale ve skutečnosti první bomby, které byly svrženy na civilní, nikoliv nepřátelské cíle, padaly ne z německých, ale z britských letadel. 11. května 1940 těsně poté co se stal Winston Churchill premiérem, nařídil bombardování německého města Freiburg (Bádensko). Německá letadla provedla svůj první nálet nad britskou půdou až 10. července 1940. Toto datum je považováno za začátek Bitvy o Británii.

  AAF-Leaping-p26Freiburg po Spojeneckém bombardování, květen 1940

 Po větší část Bitvy o Británii, německá létající esa útočila na nepřátelské vojenské cíle. Ale britské útoky směřovaly jak na vojeské cíle tak na německá města. 25., 26. a 29. srpna 1940 britská letadla bombardovala Berlín. V projevu ze svého obleženého hlavního města 4. září 1940 hovořil Adolf Hitler konkrétně o této letecké kampani “… Kdykoliv Angličan vidí světlo, upustí bombu … nad obytnými čtvrtěmi, farmami a vesnicemi. Po dobu tří měsíců jsem neodpověděl, protože jsem věřil, že takové šílenství by mělo být zastaveno. Pan Churchill to vzal za projev slabosti. Nyní odpovídáme noc co noc.”[7]

  Až 7.září 1940 začala německá letadla s pravidelnými útoky na Londýn. To mimochodem, je nejjasnějším důkazem o tom, že Hitler neplánoval invazi na Britské ostrovy. V opačném případě by totiž obrátil svou pozornost na neutralizaci britských sil, namísto toho začali odvetné útoky na civilní cíle což je naprostá hloupost. Pokud by němečtí vůdci připravovali obsazení Anglie, nebyli by bombardovali britskou metropoli – namísto toho by zničili přistávací plochy a vojenských zařízení, která by bránila invazi německé armády.

 Jsme neustále konfrontováni s jedním nevyhnutelným faktem: vůdce Německa vede jen polovičatou válku s Británií, pouze oplácí předešlý útok. To není způsob, jak vyhrát válku. Ale Hitler neměl v plánu tuto válku vyhrát, on ji plánoval ukončit!

 218634261Centrum Coventry, VB po německém bombardování, listopad 1940

 Jak smrtící a děsivé byly ty německé nálety? Podle oficiálních čísel, bylo během bitvy o Británii zabito 842 lidí v Londýně a 2347 lidí bylo zraněno. [8] V průběhu neslavného německého leteckého úderu na anglické město Coventry 14. listopadu 1940 bylo zabito 568 lidí. Je zřejmé, že smrt kterékoliv lidské bytosti je tragédií, ale tato čísla se zdají být nepoměrná ve srovnání s miliony ruských, čínských, jugoslávských a polských obětí 2. světové války. Něco podobného zjistíme, když se podíváme na celkový britský příspěvek k porážce nacistického Německa. V průběhu celé 2. světové války ztratila Anglie 388000 lidí, včetně 62000 civilistů. [9] To znamená, že jen 62000 britských civilistů padlo za oběť německým bombám v průběhu celé 2. světové války. Je hodně nebo málo? Všechno je relativní. Francouzské území obsazené Němci nebylo primárním cílem spojeneckých letadel. Z tohoto důvodu na těchto územích britské a americké bomby zabily jen 30000 lidí v průběhu čtyř let (od léta 1940 do léta 1944). Ale po invazi v Normandii, kdy britská a americká letadla začala bušit do francouzských měst a vesnic mnohem častěji, aby obrátila německé síly na útěk, bylo jenom v průběhu tří letních měsíců v roce 1944, jnež byli Němci vyhnáni z Francie, zabito dalších 20000 Francouzů (z celkového počtu 50000) bombami, které vypouštěli “osvoboditelé”. [10]

 Ale počet německých civilistů, kteří zemřeli při bombardování je stále zahalen tajemstvím. Nikdo nemůže dát konečná čísla. Vzhledem k tomu, že jsou příliš děsivá. Pokud by Německo vyhrálo 2. světovou válku, pak Churchill, Roosevelt a šéfové Spojeneckých vzdušných sil by měli zaručená místa na lavici obžalovaných, ale také tresty smrti za stovky tisíc obětí. Ale dějiny píší vítězové. Proto další zločinci byli souzení za jiné zločiny v Norimberku, zatímco ti, kteří vyhladili celá německá města spolu se všemi jejich obyvateli byli schopni odejít v klidu …

imagwer44Část Hamburku ležící v troskách v roce 1946. Trvalo roky než byl Hamburk a další německá města, zničená spojeneckým bombardováním během 2. světové války, znovu postavena.

