8. Velká podivná válka

Příběh 8.

Velká podivná válka (I)

originál zdroj – vlastní překlad 13.5.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

V předchozích článcích jsme se podrobně zabývali tajemnými okolnostmi vraždy konního prince Františka Ferdinanda v Sarajevu dne 28.června 1914 a chytrou diplomatickou hrou, kterou sehrála britská vláda během horkého léta roku 1914, byla navržena tak aby vtáhla Německo a Rusko do balkánského konfliktu. Nyní nastal čas, otevřít některé málo známé stránky této Velké války, kterou můžeme zcela oprávněně nazývat „Podivnou válkou“ …..
Už samotný začátek globálního konfliktu byl neobvyklý. Až do té doby, kdokoli deklaroval válku, začal útočnými akcemi. Nicméně v roce 1914, okamžitě po vyhlášení války Rusku se Německu stáhlo do defenzívy. Jednání Berlína je opravdu velmi překvapivé, ale jetě více překvapivé jsou akce Rakušanů. Poté, co začalo válku proti Srbsku se ale nezdálo se, že si uvědomilo začátek rusko-německého konfliktu na svůj účet. Ve Vídni neslyšeli ani Německé války proti Francii. Nereagují ani na britský vstup do války. Rakousko vyhlásilo válku Rusku dne 6. srpna, 6 (!) dnů po Německu. Skutečný boj na rusko-rakouské frontě nezačala až do 12. srpna, na rusko-německé frontě začal ještě později dne 13. srpna 1914.

Brzy se ukázalo jasným, že němečtí generálové neměli samostatný plán pro zničení Ruska. Německý generální štáb plánoval akce pro případ války s Francií, kterým by Rusko dělalo podporu, ale ne proti Rusku! Německá armáda čelila vážným obtížím při snaze zastavit mocnou sílu ruské armády, která se snažila vynutit si cestu do srdce Německého území. Byl nucen improvizovat jak to šlo, brát nové vojenské jednotky z ničeho. To znamená, že Německo nebylo připraveno na válku s Ruskem.

A vojenské a politické vedení Ruska to dobře vědělo, což byl důvod, proč německé císařské vyhlášení války překvapilo každého v Petrohradu k nevíře. Jak oni sami tak i ruští vojáci byli ve stavu zmatku. Dokonce i car Mikuláš II. byl naplněn úžasem. Ve svém telegramu anglickému králi Jiřímu V., který poslal den po německé demarši a odůvodňení vlastní mobilizace, dal car Mikuláš II. průchod svým citům: „Cítím se být oprávněn, náhlým německým vyhlášením války, které je pro mě naprostým překvapením, protože jsem dal císaři Vilémovi kategorické ujištění, že mé ozbrojené síly se nepohnou, dokud budou probíhat zprostředkované rozhovory. „

Světová válka začala. Na Západě dokončili rozšíření svých armád, Němci uštědřili Francii zničující úder přes území Belgie. Ruská fronta, nicméně mlčela. V té době ruská armáda sama nezačala útokem! To se stalo až ve chvíli, kdzž Německo bylo nuceno započít vojenské operace na východní frontě. Jak uvedl německý admirál Tirpitz: „Okolnosti nás přinutili udeřit ve směru fronty, která není v souladu s našimi politickými zájmy.“

Položme si velice jednoduchou otázku: se vší vážností, proč ruská armáda začala útočit na Němce? A proč poté zahájila útok proti Rakousku-Uhersku?

Odpověď je v důvodech a cílech, které leží za angličany projektovaným konfliktem. Ruská armáda šla do útoku, protože o to byla požádána svými Entente „spojenci“. Nebo spíš, ne tolik žádali jako prosili! A z pozice cara Nikolaje II. na to měli právo. Co se jeho týkalo, náhlé vyhlášení války bylo znamením německé neloajálnosti a agresivity, zatímco vstup Francie a Anglie do války, bez ohledu na jejich přání, byla ukázka jejich loajality a splnění jejich závazek plynoucího ze spojenectví s Ruskem. Od té doby, se ruský car cítil hluboce zavázán Paříži a Londýnu a výsledkem bylo, že car Mikuláš II. byl ochoten pomoci francouzům s bojem proti německému útoku. Pomáhal o své vlastní újmě a zaplatil za to krví tisíců ruských vojáků.

Na samém počátku války měli Anglie a Francie dva skutečné problémy, které měli stejné řešení.Prvním byla možnost německo-ruského usmíření. Takový vývoj událostí musel být vyloučen jednou provždy. Možnost „války bez války“ zamíchala všemi anglickými mapami a přivedla jejich mazané manévry do nicoty. Bylo potřeba krve německých a ruských vojáků, moře krve, pak by usmíření mezi oběma protivníky bylo nemožné. Němci a Rakušané se nechystali k útoku, což znamenalo, že ruské armády musely. Francouzký druhý problém byl vytvořen německými vojáky, kteří si vynutili cestu přes Belgii překvapivě rychle a mířili směrem k Paříži. Řešením problémů Anglie a Francii proto bylo, urychlit zahájení rozsáhlých vojenských operací na rusko-německé frontě.

Ruský útok:
– ukončil možnost mírového řešení konfliktu jednou provždy;
– přesunul břemeno války ze západní na východní frontu;
– začal podkopávat státní systém ruské říše, protože ruská armáda nebyla připravena k útoku.