  Hamburk byl první obětí britské strategie leteckých úderů. Operace Gomora začala v noci ze 24. července 1943. Britové zahájili předchozí útoky na německá města. Ale moc se to nepodobalo románu: jak v počtu bombardérů (700), tak i udivujícímu množství zápalných bomb, které byly na město shozeny. A tak byl do lidských dějin zaveden nový a hrozný jev – ohnivá bouře. Když je velký počet malých požárů soustředěn na jednom místě, začne se vzduch velmi rychle ohřívat na takovou teplotu, že chladnější vzduch obklopující požáru je nasáván jako by se přes trychtýř do prostoru kolem zdroje tepla. Rozdíl teplot dosáhl 600-1000 °C a tím byla zformována tornáda, která v přírodě, kde teplotní rozdíly nejsou vyšší než 20-30°C, nikdy nikdo neviděl. Horký vzduch šlehal ulicemi vysokou rychlostí, nest jiskry a malé kusy hořícího dřeva a podpaloval nové budovy. Doslova spálil každého, koho zastihl v cestě bouře. Nebyl žádný způsob, jak zastavit tento cyklon plamenů. Požár zuřil ve městě ještě několik dní a sloupec dýmu vystoupal až do výšky šesti kilometrů!

Fosforové bomby byly také použity proti obyvatelům Hamburku. Částice fosforu ulpívají na kůži a nemohou být uhašeny, protože hoření se znovu objeví, jakmile jsou vystaveny vzduchu. Obyvatelé města byli spáleni zaživa a neexistoval žádný způsob, jak jim pomoci. Očití svědci tvrdí, že asfalt na ulici bublal, cukr uložený v městských skladech se vařil a skleněná okna tramvají se roztavila. Nevinní civilisté byli upáleni zaživa, proměnili se v popel nebo se udusili jedovatými plyny v suterénech svých domovů, když se snažili najít úkryt před bombami. Jakmile tyto požáry skončily, přišel nový nálet a pak další. V jednom týdnu zemřelo 55000 obyvatel Hamburku následkem leteckých úderů, což je téměř stejný počet jako bylo zabito v Anglii v průběhu celé války. [11]

 Už jste někdy byli na Hamburgu? Pokud tam pojedete, budete divit, proč nic ze starého hanzovního města nezůstalo. A zeptáte-li se, řeknou Vám, že 13 kilometrů čtverečních historického centra města bylo kompletně spáleno; 27000 obytných a 7000 veřejných budov bylo zničeno, včetně některých starověkých památek kultury a architektury; 750000 obyvatel Hamburku ze dvou milionů zůstalo bez domova.

 Ale to byl jen začátek. Druhá ohnivá bouře v lidské historii byla vytvořena ve městě Kassel 22. října 1943. Té noci zemřelo 10000 obyvatel města čítajícího méně než 250000 lidí. Kassel byl následován Norimberkem, Lipskem a mnoho dalšími městy. Šedesát jedna německých měst s celkovým počtem obyvatel 25 milionů utrpělo kolosální škody, osm milionů lidí zůstalo bez domova a asi 600 tisíc jich bylo zabito. Mezi nimi bylo mnoho dětí, starších osob a žen, ale jen velmi málo mužů. Koneckonců, většina z nich byla na frontě …

 a1Drážďany v předvečer 2. světové války

 Nejhorší ohnivá bouře byla způsobena v Drážďanech britskými a americkými bombardéry. Britská letadla provedla první nálet v noci ze 13. února 1945. Příští ráno hořící město podrobila druhému útoku – tentokrát s laskavým svolením amerického letectva. Všemi 1300 bombardéry, které se zúčastnili, což vedlo k bouři rozsáhlé velikosti. Drážďany byly vymazány z mapy. Jakkoliv bylo považováno za jedno z nejkrásnějších měst v Německu, je to dnes město téměř bez architektonického kouzla. Nikdy nebylo možné definitivně stanovit počet obětí: podle různých odhadů mezi 60000 a 100000 osob zahynulo v ohnivém pekle. Podívejte se na den náletu a zeptejte se sami sebe, proč dva měsíce před koncem války, kdy byl tento konec už jasný, bylo nutné či nezbytné, povolit uzdu takovému zabíjení ve městě bez vojenských cílů nebo zbrojních továren? Byla to nehoda? Chyba? Vzpomeňte si kdo byl ten, kdo vypustil atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki v posledních dnech 2. světové války. Tito zločinci nebyli nikdy potrestáni ani jeden z nich.

 hamburg-bombing01Bombardování civilních měst mělo za následek ničení a ztráty na životech ve všech válčících zemích. Je nesmírně obtížné určit, která strana jako první zahájila takové útoky. Ale britské bomby byly samozřejmě zodpovědné za většinu obětí a největší devastaci.

 

[1] Peter Fleming. Operation Sea Lion: Hitler’s Plot to Invade England. Pg. 15.

[2] William Shirer. The Rise and Fall of the Third Reich. Pg. 761.

[3] Ibid.

[4] A. J. P. Taylor. Vtoraya Mirovaya Voina // Vtoraya Mirovaya Voina: Dva Vzglyada. Pg. 423.

[5] William Shirer. The Rise and Fall of the Third Reich. Pg. 761.

[6] Ibid. Pg. 774.

[7] William Shirer. The Rise and Fall of the Third Reich. Pg. 779.

[8] Ibid. Pg. 780.

[9] Alan Bullock. Hitler and Stalin: Parallel Lives. Pg. 983.

[10] Charles de Gaulle. Voennye Memuary. Edinstvo. 1940–1942. Pg. 189–190.

[11] Janusz Piekalkiewicz The Air War, 1939-1945. Harrisburg, Pa.: Historical Times Inc., 1985. Pg. 288.


Británie – nešťastná láska Adolfa Hitlera. (III)

originál zdroj – vlastní překlad 7.3.2016

Nikolaj Starikov (Rusko)

 

Nikdy během této doby Velká Británie nesouhlasila s mírovým jednáním. Stabilně pokračovala v bombardování německých měst. Ukázala své odhodlání bojovat až do konce. Se Spojeným královstvím by mohl bojovat, a dokonce je i porazit, ale po prozkoumání svých možnosti si Adolf Hitler položil dvě otázky. Jakou cenu by jej toto vítězství stálo? A co je nejdůležitější – mělo to smysl? A pak 10. května 1941, Hitlerův nejbližší spojenec Rudolf Hess, odletěl do Spojeného království, zdánlivě z vlastní iniciativy [1] . Jednalo se o zoufalý pokus o nastolení míru mezi Německem a Anglií. I když přísně vzato Hessův cíl nebyl vlastně tajemstvím: “On [Hess] znal a byl schopen pochopit Hitlerovu vnitřní mysl – jeho nenávist k sovětskému Rusku, jeho touhu zničit bolševismus, jeho obdiv k Británii a upřímnou snahu být přítelem Britského impéria … “[2]

O něco více než měsíc před plánovaným útokem na SSSR se Hitler potřeboval rozhodnout, zda se má spustit operaci Barbarossa. Plány pro tuto invazi ještě nebyly pevně stanoveny. Rozhodnutí zaútočit na Sovětský svaz ještě nebylo přijato, když se Hess připravoval na svůj let. Hitler by nikdy začal válku na dvou frontách. Tak proč nakonec udělal přesně to? Vzhledem k tomu, že zahájil svou ofenzivu proti SSSR byl přesvědčen, že neexistuje a nikdy nebude existovat druhá fronta! To byl výsledek Hessovu letu.

Je důležité si uvědomit, že to velké tajemství stojící za záhadným letem Hitlerova hlavního zástupce do Anglie nemá nic společného s Hitlerovou nabídkou, ale s britskou odpovědí na ni!

Britové zaručili svou shovívavost ve věci neutrality pro případ Hitlerovy budoucí válku se SSSR. Zarověň přislíbili přijmout německou dlouhotrvající nabídku míru, jakmile bude Rusko poraženo.

“Neblaze proslulý Hess byl vlastně poslán nacisty do Anglie s cílem, přesvědčit britské politiky k připojení ke společnému tažení proti Sovětskému svazu. Ale Němci udělali vážně přepočítali. Navzdory snahám Hesse byly Velká Británie a USA … naopak na stejné straně jako SSSR, proti nacistickému Německu,”uvedl Stalin ze svého obléženého hlavního města Moskvy.

Jakmile se Hitler rozhodl k útoku na Sovětský svaz, znamenalo to, že mu Anglie dala své požehnání k této kampani. To je jediné vysvětlení. Velká Británie metodicky postavila nacistické Německo proti Rusku a nakonec se Britům podařilo přinutit Führera k útoku na SSSR. Hitler byl podveden svým vlastním obdivem k Anglii. Vůdce Německa se choval hloupě, protože Angličané mu slíbili, že zůstanou neutrální. Německé nálety zuřící nad Británií byly ukončeny, bezprostředně po Hessově příletu, pokračovaly až v lednu 1943.

 

ca. 1939, Germany --- Nazi official Rudolph Hess in 1939. --- Image by © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS

ca. 1939, Germany — Nazi official Rudolph Hess in 1939. — Image by © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS

V květnu 1941, Rudolf Hess přinesl Britům návrh míru od Führera. Velká Británie schválila Hitlerův útok na Rusko, slibujíc mu svou pomoc, ale pak Němce podvedla 22. června 1941.