To je přesně důvod, proč se „spojenecké“ státy snaží dostat ruskou armádu do útoku hned od prvního dne války. Francouzský ministr války Adolphe Messimy doslova požadoval to, co francouzský velvyslanec v Rusku Maurice Paleologue, „prosil“ cara Nikolaje II. „, aby nařídil útok“, protože jinak by Francie „nevyhnutelně býla rozdrcena“. General Brusilov, hrdina 1.světové války a tvůrce renomované brusilovova ofenzíva, vzpomínal: „Na začátku války, aby zachránil Francii se rozhodl (velitel), jít proti válečného plánu vypracovanému dříve a rychle zahájit útok aniž by čekal na dokončení shromáždění a rozšíření armád.“

Gumbinnen_Rueckzug

Zbývalo jim méně než 50km do Paříže. Žár bitvy byla takový, že francouzským příkazem bylo, chopit se každé příležitosti k zastavení nepřítele. Na začátku září 1914 téměř 600 pařížských taxi provádělo několik jízd a převáželo asi 6000 francouzských vojáků na frontu. A i tato malá podpora hrála roli: na řece Marně, Němci náhle vstali a začali se stahovat. Historici tomu říkají Zázrak z Marny. Nicméně, ve skutečnosti to nebyl žádný zázrak, co zachránilo Paříž. Paříž zachránily desítky tisíc poražených a uvězněných Rusů. Během těch prudkých bojů o Paříž, dvě ruské armády pod velením generálů Samsonova a Rennenkampfa vtrhl na území východního Pruska. Poté ztrátě bitvi u Gumbinnenu, poražení Němci začali ustupovat, vrchní velitelství německé armády bylo nuceno odvolat téměř 100000 vojáků ze svých záloh před Paříží a nasadit je proti Rusům. Výsledkem této nepřipravenosti k útoku bylo obklíčení a zničení celé ruské armády. Nebylo lze snést hanbu, generál Samsonov se zastřelil.

Touha mít co nejvíce německých a rakouských vojsk dále na východní frontě je společným jmenovatelem, pomocí něhož může být nahlíženo na všechny operace ruské armády v roce 1914. Ve stejné době, kdy útočili na německé vojáky, jiná část ruské armády začala útočit proti Rakousku v Haliči, tentokrát na pomoc Srbům. Ruští vojáci postoupila aniž by mobilizovali a byli zcela nepřipravení. Zpočátku se jednalo o sérii porážek, ale celkově převaha ruských vojsk z hlediska taktiky, zbraní a morálky vykonala své dílo. V důsledku tvrdých bojů, utrpěla rakousko-uherská vojska vážnou porážku.

Bez pochopení důvodů a cílů, pro něž vznikla světová válka, která vypukla, nebylo ruské vedení schopen správně posoudit možné způsoby, kterými se události mohou vyvíjet. V Petrohradě byli přesvědčeni, že válka nebude trvat moc dlouho, protože Německo a Rakousko jistě nebudou schopni odolat kombinované síle Entente. Ve skutečnosti by bylo Německo rychle zničeno za jedné podmínky, že cíle všech členů Entente byly stejné. Rusko však bojoval za celkovou porážku nepřítele, zatímco Britové bojovali za budoucí uspořádání světa, světa ve kterém nebyl žádný prostor pro ruskou říši.

Angličané sami si nepřisoudili prakticky žádnou roli v masakru, který vzplál. Jako obvykle, vyvolali válku v zastoupení. Pro pomoc Francii, vyslali na kontinent Britský expediční sbor generála Frenche, skládající se ze dvou sborů a jedné jízdní brigády, všeho všudy elkem 70000 lidí. Ztráty ruské armáda v rámci jedné operace byly větší než celý Britský expediční sbor! Ale proč má britská armáda tak malé množství jednotek v Evropě?

Po svém ukončení byla, 1. světová válka nazvána Velkou válku. Iluze, že tato válka by mohla být rychle ukončen se rozplynuly doslova po několika měsících, spolu se zásobami granátů. Válčící mocnosti rychle svolali milióny záložníků k boji za svou zemi. Každá země to udělala a očekávaly to i od … Velké Británie. Britská armáda byla stále složena z dobrovolníků. Jak dlouho se snažili s tím něco udělat? Velmi dlouho. Všeobecná branná povinnost byla ve Spojeném království zavedena dne 6. ledna 1916, 16 měsíců od začátku světového konfliktu. Celou tu dobu britská armáda nebyla schopna pomáhat svým spojencům v plném rozsahu svých pravomocí. To dá rozum, že to bylo zcela vedlejší. Když byli požádáni o pomoc, Britové mohlio oprávněně krčit bezradně rameny  – není nic, co můžeme dělat. Naše armáda je tak malá, jak vidíte, tak malá!

Ruská armáda prováděla útok, tentokrát namířený na Moravu a Slezsko. Slezsko mělo uhlí a bylo důležitou průmyslovou oblastí Německa, tedy Němci museli znovu přesunout své vojáky z francouzské fronty na ruskou. Těžké německé dělostřelectvo rozdrtilo ruskou pěchotu bez odezvy. Ztráty byly otřesné. Za pouhých šest měsíců představoval počet ztrát polovinu celkového počtu za celou válku!Válka vstoupila do poziční fáze – nepřítel vyčerpal poslední ze svých připravovaných rezerv a Němci neměli sílu na rozhodující vítězství. Sporných bylo jen pár kilometrů francouzského území. Během složitých vojenských operací, v době kritického nedostatku zbraní ani angličané ani francouzi nabídli Rusku jakýkoliv druh podpory. General Bonch-Bruevich napsal hořkou pravdu: „Oba, Anglie i Francie rozhazovali svými sliby. Ale zůstali jen u slibů. Obrovské oběti učiněné ruským lidem pro záchranu Paříže před německou invazí se ukázaly být marnými. S mimořádným cynismem, ti stejní Francouzi a Angličané nám prakticky odmítli jakoukoliv pomoc. Ke každému návrhu, aby Rusku dodali munici, francouzští a angličtí generálové prohlásili, že nemají co dát. „Do té doby, angličané sami, podle svědectví britského premiéra Lloyda George,“ vytvářeli zásoby granátů jako by to bylo zlato a hrdě poukazovali na jejich obrovské zásoby připravené k odeslání na frontu „. A co víc, když Rusko platilo za výrobu munice v amerických továrnách, dodávka která již byla připravena k odeslání, byla poslána … Angličanům. Prostě ji zachytili a použili pro vlastní potřeby. Další jednání a korespondence o problému k ničemu nevedla.

 


Velká podivná válka (II)

originál zdroj – vlastní překlad 26.5.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

Podivné chování všech válčících monarchů v předvečer a v průběhu 1. světové války se odehrávalo na popud Londýna. Nestydaté vydírání a podvody byly „virtuozně“ přivedeny k životu ministrem zahraničí Velké Británie Edwardem Greyem, obojí měli své místo, když byli určeny Němcům. Anglický rovněž prováděli tlak na ruské straně barikády a po krátké přestávce bylo na řadě Turecko.

Nyní nastal čas, abychom řekli něco o vstupu Istanbulu do války. Toto tajemství v tomto bodě není o nic jasnější než průběh celé temné historie této doby. Rusko vstoupilo do světové války prostě na obranu. Je to silná motivace, ale ruská vláda musela mít ještě zištnější motiv. V opačném případě, pokud by Němci nabídli mír, by se s nimi Rusko mohlo  dohodnout. Pro Petrohrad bylo třeba nějaké chutné návnady a tou byly turecké možské úžiny. Nicméně „spojenci“ by nebyli schopni nabídnout Rusku vytoužené Dardenely bez účasti Turecka ve světovém konfliktu. A skutečně, Angličané sami by pouze byli schopni přijmout část tureckého území, pokud by Istanbul vstoupil do války proti mocnostem Entente. Odtud pochází následující logika taktiky britské diplomacie: pokusit se ze všech sil vyprovokovat Turecko k podpoře Německa. Není třeba být překvapen zdánlivě absurdním anglickým chováním, jenom neortodoxní tahy a statečná rozhodnutí by jim umožnila splnit herkulovský úkol vedení světové války, která následovala podle jejich vlastního scénáře. A později, poté co bude Turecko během války zničeno, Britové by slavně rozdělovali jeho území. Jen Rusko by nedostalo vůbec nic. Pro Rusi Sir Grey plánuje občanskou válku, chaos a ztrátu území.

V určitém okamžiku se ukázalo, že diplomatická úsilí Ruska a Velké Británie se pohybovala v opačných směrech. Ruská diplomacie se snažila dostat Turecko do války na své straně nebo je přesvědčit, aby zůstalo neutrální. St. Petersburg rozhodně nepotřeboval dalšího protivníka. Za tímto účelem ruský ministr zahraničí Sazonov nabídl, zaručit bezpečnost Turecka a vrátit mu ostrovy Lemnos. Anglická diplomacie reagovala na tuto dohodu pouze zaručením bezpečnosti Turecka během dlouhé války. S ohledem na ostrovy vydal Londýn bez obalu odmítnutí. Anglie provokovala Turecko téměř zjevně, jasně připouští“ přístupnost podmínek Němcům, kteří byli připraveni splnit veškeré podmínky tureckého státu.

Stejně jako diplomatické hry, které se děly, existovaly také ofenzivní a nepřátelské útoky vyrobené proti Turecku. Jako přední světová loďařská velmoci, dostala Velká Británie od mnoha států objednávky na stavbu nových špičkových lodí. Několik let před začátkem války objednala Brazílie svou třetí bitevní loď z Anglie dreadnought vyzbrojený 14-ti 305mm děly. Nicméně, toto již bylo nad finanční možnosti země kávy a karnevalů, proto byla připravena odvolat svou objednávku když se na scéně objevilo Turecko. Nejenže Turecko odkoupilo brazilskou loď, ale země zaplatila také za výstavbu ještě jedné lodi stejného typu. V létě roku 1914 měly být lodě předány zákazníkovi. Nicméně, anglické firmy začaly používat každé záminky k odložení předání lodí a 28. července 1914 (den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku), Velké Británie vyžádal obě turecké lodi a zahrnula je jako součást své vlastní flotily pod jmény HMS Agincourta HMS Erin„.

Zatímco Sir Grey vytvářel veškeré úsilí k boji za mír“, britské Ministerstvo války dotvářelo své přípravy na válku. Myšlenka světové války v této chvíli nenapadlo nikoho, snad kromě britské vlády. Což je důvod, proč turecká vláda viděla v rekvizice svých lodí útok a veřejnou facku. Zajímavá logika: Rakousko vyhlásilo válku Srbsku, takže Anglie vzala lodě Turecku. Taková akce způsobila výbuch nevole v Istanbulu, protože stavba válečných lodí bylo částečně financováno předplatným veřejnosti. Neočekávaný deficit ve výši dvou špičkových lodí oslabil obrannou sílu turecké flotily. Byla to Anglie kdo byl odpovědným, ale nenávist Turecka se rozšířila na celé Entente, z nichž geograficky nejbližším členem bylo Rusko.