 Dne 17. srpna 1987, byl Rudolf Hess, poslední z žijících vůdců Třetí říše, nalezen oběšený ve vězení Spandau ve věku 93 let. Byl vězněn 46 let. Všichni ostatní, kteří byli odsouzeni do vězení spolu s ním v Norimberském procesu opustili vězení už dávno. Po roce 1966 byl jediným zbývajícím chovancem vězení Spandau. Diplomat Konstantin von Neurath byl propuštěn osm let pře uplynutím svého 15-ti letého trestu, oficiálně kvůli špatnému zdraví. Admirál Karl Dönitz a šéf Hitlerjugend Baldur von Schirach, byli také propuštěni z tohoto vězení poté, co odseděli deset a dvacet let. Ale věznění Rudolfa Hesse pokračovalo.

 Proč? Čtenář odpoví, že vzhledem k tomu, že byl odsouzen k doživotnímu vězení. Ale … to není úplně v pořádku. Přesně stejný doživotní trest nezastavil věznitele od propuštění admirála Raedera po pouhých deseti letech nebo Waltera Funka, říšského ministra hospodářství, který odsedělo 12 let. Byli propuštěni, protože neznali Hessovo hrozivé tajemství. Faktem bylo, že jenom on věděl, co slíbili Britové Hitlerovi a proč jim Führer věřil …

 Okolnosti jeho smrti jsou naprosto záhadné. Pitva ukázala, že Hess byl uškrcen a vypadalo to jako sebevražda. Ale kdo by spáchal tak odporný čin? Hessův syn Wolf Rüdiger nikdy nepochyboval, že byl jeho otec zavražděn Brity. Strašné tajemství britské diplomacie, které urychlilo Hitlerův útok na Sovětský svaz, nesmí být nikdy odhaleno. A neúmyslnou příčinou jeho smrti byl … sovětský vůdce Michail Gorbačov. Faktem je, ženěkteré hlasy na Západě už dávno volali po Hessově propuštění. SSSR byl ale vždy nejspolehlivějším oponentem jeho propuštění, byl totiž dlouho přesvědčen, že pro nacisty nebylo ve na svobodě místo. Ale perestrojka již byla v plném proudu a Gorbačov řekl svým západním přátelům, že je připraven učinit gesto dobré vůle ve veci propuštění Hesse. Tím podepsal Hessův trest smrti. Britové museli jednat rychle, aby umlčeli tohoto nežádoucího svědka.

 Veškeré věcné důkazy o příčinách smrti Rudolfa Hesse: altánku, elektrickém kabelu, nábyteku a dokonce i samotné věznice Spandau – byly zničeny bezprostředně po jeho smrti. Složky, které obsahují dokumenty o případu Hess byly britskou vládou prohlášeny za tajné až do roku 2017. Dozvíme se někdy pravdu o britských jednáních s Hessem v květnu 1941? To ukáže pouze čas.

 … Když Hitler napadl Sovětský svaz, byl krutě oklamán Brity hned prvního den. Večer 22. června 1941, promluvil ministerský predseda Churchill v BBC a slíbil: “Rozhodli jsme se, zničit Hitlera a každý pozůstatek nacistického režimu …. Z toho vyplývá, že poskytneme RUsku a jeho lidu každou pomoc, kterou můžeme.”[3]  Je zajímavé, že Sovětský svaz nikdy nedostal podporu ani z Velké Británie ani z USA v dobách, kdy jí bylo skutečně zapotřebí nebo v potřebném množstvích (pro více informací si přečtěte WWII lend-lease: was the US aid that helpful?). Britové věnovat zvláštní pozornost rozhodujícím bojům na východní frontě, čekali na sovětské porážky a možnost dát smrtelnou ránu Hitlerovým vyčerpaným vojskům. Teprve když se v roce 1944 ukázalo, že Sovětský svaz poráží nacistické Německo bez cizí pomoci, učinili Washington a Londýn rozhodnutí, otevřít druhou frontu, aby mohli žádat podíl na “vítězných vavřínech”.

 To všechno, příběh výstupu Adolfa Hitlera k moci, zdroje následného hospodářského “zázraku” v Německu s nacistickým vůdcem u jeho kormidla, jeho lásce ke Spojenému království a jeho sympatiích k anglickým metodám správy porobených národů, jasně ukazuje na skutečného viníka 2. světové války. Že tento viník si zaslouží sdílet hanebné vavříny udělené vrahovi miliónů lidí, hned vedle Třetí říše, která byla tak pečlivě a rychle budována uprostřed německého popela po 1. světové válce.

churchill-stalin-_2570554b

NOTES:

[1] The timing of Hess’s flight was carefully chosen. According to the plan drafted by the German General Staff, preparations for Operation Barbarossa needed to be complete by May 15, 1941.

[2] Winston Churchill. The Grand Alliance. Pg. 44.

[3] Christopher Catherwood. His finest hour. Pg. 154.