Německé vojenské velitelství se rozhodlo využít vyvíjející se situace k vlastnímu prospěchu bez zbytečného odkladu a tajně navrhlo turecké vládě pořízení dvou nových německých válečných lodí, které byly od roku 1912 umístěny ve Středozemním moři. Byli jimi bitevní křižník SMS Goebena lehký křižník SMS Breslau„. Jak se často děje v politice, odvážná akce německého velení při získávání Turecka na svou stranu plně zapadla do zájmů Angličanů, což je důvod proč SMS Goebena SMS Breslau“ bezpečně q vpořádku dosáhly Istanbulu. Tento příběh je tak zajímavý, že se na něj podíváme trochu podrobněji.
Breslau

německý lehký křižník Breslau, později u turecké Midilli

SMS Goebena SMS Breslauměly být nalezeny na moři ve vrcholých okamžicích před začátkem světové války, zatímco Anglie a Německo se mojli stát nepřáteli v každém okamžiku. Zničení obou německých lodí by nebylo obtížné pro britského loďstvo, které bylo nejlepším na světě. Anglické námořnictvo byli blízko a mohlo zasáhnout, ale dovolilo německým křižníkům proklouznout jim mezi prsty. Když Angličané opět dohnali lodi v Istanbulu, situace se již radikálně změnila. Turecká vláda oznámila, že koupila SMS Goeben“ a „SMS Breslau“ od Německa. Od nynějška to byli už ne německé, ale turecké lodě s názvem Sultan Yavuz Selima Midilli“. Velení lodí zůstalo německé, prostě jen vyměnili německé čepice za turecké fezy.

„Nedbalost“ Britů měla vážné následky. Dne 29. října 1914 německý admirál Souchon přijal hlavního velitele osmanského námořnictva a vedl jeho loďstvo na moře, údajně v rámci školního cvičení. A udělal to, po čem vedoucí představitelé německé vlády dychtili a nejen německá vláda, ale také … britský průzkum. „SMS Goeben“ spustil palbu na Sevastapol, „SMS Breslau“ na Novorossijsk a křižník „Hamidiye“ na Oděsu. Následující ráno, ruské velvyslanectví v Konstantinopoli požádalo o pasy a na rozdíl od přání Ruska se Turecko ukázalo být příštím ruským protivníkem a spojencem Berlína. Výsledkem bylo, že plavbyschopné vody Černého moře, podél kterých mohlo být Rusku dodáno vše co potřebovalo, byla blokáda. A co víc, hlavní část ruského vývozu směřovala přes mořské úžiny: v předvečer první světové války, mezi 60-70% veškerého ruského vývozu obilí procházelo Bospor a Dardanely, zatímco zbytek celkového objemu ruského vývozu zboží využívající alternativní trasy tvořilo téměř 34%. Rusko teď měl problém s prodejem svého zboží a přejímkou potřebného materiálu. Nedostatek v prvních letech války mol být v mnoha ohledech vysvětlen touto tragickou „nehoda“, když dvě německé lodě „napálily“ britské loďstvo.

Ottoman-Empire-decay

Ottomanské impérium 1820 – 1924


Velká podivná válka (III)

originál zdroj – vlastní překlad 26.5.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

V každém případě je možné, že spojenci se dokonce vyhýbali koordinaci společných akcí všech členů Entente. Ke konci prvního roku války vyčerpaní Němci už nebyli schopni postupovat a Západní fronta se stabilizovala, dosáhly neutrálního Švýcarska na jedné straně a moře na straně druhé. Nepřítel zmizel pod zemí a neustále vylepšoval svou obranu. Válka se vlekla a nebyla žádná známka toho, že by se chýlila ke konci. Je zvláštní, že ani po šesti měsících války se spojenci Entente ještě nenaučili koordinovat své akce. Zdálo se, že mají nějaké potíže vyvíjet tlak na Říši z obou stran současně. Britové se báli takového útoku na Německo, protože Němci nebudou moci odolat a Angličané nechtěli aby Německo bylo poraženo rychle a to by znamenalo, že Rusko se bude počítat jako jeden z vítězů.

Alfred_von_Tirpitz

Alfred vod Tirpitz (1849 – 1930)

Kostnatá ruka zkázy se pomalu, ale jistě začíná roztahovat po Evropě a zastavila se na jejím konci, budoucí revoluce začala vrhat svůj stín přes mapy Ruska, Německa a Rakouska-Uherska. To je velmi důležitý moment. Němci správně pochopili, co se velmi rychle děje: „Angličané doufali zničit naši zemi s pomocí ruského parního válce a francouzsko-belgicko-britská armáda musela zpomalit náš útok; ve vítězství Ruska by nemělo být žádné nebezpečí, jejich plánem je ukončení války „, zcela správně zdůraznil admirál von Tirpitz.

Plán „spojenců“, pracoval perfektně – Rusko a Německo se navzájem oslabili. Německá ofenzíva začala v lednu 1915 a neúnavně pokračovala téměř do konce léta. Výsledkem bylo, že ruští vojáci byli nuceni vzdát se Haliče, které se zmocnili již dříve a utrpěli značné ztráty. Nebyla to katastrofa, nicméně. Frontu drželi pevně, opustili Polsko, následovala porážka v Haliči, byla plánována operace k narovnání přední linie. Německá armáda byla také vyčerpána – Ruská fronta pohltila všechny její připravené rezervy.

Zatímco Rusové prolévali krev, anglo-francouzské velení nedělalo nic pro usnadnění osudu ruské armády. Místo toho byli tiše zaneprázdněni výstavbou armády. Během roku 1915 Francie 1,5krát zvýšila výrobu pušek, nábojnic 50krát a těžkého dělostřelectva téměř 6krát. Pro svou část, Anglie zvýšila výrobu kulometů na pětinásobek a letadel téměř 10krát. Je možné, že ti v Mlžném Albionu a slunné Paříži nevěděli o hrozné situaci, ve které byla ruská armáda? Věděli to dobře. Francouzský velvyslanec Maurice Paleologue připomněl slova generála Aleksejeva, náčelníka ruského generálního štábu, ve svých pamětech: „Naše ztráty na životech bylo kolosální. Kdybychom potřebovali jen doplnit personál, byli bychom jej nahradili rychle, protože jsme měli více než 900000 lidí v rezervě. Nicméně jsme neměli dostatek zbraní k vyzbrojení a vyškolení těchto lidí … „.

Což ovšem neznamená, že spojenci nedodávali Rusku zbraně. Tak to nebylo, ale bylo jich málo a ve velkém časovém rozmezí. Takže v roce 1915 například „spojenci“ dodáli Rusko jen 1,2 milionu granátů, což bylo méně než jedna šestina měsíční výroby granátů v Německu. Generál Svechin napsal: „Náš požadavek Francouzům na objednání granátů z jejich továren byl zamítnut. Ukázalo se, že nebyli připraveni udělat stejnou oběť jakou jsme udělali my na začátku války, kdy jsme byli připraveni k útoku a podpoře našich spojenců. Teprve v roce 1916 nám francouzská vláda udělila svolení ke koupi malého procenta výroby továrny v Creusot. Vedení továrny nám bez skrupulí účtovalo přehnaně vysoké ceny. “

Nebylo to pro nic za nic, že Angličané nechali SMS Goeben dosáhnout Istanbulu a vyprovokovalo Turecko do vstupu do války. Ruské černomořské přístavy byly blokovány, takže významné množství „spojeneckých“ zbraní bylo dodáno přes Murmansk a Archangelsk, ale kvůli problémům s dopravou, bylo hodně vybavení pozdrženo a nikdy se nedostalo na frontu. Angličané poskytovali dopravní lodě k převozu zbraní pouze pod podmínkou, že na oplátku dostanou chléb, máslo, dřevo, lihoviny a důležité strategické suroviny, které Rusko samo potřebovalo. Netrvalo dlouho a britská vláda požadovala, aby Rusko přesunout své zlaté rezervy do Londýna jako záruku, že jeho objednávky budou zaplaceny. Desítky tun ruského tam byly přesunuty a vytvořily to, co bylo známé jako „Carské zlato“. Nikdy se vrátilo do Ruska, a nebylo kryto dodávkami.

Koaliční partneři to neudělali, protože měli zájem na konečném, celkovém vítězství. Tak například, všude tam, kde bylo Německo, snažilo se ze všech sil podpořit bojovou činnost svých rakouských, bulharských a tureckých spojenců. Ale ještě předtím než začala válka, Angličané a Francouyi vyřadili Rusko ze seznamu vítězů a přidal je na seznam národů, které nepřežijí válku.

Zatímco se válečná štěstěna neusmívala na Rusko, ruští diplomaté se snažili diskutovat se spojenci otázku poválečného uspořádání světa. Jedinou možnou odměnou Ruska ze jeho podíl ve válce byly ceněný turecké mořské úžiny, které působily jako zátka při blokování  výjezdu ruské flotily z Černého moře. Angličané toto dobře věděli. Byl to oni kdo strávili staletí bráněním Rusku ve zničení Turecka a obsazení Bosporu a Dardanel. A teď jich použili jako návnady. „Extrémní potřeba posílit Rusko uprostřed jeho neúspěchů ve východním Prusku“, napsal Winston Churchill ve své knize Světové krize, „Edward Grey, britský ministr zahraničí, byl nucen instruovat Buchanan, našeho velvyslance v Petrohradě, aby brzy 14. listopadu 1914 informoval Sazonova, že vláda uznala, že otázka týkající se úžin a Konstantinopole, musí být vyřešena v souladu s touhami Ruska. “

Na začátku roku 1915, carský vláda rozhodla, že přišel čas udělat velkou tečku. Dne 4. března 1915 ministr Sazonov poslal spojeneckým velvyslancům „memorandum“: „Průběh nedávných událostí vedl Jeho Veličenstvo cara Nikolaje II. k závěru, že otázka týkající se Konstantinopole a úžin by měla být vyřešena jednou provždy a v souladu s prastarou touhou Ruska „. Nároky Ruska jsou pak uvedeny: Konstantinopol, západním břehu Bosporu, Marmarské moře a Dardenely, stejně jako jižní Thrákie až k linii MidiaEnos.

sazonov (1)

ruský Imperiální ministr zahraničí Sergej Sazonov

Pro spojence byla problematika úžin byla poměrně složitá a bolestná. Poskytnutí souhlasu Rusku k vlastnění úžin a Konstantinopole znamenalo jeho přístup do zóny anglických životních zájmů, který Angličané nechtěli poskytnout nikomu. Ale odmítnutí tohoto práva Rusku bylo riskantní. Přímé odmítnutí Ruska mohl do hry vtáhnout ty, kteří chtěli uzavřít mír s Německem, což by mělo za následek odstoupení Petrohradu z války. Pak by se Angličané museli rozloučit se všemi plány na revoluci, kvůli kterým v první řadě válka začala. Car Mikuláš II. musel být uchlácholen.

Stalo se to ale velmi neobvyklým způsobem. Místo útoku na německé frontě, který by přinutil Němce zmírnit tlak na ruskou armádu, Angličané a Francouzi udeřili na … Turecko, v pokusu zmocnit se stejných úžin, o jejichž osudu ruská vláda již začala diskutovat. Angličané nedali oficiální odpověď caru Mikulášovi II., spíše se spěšně snažili obsadit Dardanely. S cílem získat náskok před ruským vojskem, 25.dubna 1915 přistáli vojáci na poloostrově Gallipoli. Jejich cílem bylo, obsadit Dardanely a Konstantinopol a zabránit Rusku v přístupu.

Ruská vláda byla víc než jen trochu pobouřen a znepokojen. Rychlost Britovů dokonce způsobila caru Nikolajovi II. určité obavy, když zcela právem považoval úžiny přirozeně za svou (a jenom svou!), budoucí válečnou trofej. Bylo to nepochopitelné, proč angličtí vojáci, místo aby pomáhali na německé frontě, vyrazili na Dardanely. Vstup pozemních jednotek byl tak nečekaný, a umístění tak provokativní, že znepokojená ruská vláda okamžitě požadovala, aby spojenci potvrdit předání úžin Rusku. Britské velvyslanectví oznámilo, „že vláda Jejího Veličenstva zahájila pouze útok na Dardanely s ohledem na společné dobro. Velká Británie neočekává žádný přímý prospěch z toho vyplývající: Velká Británie sama neměla v plánu se zde usadit. “

Rolls-Royce-by-Dardanelles

Britský obrněný Rolls Royce na Dardanelách, 1915

 Fakta však ukazují něco jiného. Operace Dardanely byla připravena ve velkém spěchu, což je velmi neobvyklé pro takové komplikované vojenské operace jako je vylodění vojsk na dobře opevněném nepřátelském území. A to tím spíše, že obrana Dardanel byla v rukou Němců, pod jejichž velení byla už dávno umístěna kompletní turecká armáda. Anglo-francouzští vojáci byli konfrontováni při útoku se čtyřiadvaceti starými osmanskými pevnostmi, které byli pod velením německých důstojníků. Těžké boje začaly v červenci 1915, po příkazu Spojenců vysadit další dvě divize na břeh, následovaly další a další. Ztráty nebyly vzaty v úvahu – po obsazení Konstantinopole se stali Angličané pány situace a byli schopni napadnout nárok Ruska na úžiny z poměrně výhodné pozice. Anglický admirál Wallis uznal, že „v celé historii světa, neexistovala jiná operace prováděná v takovém spěchu a tak špatně organizovaná“. Co je třeba udělat, když to okolnosti vyžadují, aby veškerá psaná i nepsaná pravidla byla roydrcena? Zároveň bychom měli poznamenat, že všichni vojáci byli evakuováni z dardanelské fronty na začátku ledna 1916. Nicméně, v roce 1915, v době nejhorších bojů na ruské-německé frontě, se na Gallipoli nesmyslně poflakovaly „spojenecké“ divize …


Velká podivná válka (IV.)

originál zdroj – vlastní překlad 27.5.2015

Nikolaj Starikov (Rusko)

Od okamžiku, kdy se ruské velení začalo blížit k potížím v průběhu německé ofenzívy v roce 1915, se marně snažilo získat alespoň nějakou skutečnou pomoc od spojenců. Akcím zemí Entente však, na rozdíl od jejich protivníků i nadále chyběla koordinace, což je přesně to, co Angličané a Francouzi očekávali pro svou pasivitu a neochotu odčerpat část německých sil směrem k sobě. Rusko nedostalo absolutně žádnou podporu od nikoho z nich, a stále trvalo na vyřešení otázky týkající se koordinace činností. Pod tlakem Petrohradu se dne 7. července 1915 konala spojenecká konference v Chantilly. Po téměř roce vojenských akcí ze strany zemí Entente, to bylo poprvé (!), kdy se pokusili koordinovat strategické plány blíže k dosažení konečného vítězství ve válce. Na prvním zasedání, francouzský generál Joffre prohlásil, že „dosavadní nedostatečná koordinace akcí spojenců“ by mohl vést k „rakousko-německému zaměřování svých hlavních útoků na každou ze spojeneckých armád v řadě a jejich odstranění z bitvy jednu po druhé“. Řešení, které navrhl on sám byl jednoduché a logické: Spojenecká armáda, na kterou byl směřován hlavní útok nepřítele by měla dostávat pomoc od ostatních členů Entente. Skutečný šéf ruské vojenské rozvědky plukovník Ignatiev, jehož bratr reprezentoval Rusko na konferenci, napsal: „I přes pěkná prohlášení, nebylo možné vytvořit ústřední koordinační spojenecký dozorčí orgán, což je do značné míry vinou Anglie – rozpory mezi účastníky se ukázaly být příliš velkými. “

Aby bylo možné spolupracovat a koordinovat plány, Entente uspořádyli druhou konferenci v Chantilly v prosinci 1915. Rusko zastupoval nový zástupce, generál Žilinskij, a znovu se s koaličními partnery pokusil dosáhnout opravdu jasných a jednoduchých cílů. Ruské velení trvalo na tom, že útoky na západní a východní frontě by měly být prováděny ve stejnou dobu! Nemělo by docházet k časovým prodlevám mezi zahájením operací vedených samostatnými armádami. Ruský generál se také pokusil dosáhnout řešení, pokud šlo o bezprostřední útok ze strany ostatních spojenců, pokud bude některý z nich napaden Němci, i když by přípravy na takový útok ještě nebyly zcela dokončeny.

LRS475917

maršál Joffre v Chantilly, 1915

 Účastníci konference Žilinského vyslechli a zcela se shodli, že to co navrhl nedovolí nepříteli svobodně manévrovat s rezervami. A to bylo ono! Byla schválena pouze obecná ustanovení, žádné konkrétní cíle nebyly vypracovány. Termíny budoucích útoků byly stanoveny v memorandu vytvořeném francouzským generálním štábem. Zpočátku bylo všechno plánováno jak to požadoval generální Žilinskij – současný útok na západní a východní frontě – pak ale byly zavedeny „malé“ změny.

 Podle aktualizovaného spojeneckého plánu byl útok na francouzské frontě plánován na 1. červenec 1916 a na ruské frontě – o dva týdny dříve. Tedy dost času pro Němce, aby přesunuli své divize po železnici na ruskou frontu. Jinými slovy, v plánu připraveném Angličany a Francouzi, Rusko si mělo opět naložit hlavní břemeno války a následující události nic nezměnilo, bez ohledu na případné změny v politické a vojenské situaci.

Zdá se, že z nějakého důvodu se historici vyhýbají zajímavému vzoru: bez ohledu na to, která země vstoupila do války, a nezáleželo na tom, na čí straně,  Rusko bylo jedinou zemí, která na tom byla hůře!

1916Nov1-Dec31RomaniaHoffman

Vstup Rumunska do války dne 27. srpna roku 1916 je pěknou ilustrací. Nebo spíš to svědčí o vytrvalosti, s níž  „Spojenci“ do všeho vtáhli Bukurešť. „Z vojenského hlediska to představuje pro Rusko určitý problém“, napsal Mannerheim. Je patrný široce známý pohled, který řada autorů uplatňuje na různých vojenských autority. Podstatou je: nebylo důležité, na čí straně Rumunsko vstoupilo do války, protože množství vojenské síly potřebné ke zničení nebo k ústupu by bylo úplně stejné. A v tom je ten „problém“: vstup Rumunska do války nebyl žádným přínosem pro Entente, ale mohl by způsobit značné škody Rusku. Rumunská vojenská síla byla velmi malá, ale země sdílela s Ruskem dlouhou hranici. Pokud by Rumunsko vstoupilo do války, ruské frontě by se prodloužila. Nutilo by to Rusko tuto část pokrýt a zásobovat a tím oslabit jiné úseky fronty. Což je přesně to, proč Angličané využili veškeré úsilí, aby vtáhli Bukurešť do války. K tomu aby rumunská vláda mohla vstoupit do války s lehkým srdcem, jí britští diplomaté slíbil územní zisk na úkor Rakousko-Uherska a ujišťovali se, že Rumunsko bude moci vyhlásit válku Rakousku sámo. A tak se stalo, že Rumuni vstoupili do války, ale válka byla vyhlášena jim Německem, Bulharskem a Tureckem.

Situace byla ohromující: členové Entente, bojovali proti jednomu a tomutéž nepříteli, měli ale diametrálně odlišné úhly pohledu na vstup Rumunska do války. Přesně tak, jak to bylo s Tureckem. Na tom není nic divného, nicméně. Bylo prosté, že skutečné ruské cíle pro vstup do války a cíle jeho spojenců byly jiné, stejně tak i rozdíl v jejich přístupu.

Ruská černomořská flotila se také potýkala s novou bolestí hlavy: měl i teď navíc problém s ochranou rumunského pobřeží před nepřátelskými plavideli. Během svého výslechu předtím než byl popraven požárním sborem v lednu 1920, velitel této flotily admirál Kolčak připomněl fascinující slova, která mu řekl osobně car Mikuláše II.:

„Nesympatizuji vůbec s aktuální pozicí Rumunska po jeho vstupu do války: Obávám se, že půjde o neziskový podnik, který prodlouží pouze naši frontovou linii, ale francouzské spojenecké velení na tom trvá. Chtějí vstup Rumunska do války bez ohledu na to, co se děje. Poslali do Rumunska zvláštní misi spolu s vojenskými dodávkami a tlaku spojeneckého velení jsem musel ustoupit.“

V tomto ohledu, byla reakce hlavy francouzského velení generála Joffre usvědčující: poté, co zjistil vstupu Rumunska do války prohlásil nadšeně: „! Není absolutně čeho litovat“ Jistě pochopíte, proč byl francouzský generál byl tak nevýslovně šťastný, když se podíváte zpět na události, které vedly až ke vstupu Rumunska do války.

Ruská ofenzíva (Brusilovova ofenzíva) proběhla koncem srpna 1916 a ihned poté Rumuni oznámili své rozhodnutí vstoupit do války na straně Entente. Po svém vstupu zahájili ni zahájili útok na Maďarsko, což vyvolalo určitý tlak na rakouská vojska. Německo reagoval okamžitě. Němci věnovali 2 měsíce přeskupení vojsk a pak dne 11. listopadu 1916 ka zahájili útok pod velením generála Mackensen. Po rychlé porážce rumunské armády Němci dosáhli Bukurešti, kde byly zcela zničeny všechny zbývající rumunské jednotky ve třech dnech,  během Bitvy o Bukurešť a vstoupili do hlavního města. Během několika dní rumunská armáda ztratila 120000 lidí, kteří byli buď zabiti nebo zajati a prakticky přestala existovat.

„Rumunsko požádal Rusko o pomoc na samém počátku vojenských akcí a velikost pomoci byla zvyšována nepřetržitě, s pokračujícími německými a rakousko-uherskými útoky. Na začátku jara 1917 tam bylo umístěno 36 divizí ruské pěchoty a 6 divizí ruské jízdy, šíře fronty byla zhruba 500 kilometrů. To znamenalo, že ruská armáda poslal přibližně jednu čtvrtinu svých jednotek do Rumunska a sama zůstala téměř bez rezerv. V době vyvrcholení Rusko mělo dodávat rumunské armádě jídlo a vybavení, ale do té doby se ruská vlastní situace zhoršovala den za dnem. Je to učebnicový příklad toho, jak slabý spojenec přináší více starostí, než jakou pomoc poskytuje! “ napsal generál Mannerheim ve svých pamětech.

Francouzský maršál Joffre vybuchl s požadavkem na odeslaní 200000 ruských vojáků k ochraně Rumunska. Rumunský velvyslanec Diamandy otravoval cara s plánem bukurešťského generálního štábu, aby Rusové soustředili sílu 3-4 sborů a přes východní Karpaty zasáhly křídlo postupujících Němců. Požadavky Spojenců“ byly nemožné: nebylo jak dostat tak mnoho vojáků na místo v tak krátkém čase. Proto, aniž by odmítl pomoci Rumunsku, car Mikuláš II. a generál Aleksejev odmítli navrhovaný plán. Tak početné rezervy prostě nejsou k dispozici a stažení vojsk by nevyhnutelně oslabilo frontu a mohlo by vést k tomu, že by nepříteli prorazil někde jinde. Ale zdá se, že to bylo přesně tou věcí, o kterouspojenci“ usilovali. Jejich hysterie byla nepopsatelná. Diamandy si běžel stěžovat Paleologueovi, který poslal zprávu do Paříže a odtamtud pak tlačili a tlačili. Jak se ukázalo, bylo to nakonec tak jako tak ruské síly, které Rumuny zachránily, protože britské síly byly přilepeny“ na makedonské frontě a nebyl schopny se „probojovat“ na pomoc Rumunsku. Toto bylo možno snadno předvídat. Ruští vojáci vždy šli na pomoc svým spojencům, zatímco Angličané a Francouzi vždy měli po ruce přesvědčivý důvod,  aby vysvětlili, proč tak sai neučinili.

„Co se týče Rumunska,“ napsal A. Zajonkovskyj, známý ruský vojenský teoretik a velitel sboru na rumunské frontě, „dohoda byla dobrým příkladem vojensko-politického sváru.“ V tom smyslu, že vnutila Rumunsku vstup do války, ale nechránit zemi před porážkou. Hádejte proč! Kde se vzali němečtí vojáci, kteří porazili Rumuny? Ze západní fronty, samozřejmě! V důsledku toho, vstup Rumunska do války oslabila jak Rusko tak Německo: bojoval proti sobě ještě větší počet německých a ruských vojsk, což bylo zcela v souladu se scénářem „spojenců“. Na západní frontě bylo méně německých vojáků a na východní frontě jich přibylo a stejně tak jako se válečné útrapy nenápadně posunuly k Rusům, kteří již trpěli obrovskými ztrátami. Ruská armáda začala mít ještě méně dělostřelectva a zbraní na kilometr fronty. Dodávky zbraní od spojenců nebyly jaké měly být, zatímco nové německé divize nikdy nezapomněly vzít s sebou svoje vlastní dělostřelectvo.

1. světová válka je doslova kaleidoskopem takovýchto nehezkých příkladů anglické politiky, díky kterým jeden přestává být překvapen jejich zradou. Ale ve skutečnosti, příběh obklopující vstup Rumunska do války vyniká nad ostatními, protože má ještě jeden skrytý význam. Abychom to pochopili, musíme se seznámit s ruskými plány z tohoto období, které byly také dobře známy „spojencům“. Po nečekaném přistání Angličanů a Francouzů na Gallipoli, neklidný car Mikuláš II. nařídil vypracování plánu obsazení mořských úžin, které byly pro Rusko tak strategicky důležité. Vlády Entente, nenamítali nic slovně, ale udělaly závěry a přijaly opatření. A tady jsme se opět přiblížili dalšímu poměrně zajímavému momentu. Zdá se, že divize, který pokrývaly nově vznikající „rumunskou“ mezeru na frontě byly připravovány na Dardanelskou operaci! Byli přesunuty na rumunskou frontu a meli tuto operaci opustit a obsadit úžiny a Konstantinopol !

Tak co přinutilo Rumunsko vstoupit do války, Angličanům se podařilo zmařit operaci Ruska k dobytí Bospor a Dardanel. Ruské velení původně plánovalo operaci Bospor na podzim roku 1916, pak ale mělo stále plné ruce práce záchranou Rumunů, což znamenalo, že vše bylo posunuto na duben 1917. Ale pak se celé vylodění nekonalo možnost ruského obsazení Bosporu bylo jedním z důvodů, proč se konala ruská revoluce, v únoru 1917

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář