13. Proč Londýn obdaroval Hitlera Vídní a Prahou

Příběh 13.

Proč Londýn obdaroval Hitlera Vídní a Prahou (I)

originál

zdroj – vlastní překlad 17.4.2015

Nikolaj Starikov (Russia)

Státní hranice jsou stanoveny lidmi
a mohou být změněny lidskými bytostmi.
Adolf Hitler. Mein Kampf

Diplomacie, se všemi zásadami ve všech jejích podobách,
uznává pouze skutečná fakta.
Charles de Gaulle

 Všechny akce Adolfa Hitlera od okamžiku kdy se dostal k moci v roce 1933 až do roku 1939, by se daly popsat jako jeden triumf za druhým. Čelil každé výzvě se kterou se setkal: dostal se do vedení země, vrátil Německu ztracená území bez boje a dostal svolení od Anglie a Francie na přezbrojení. Ale stál před ním ješte další úkol a v případě neúspěchu by byly všechny předchozí úspěchy téměř zbytečné. Nové, výkonné a sebevědomé Německo je zapotřebí k útoku na SSSR. Jeho armáda požaduje odrazový můstkem, z něhož by mohla být rozmístěna při invazi. V opačném případě by nebylo možné na Rusko útočit. Koneckonců, nezáleží na tom, kolik tanků a letadel Hitler ovládal nebo zda byly staré či nové, pokud Německo postrádalo společnou hranici se Sovětským svazem. Diplomaté Anglie a Francie, zápasili s tím jak tento problém vyřešit.
triumph-map

Až do teď, stejně jako v případě Sárska a Porýní, Hitler přebíral země, které dříve patřily císařské říši a západní politici mu z větší části udělili “odpustky”. Koneckonců, Němci jen obnovovali to, co bylo “jejich” a tak jsme se odvraceli oči.
Nicméně, nyní se situace změnila. Rakousko se stalo Hitlerova první opravdu “cizí” obětí. A to ne proto, že to bylo místo narození budoucího německého Vůdce, Adolfa Schicklgruber. Ani se nezmíníme o příbuznosti mezi etnickými Němci v Německa a Rakouskem. Necháme to na lingvistech a etnografech. Náš cíl leží jinde:  Hitler totiž poprvé použil hrozeb a silou donutil kancléře nezávislého rakouského státu k podepisu smlouvy s Německem, smlouvy, která v podstatě připravila menší zemi o nezávislost.

11. února 1938 Hitler povolal rakouského kancléře Kurt von Schuschnigg do Berchtesgadenu.Vůdce okamžitě prohlásil, že rakouský lídr by se měl zbavit iluzí podpory Itálie, Francie nebo Velké Británie. [1]

Po těchto “plodných” diskusích, von Schuschnigg odešel do Vídně, stále aniž by podepsal dohodu s Německem nebo podléhal zděšení před touto neskrývanom taktikou. Jeho jediný způsob, jak odolat tlaku Německa bylo, ukázat světu, čím Hitler hrozí. V případě, že by mezinárodní komunita reagovala rozhodně, Hitler by nebyl schopny pohltit rakouský stát.

Kurt_Schuschnigg_1934

Kurt von Schuschnigg umístil své naděje na ochranu “civilizovaného lidstva.” A až donedávna, Britové a Francouzi zastávali pevný postoj k rakouské otázce. Použili všechny možné prostředky, aby se pokusili zabránit vytvoření jednotného německého státu v Evropě.
Když se zhroutila habsburgská říše, Národní shromáždění nového demokratického Rakouska se rozhodlo, že si přeje se vrátit do nového, demokratického Německa. Nicméně, zemím Entente se nelíbilo vidět své bývalé nepřátele v takové pozici obnovené síly. Nejen že udělali vše co mohli, aby zajistili, že toto rozhodnutí rakouského Národního shromáždění nebude nikdy uskutečněno, ale také do smlouvy z Versailles vložili ustanovení, které dělalo absorbování svého sousedapro Německo nemožným : “Německo bere na vědomí a bude respektovat striktně nezávislost Rakouska …, souhlasí s tím, že tato nezávislost musí být nezcizitelná, s výjimkou souhlasu Rady Společnosti národů. “Ale jen pro jistotu, podobný zákaz byl vložen do smlouvy z St.Germain, kterou vítězové podepsali s Rakouskem: “nezávislost Rakouska je nezcizitelná … Rakousko se proto zavazuje … zdržet se jakéhokoli jednání, které by se přímo či nepřímo, nebo jakýmkoli způsobem dalo vykládat jako kompromis jeho nezávislosti …”

 Stručně řečeno, i Anglie a Francie odolávala všem pokusům o sjednocení Německa. Ale jen než se Adolf Hitler dostal k moci v Německu!
Srovnáme si několik skutečností:

  • Kromě smluv z Versailles a St.Germain ještě Ženevský protokol, který byl podepsán v říjnu 1922 pod tlakem zemí Entente, obsahoval závazek blokující jakékoliv sblížení mezi Vídní a Berlínem. To jasně vyžadovalo, aby Rakušané odmítali vstoupit do jakékoliv smlouvy s Německem.
  • 28. srpna 1931 Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v Haagu rozhodl, že uvažuje o celní unii mezi Německem a Rakouskem, což  bylo v rozporu s Ženevskou protokoly, proto to bzlo nezákonné.
  • 15. července 1932 v souladu s Ženevskou protokolem byla Rakousku přislíbena velká finanční půjčku za podmínky, že zapomene na Anschluss (unii) s Německem až do roku 1952.

Ale teď v Německu převzal kormidlo Hitler a postavení Británie a Francie se otočilo o 180 stupňů. Rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg byl pak konfrontován s touto změněnou postoje. Západ měl důvod přijmout tvrdou linii: německý Vůdce ohrožoval svobodu sousedního státu a porušil rakousko-německou dohodu, kterou sám podepsal. Nicméně, diplomaté z mocných západních zemí mlčeli. Rakousko a jeho kancléř byli ponecháni osamoceni.

Rakousko-německá dohoda ze dne 11.7.1936 zaručovala vzájemné nevměšování do vnitřních záležitostí, stejně jako nezávislost Rakouska jako “německého státu.” Jeden výmluvný detail – ve své snaze najít jinou možnost, než jen “kapitulaci ” své země Hitlerovi, von Schuschnigg vypracoval dekret obnovující habsburská práva v jejich národu. Ale Britové a Francouzi potřebovali povzbuzené Německo, nikoliv obnovení monarchie. Proto řešení navrhované von Schuschniggem nemělo “nyní podporu evropských mocností.” Rakouský kancléř měl skutečný důvod pro svou nenávist k nacistům. Ještě před podpisem smlouvy s Německem, vůz vezoucí jeho manželku utrpěl tajemnou, strašlivou nehodu. Jak ona tak její řidič byli zabiti. Tato událost zvyšuje podezření proto, že v době své smrti, měla jeho manželka ve svém držení von Schusniggův kufřík, který obsahoval dokumenty, kompromitující Hitlera. Kufřík zmizel při autonehodě.

 Ale musíme dát Kurt von Schuschniggovi co mu náleží: bránil se skutečně přímo až do konce. V neděli 13.března 1938, von Schuschnigg naplánoval referendum. Negativní odpověď na otázku o sloučení s Německem by poskytla mezinárodnímu společenství právní záminku k odmítnutí Hitlerova obsazení Rakouska. Vůdce prostě musel být držen mimo několik dní. Ale Berlin pochopil nebezpečí spojené s tímto obratem událostí a druhý den poslal von Schuschniggovi ultimátum: zrušit referendum a nabídnout vaši rezignaci bez prodlení.

 Proč sel Hitler tak nečekaně obával vyhlídek rakouského referenda? Měl tak malou víru, že většina rakušanů se chtěla stát občany Třetí říše? Je možné, že měl své pochybnosti. Ale i nacistický vůdce velmi dobře věděl, jak získat potřebný výsledek u volebních uren. V případě, že rakouské orgány jen mírně “falšovaly” potřebná čísla, pokračující existence nacistického státu by se stala velmi problematickou. Západ chtěl být sponzorem Německa jen tak dlouho, dokud se bude ubírat správným směrem. A ten směr je na východ. Tímto způsobem, Hitler mohl “krmit” celé země a národy bez praktických důvodů, ale pouze k zajištění toho, aby rychle splnil své povinnosti, které měly rozpoutat válku s Ruskem. Nikdo by nefinancovat Třetí říši bez důvodu.

nazi-vienna

Rozuměli v Londýně, Paříži a Washingtonu situaci? Pochopili, a proto mlčeli. Ale kancléř von Schuschnigg nespěchal s reakcí na Hitlera, očekával zahraniční podporu. Berlín zopakovala svůj požadavek třikrát. Konečně 11. března 1938 von Schuschnigg obdržel další ultimátum: pokud nebudou splněny požadavky Německa, téhož dne by 200.000 německých vojáků překročilo hranice s Rakouskem. Bez potvrzení jakékoliv diplomatické podpory od předních světových mocností, rakouský kancléř oslovuje rakouské občany rádiem, oznámil, že by odstoupil, aby se zabránilo krveprolití. Arthur Seyss-Inquart, nacistický úředník, jej nahradil jako kancléř a okamžitě apeloval na Berlín s žádostí o pomoc při kontrole nepokojů údajně organizovaná “rudými” sympatizanty. Za úsvitu 12. března, německá vojska vstoupila do Rakouska [2].

Protože referendum již bylo oznámeno, zrušení by bylo nediplomatické. Hitler prohlásil, že rakouský referendum by se mělo samozřejmě ještě konat. Jen o něco později než bylo plánováno. Během příprav přijeli do Vídně z Berlína tři zmocněnci s cílem, zajistit požadované veřejné postoje. Tyto demokratické procedury měli na starosti v první řadě profesionální operativci SS-Reichsführer Heinrich Himmler, SS-Obergruppenführer a šéf SD Reinhard Heydrich a SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege. S tímto spolehlivým týmem na cestě, měl Hitler jen malý důvod k obavám o výsledek referenda. Ve stejné době, bylo rozhodnuto provést referendum v celé Třetí říši.

SS okamžitě začílo stavět v Rakousku svou mašinerii útlaku. Pronásledování Židů začalo. Adolf Eichmann, další neslavný osobnost SS, brzy přijel do Vídně. Jeho poslání – donutit všemi dostupnými prostředky židovskou populaci Rakouska k emigraci. Vše, co předtím bylo vidět v Německu, se nyní stalo realitou v ulicích rakouských měst, stejně jako například šikany, obtěžování a bití Židů. Mezinárodní společenství si “nevšímalo” a stejně jako předtím “nevidělo” utrpení německých Židů.

graz

Celkově byl rok 1938 “bohatý” na antisemitské události ve Třetí říši. 16. července, bylo pracovníkům pečnostních agentur zakázáno strávit noc v židovských hotelech nebo penzionech; od 23. července byli Židé povinni, vždy u sebe nosit občanský průkaz; 27. července bylo přijato usnesení o přejmenování ulic pojmenovaných na počest Židů; 7. srpna byl vydán mandát zakázující Židům dávat svým dětem “tradiční německá jména” a po 1.lednu 1939 a nařizoval, že jména všech židovských dětí musí obsahovat příponu “Izrael” pro chlapce a “Sarah” pro dívky;  31.srpna byla uložena omezení o poště posílané Židům – na rubu obálek, které byly určeny pro německé příjemce byla přidána fráze “není pro Židy”; od 11.listopadu již mohli židovské děti navštěvují běžné německé školy. “Mezinárodní společenství” tomuto nevěnovalo “žádnou pozornost”, a to vůbec …

Na setkání s novináři, americký prezident Franklin Delano Roosevelt odmítl komentovat události v Rakousku. Britský ministr financí, Sir John Simon, prohlásil, že Spojené království nikdy neposkytlo žádné zvláštní záruky nezávislosti této země. Všechny překážky Anglií zřízené, aby se zabránilo sjednocení etnických Němců z Rakouska a Německa, byly okamžitě odstraněny. 14. března 1938, byla otázka připojení Rakouska k Německu projednána v britské Dolní sněmovně. Britský premiér Neville Chamberlain informoval Parlament, že britský a francouzský velvyslanec podali protest německé vládě, pokud jde o násilí v Rakousku. Je zajímavé si povšimnout, že německý ministr zahraničí prostě odmítl přijmout anglickou námitku! Co bylo dál? Výzva k bojkotu, mobilizace?

Ne. O dva týdny později, dne 2. dubna 1938, britská vláda formálně uznala zabrání Rakouska Německem.

Poznámky:

[1] V zájmu vyvedení von Schuschnigga z rovnováhy, Hitler přísně zakázal tomuto nenasytnému kuřákovi 60 cigaret denně kouření od rozbřesku po celý průběh jednání.

[2] Kurt von Schuschnigg draze zaplatil za svůj odpor vůči Hitlerovým plánům.  Po připojení Rakouska k Německu, byl několik týdnů držen Gestapem předtím, než byl poslán do koncentračního tábora, kde zůstal až do května 1945.


Proč Londýn obdaroval Hitlera Vídní a Prahou (II)

originál

zdroj – vlastní překlad 21.4.2015

Nikolaj Starikov (Russia)

 Jakákoli diskuse o Hitlerově převzetí Rakouska musí obsahovat důležitou roli, kterou hrál při anšlusu Mussolini. Vzhledem k tomu, že Itálie byla jedním z vítězů 1.světové války, byla země jedním z hlavních garantů rakouské neutrality a suverenity. Důvod byl prostý: v souladu s článkem 36, Smlouvy ze St.Germain, Itálie obdržela významné územní ústupky od bývalého Rakousko-Uherska, a proto měla největší zájem na zachování Rakouské samostatnosti.

Vídeň vkládala v Mussoliniho zvláštní naději, který se zdála být na první pohled odůvodněnou: v roce 1934, kdy místní nacistické hnutí zvedlo hlavu a stal se neobvykle aktivním, Itálie nasadila jednotky na hranici s Rakouskem, takže bylo jasné, že nebude tolerovat žádnou německou nadvládu Rakouska, Itálie však neudělal nic, aby pomohl svému sousedu během anšlusu. Podíváme-li se na změněnou pozici Mussoliniho, musíme mít na paměti, že i když mezi Berlínem a Římem existovalo formální spojenectví, vůdce Itálie ještě neměl důvod cítit povinnost dokázat, že je toto přátelství vážným. [1] Pro Mussoliniho, fašistu, nebylo žádnou povinností bezpodmínečně podporovat Hitlera, nacistu!Sdílený psychologický a ideologický vytah je jedna věc, ale potenciální návrat dříve rakouských, v současné době italských území, do zemí obývané etnickými Němci byl něco úplně jiného. [2] svrchovanost.

mussolini

Proč se Mussolini choval tímto způsobem? Itálie byla bohatě odměněna za zastávání této pozice k rakouské otázce … Anglií a USA.

Faktem je, že Mussolini byl uchvácen hrdinskými činy starověkého Říma a rozhodl vybudovat stejnou novou říši z Itálie. Prvním testem síly nového fašistického státu na Etiopii, známou v té době jako Habeš. Italští vojáci vtrhli do země 4.října 1935.

Habeš požadovala, aby Itálie čelila mezinárodním sankcím. Dne 7. října 1935 Společnost národů uznala Itálii za agresora, ale to nevedlo k žádným hmatatelným důsledky pro Mussoliniho režim, protože “sankce”, které byly uloženy umožňovaly Itálii nadále stabilně vést válku. Otázka vážných akcí jako je například přerušení diplomatických vztahů nebo vojenského tlaku na agresora, nebyla nikdy ani vznesena. Je výmluvné, že v dokumentech Společnosti národů neexistuje žádná zmínka o embargo na nejdůležitějších surovin pro Itálii: ropu, železnou rudu a uhlí. Kromě toho, USA a Německo, které nejsou členy Společnosti národů, a byli proto žádnou povinnost dodržovat režim sankcí. Naopak Spojené státy výrazně zvýšily své dodávky ropy tomuto útočícímu národu mezi lety 1935-1936 a britská vláda zamítla návrh na námořní blokádu Itálie a uzavření Suezského průplavu svými plavidly, která by mohly být použita jako významná forma tlaku. [3]

dessie

I když jejich síly byly nerovné, špatně ozbrojení Etiopané kladli houževnatý odpor. V reakci na to italská armáda používala jedovaté plyny proti civilnímu obyvatelstvu Etiopie [4] Místo toho, aby odsoudila tento zvěrstva, Británie zastávala podivné pozice:… Nejenže odmítala zpřísnit sankce, ale začala vlastně bojovat za jejich úplné zrušení. Dne 18. června 1936 ministr zahraničních věcí Anthony Eden, mluvil v poslanecké sněmovně a tvrdí, že sankce proti Itálii nepřinesly očekávané výsledky. Jak jsme často viděli, byl to Londýn, který se choval jako politický propagátor nového politického směru na světové scéně. A tak 4. července 1936, poté co Italové obsadili etiopské hlavního města Addis Abebu, Společnost národů se rozhodla, vzdát se budoucích sankcí.

Ale jaká je souvislost mezi obsazením Habeše a rakouském anšlusem? Souvisí přímo. Mussoliniho vstřícný postoj, který umožnil Hitlerovi zničit svého souseda byl okamžitě odměněn. 12.března 1938 byly všechny silnice vedoucí do Vídně plné jedoucích  německých tanků a 16.dubna 1938 byla podepsána v Římě s malou famfárou Anglo-italská dohoda. Anglie a Itálie se zavázaly vytvořit mezi sebou “dobré sousedské vztahy”. Ale nejdůležitější byl anglické uznání italského obsazení Habeše. Tito britští pánové doslova vyměnil Addis Abebu za Vídeň.

Na seznam evropských metropolí, které byly nestydatě “předány” Vůdci by měl podle všeho obsahovat i španělský Madrid. Hitler vytváří obrovskou novou armádu závratnou rychlostí a naléhavě potřeboval pro testovací oblast pro zkoušení nových technologií, školení důstojnicků, atd. Tato testovací oblast pro něj byla vytvořena.

Pozadím pro Španělskou občanskou válku v žádném případě nebyl boj mezi komunismem a fašismem. Byla to generálka pro budoucí plnou vojenskou konfrontaci mezi SSSR a Německem. Británie a Francie, které se zahalovaly fíkovým listem neutrality, byly ve skutečnosti aktivně nápomocny jedné ze stran konfliktu – povstalcům generála Franco, ne legitimní vládě Španělska. Tato pomoc poskytovaná “demokracií” španělským fašistům byla někdy nepřímý, ale často poměrně jednoduchá.

Francisco-Franco

Samozřejmě, že pán v Londýně se nestaral o generála Franca osobně nebo o jeho myšlenky. Ale o vítězství fašismu ve španělské občanské válce, které by dovolilo britští diplomatům vyřešit několik velmi důležitých otázek:

  • Hitler a Mussolini dostali možnost bojovat a vyhrát na obsah jejich srdcí, získat důvěru ve své úspěchy, a vyzkoušet své armády a vojenské techniky v prostředí reálného světa.
  • v případě by potenciální agresoři získali významný zdroj surovin [5]
  • úhelný kámen nacistické ideologie boj a ničení komunicmu, byl názorně potvrzen

Povstání proti španělské vládě začalo večer 17.července 1936 ve španělském Maroku a na Kanárských a Baleárských ostrovech. Méně než dva týdny po převratu dorazily dvě německé vojenské letky na pobřeží Španělska a německá dopravní letadla letěla do Maroka. S Hitlerovou pomocí, maročtí vojáci bezpečně přistáli na španělské pevnině.

Jak mělo mezinárodní společenství reagovat na zásah třetí země do vnitřního španělského konfliktu? Zvláště když se tato země připravovala na podporu vojenských jednotek bouřících se proti legitimní vládě? Mohli reagovali poměrně silně sankcemi, bojkotem nebo požadavkem na okamžité ukončení zásahu. Nesmíme zapomínat, že konání olympijských her bylo naplánováno pro Berlín na srpen 1936 – tato akce byla nesmírně důležitá pro nacistický režim. Měsíc předtím byl Hitler zaměstnán občanskou válkou ve Španělsku! New York, zakládající občanské komise k bojkotu německé olympiády, zoufale potřeboval tyto argumenty! Ale mezinárodní společenství tvrdošíjně nerespektovalo čitelná znamení “Zákaz vstupu pro Židy nebo psy”, visící na dveřích veřejných toalet ve Třetí říši. A pak Hitler sám poskytl dar těm, kteří byli dychtiví ho zbavit olympijského ohně – vojensky zasáhl v nezávislé zemi. Možná, že teď by mohl bojkot fašistických olympijských her začít?

Proč na se Hitler vzal takové riziko? Protože věděl, že Třetí říše držela nejvíce výhod! Tak dlouho, dokud jednala v souladu s dohodami se svými britskými partnery.

guernica

9.září 1936 zahájil svou práci Mezinárodní výbor pro nezasahování, v rámci britského ministerstva zahraničních věcí řešil španělskou občanskou válku. Výbor se zaměřil na blokování jakoukékoliv pomoci republikánům pod rouškou falešné neutrality, při podněcování Sovětského svazu k samostatnému jednání, které by “porušovalo” mezinárodní právo. A události se pohybovaly přesně správným směrem pro Angličany. 22.října 1936 sovětský velvyslanec v Londýně poslal britskému ministerstvu zahraničních věcí nótu, ve které navrhuje uznat a obnovit právo španělské vlády k nákupu zbraní. Tato nóta varovala, že jinak se sovětská vláda necítí být vázána dohodou o nevměšování se ve větší míře než ostatní strany dohody.

Republikánská vláda prostě neměla na výběr. Měla v držení zlaté rezervy, ale princip “nezasahování”, znamenal, že nikdo nebyl ochoten je koupit. Stalinův Sovětský svaz byl jedinou zemí, kde by Španělsko mohlo koupit zbraně. Byly to také Spojené státy samozřejmě, ale v roce 1935 americký Kongres přijal akt o “neutralitě”. Co to znamenalo? Španělsko nemohl koupit zbraně ze Spojených států, ale Německo ano. Tak nebyly republikánům poskytnuty americké zbraně, zatímco jejich oponentům byli hojně dodávány prostřednictvím německých firem.

Existuje jedna otázka, která nebyla nikdy zkoumána: zdroje Francova financování. Jedna německá legie Condor vložila 250 letadel, 180 tanků, stovky protitankových děl a dalších zbraní a další náklady za více než 190 milionů říšských marek mezi 7.listopadem 1936 a 31.říjnem 1938, podle vlastních výpočtů nacistů. Každý, kdo zná vojenské výdaje ví, že nejdražší zbraně nejsou letadla či tanky. Válečné lodě jsou nejnákladnější výzbrojí. A hádejte, co? Rebelská flotila byla pravidelně doplňována dodávkami z Berlína a Říma. Celková hodnota podpory zaslané Francovi Německem a Itálií se odhaduje na ne méně než 1 miliardu dolarů.

hitler-franco

Jak platil generál Franco za tuto velkorysou pomoc? Kde vzal takové obrovské sumy peněz? Koneckonců, Franco neměl žádné finanční prostředky – celá zlatá rezerva Španělska byl v rukou republikánů. Vůdce povstalců neměl způsob jak zaplatit. Ale jak se ukázalo, Německo které neslo zátěž enormního nárůstu svých vlastních vojenských výdajů, možná mohlo spoustu peněz vyhodit do větru. A Itálie dělala totéž. Nakonec neměli z Francova vítězství žádné ekonomické dividendy: Španělsko prodávalo své strategické suroviny Německu a Itálii během války, nedávalo by jim je. Navím ani jakékoliv politické dividendy:. O několik let později Franco odmítl bojovat za své německé “přátele” proti Velké Británii, Francii a Sovětského svazu [6]

Byl jediným diktátorem, který nejenže přežil druhou světovou válku nedotčený, ale také zůstal u moci až do své smrti. [7]

Nicméně ani Hitler ani Mussolini nikdy neuváděli Franca s jakýmikoli účty, ani oni priti němu neměli zlou vůli. Proč tomu tak bylo? Vzhledem k tomu, že účty za španělskou válku a německé vojenské dodávky zaslané španělským rebelům byli placeni stejnými tajemnými sponzory nacistů, kteří byli zodpovědní za Hitlerův “hospodářský zázrak”.

Poznámky:

[1] Spojenectví mezi Berlínem a Římem známé jako Osa, vzniklo 24.října 1936 návštěvy italského ministra zahraničních věcí Gallazza Ciana v Německu. Japonsko se připojilo k Italo-Německému spojenectví 11.prosince 1940.

[2] Region známý jako jižní Tyroslko, který je obýván etnickými němci je součástí Itálie ještě dnes.

[3] Americký vývoz ropy do Itáli v roce 1935 se zvýšil o 140% ve srovnání s předchozím rokem, zatímco dodávky zasílané Itálií okupované Africe vyletěly o 2000-3000%.

[4]“Civilizovaný svět si ” éměř” nevšímal “masakru spáchaného italskými fašisty u jezera Ashanti 3. dubna 1936, kdy 140 letadel užilo chemické zbraně na civilisty. Nikdo nevěnoval pozornost zločinům spáchaným Japonskem během jeho útoku na Čínu. Aniž bychom chtěli zacházet do podrobností této strašné války, nabízíme dvě ilustrativní fakta: Během obléhání Šanghaje Japonci tak důkladně likvidovali civilní obyvatelstvo, že jeden svědek popsal masakr takto: ani jeden člověk v oblasti 4,5 km2 nezůstal naživu. Při dobytí Nankingu, japonci zabili 200000 lidí – polovina obyvatel města.

[5] Španělsko vyrábělo asi 45% světové rtuti, více než 50% pyrite a bylo významným vývozcem železné rudy, wolframu, olova, zinku, draslíku, stříbra a dalších minerálů nezbytných pro válečný průmysl.  Kontrola těchto zdrojů nerostných surovin dovolila Hitlerovi výrazně posílit jeho hospodářský potenciál.

[6] Hitler a Franco se setkali v Hendaye v roce 1940. “Vděčný” Franco tvrdil, že nastal čas pro jeho siestu a donutil Hitlera čekat po 30 dlouhých minut. Později Führer řekl, že by dříve souhlasit s vytržením tří nebo čtyř zubů než se znovu setkt s caudillem. Vše, co Hitler dokázal vyrvat Francovi bylo odeslání “dobrovolníků” – jedna Modrá Divize – na východní frontu.

[7] V souladu s vyhláškou ze 4.srpna 1939, byl Franco prohlášen celoživotním “nejvyšším vládcem Španělska, odpovědným pouze Bohu a historii.” V roce 1973 se Franco vzdal postu předsedy vlády, a zachoval si pouze tituly hlavy státu a velitele a šéfa armády. Španělský diktátor zemřel 20.listopadu roku 1975.


Proč Londýn obdaroval Hitlera Vídní a Prahou (III)

originál

zdroj – vlastní překlad 21.4.2015

Nikolaj Starikov (Russia)

 Španělská občanská válka oficiálně skončila 1.dubna 1939. Ale v té době se již Evropa nezabývala tímto pouze místní konflikt, ale válkou, která by mohla zachvátit celý kontinent. Bylo na čase uvolnit Hitlera, aby mohl dělat to, co od něho Britové potřebovali – zaútočit na SSSR. Takže Velká Británie potřebovala rychle “skončit” s republikány s cílem, dovést válku ve Španělsku k jejímu závěru tak rychle, jak to jen bylo možné. 27.února 1939, Británie a Francie oficiálně uznaly vládu v čele s Franciscem Francem a stejně tak formálně přerušily vztahy s republikánskou vládou. Američané je následovali. Brzy nato, křižník Královského loďstva HMS Devonshire přímo pomáhal španělským rebelům při jejich obsazení ostrova Menorca. Britská loď nejen přepravovala Francovy vyslance k těmto břehům, ale pod hrozbou ostřelování donutila velitele námořní základny ostrova, předat moc důstojníkovi loajálnímu Francovi. [1]

 V té době ale Adolf Hitler přebíral další oblast, která ležela mezi ním a hranicemi Sovětského svazu. Bylo jí Československo. Je třeba říci, že tvůrci smluv z Versailles a St. Germain poskytli Führerovi základ pro jeho stížnosti proti tomuto národu. Protože podle těchto smluv se 3400000 bývalých rakouských Němců ocitlo sídlit v Československu a představovalo 22% populace nového státu, národ byl složen z částí starého Rakouska-Uherska.Czech-1918-1992

Československo bylo jednou z nejúspěšnějších zemí, která se vynořila v oblasti, jež byla předmětem masakru 1.světové války. Nový stát Čechů a Slováků se ukázal být jedinou zemí ze střední nebo jihovýchodní Evropy exportující kapitál v širokém měřítku. Všechny oblasti československé ekonomiky rostly, ale některé sektory byly mimořádně působivé. Nejvíce vyvinutý průmysl v této zemi se zabýval výrobou zbraní a obuvi. Například tím, že Československo v roce 1928 vedlo světový export obuvi, bot a sandálů. Tento ekonomická spanilá jízda nakonec neměla dlouhého trvání – mladý československý stát trval pouhých 20 let (1918 – 1938), až do bodu, kdy jeho spojenci z Londýna a Paříže rozhodli, odevdat zemi Hitlerovi.Třetí říše se potřeba tlačit kupředu, směrem k hranicím SSSR a čeští pracující měli obout a vybavit německou armádu.

 Na jaře roku 1938, německý tisk, posílen nekrvavými vítězstvími Hitlera, vedl aktivní kampaň za vyhovění požadavkům etnických Němců žijících v Československých Sudetech. Německá komunita v zemi se stala aktivnější. Sudetoněmecká strana, vedená Konradem Henleinem, s myšlenkou “návratu všech Němců do jedné říše.” Rakouský anšlus poskytl vynikající záminku pro zvýšení tlaku na porušování práv německé menšiny v Československu. Koneckonců, rakouští Němci byli teď součástí této “jednotné rodiny” – takže i jejich “sudetští bratři”, si zasloužili totéž? Henleinova strana požadovala”územní autonomii” pro Sudety.

 Československá vláda v žádném případě nebyla připravena vzdát se Němcům. Neměla žádný důvod. Československá armáda, jedna z nejsilnějších v Evropě, byla připravena ochránit svou zemi proti jakémukoliv agresorovi a Čechoslováci byli stejně tak odhodlaní jako silní. Proti 39 německým divizím složeným z 1,8 milionu vojáků, mohli Češi do pole postavit 36 divizí s 1,6 milionem vojáků, a proti Hitlerovým 2400 letadlům a 720 tankům Československo mohlo počítat s vlastními 1500 letadel a 400 tanky. Zapomínat bychom neměli ani na skutečnost, že československá armáda byla v obranné pozici, zatímco Němci by byli nuceni k útoku.

 Spojenecká smlouva s Francií také dávala vůdcům Československa důvody k optimismu. Češi byli logicky přesvědčeni, že silný a užitečný spojenec jako je Paříž by neustupoval Berlínu. Při pohledu na mapu je zřejmé, že když už nic jiného tak zeměpisná poloha Československa by měla Francouze nutit přejít aktivně přijít na její obranu – kdyby se Francie ocitla v ozbrojeném konfliktu s Německem, Češi mohli udeřit na Němce zezadu. Kromě toho, Škodovy vojenské závody v českých zemích vyráběly každým rokem stejné množství zbraní jako celý britský zbrojní průmysl. Kdo se zdravým rozumem by Hitlerovi předal takový poklad?

 Nicméně, události kolem Československa zaznamenali “podivný” obrat. Místo aktivního odporu proti požadavkům Hitlera byly rozvíjeny drobné intriky. Výsledkem byla neslavná Mnichovská dohoda ze září 1938, která dala Hitlerovi vše co chtěl. Je možné, že se Západ opět obával německé vojenské síly? “Němečtí armády nebyli schopni porazit Francouze v letech 1938 nebo 1939,” píše Winston Churchill. [2] Jinými slovy, Hitler by neporazil Čechy, Francouze a Brity ve stejnou dobu. To bylo zcela zřejmé. Proč tedy vedoucí představitelé “demokratických zemí” nejednali rozhodněji? Protože je nezajímalo vítězství nad Německem, které bylo splozeno a opatrováno! Nikdo by před bitvou nezastavil útok psa chovaného pro smrtelný boj.

 První konference o osudu Československa se konala v Londýně, od 28. do 30.dubna 1938. K úžasu Čechů, francouzští státníci najednou podpořil požadavek anglických diplomatů, že střetu s Německem je třeba vyhnout za každou cenu. Dne 15.května 1938 byla zveřejněna depeše z Londýna v New Yorkském Herald Tribune, jasně uvádí, že v té době ani Francie, ani Sovětský svaz nebyli připraveni jít do války za Československo, Británie měla ještě méně důvodů k nástupu do zbraně k obraně slovanské republiky. A tak Československo střízlivě zhodnotilo situaci a uznalo, že jeho jedinou možností bylo mírové řešení otázky sudetských Němců. [3]

Konrad_Henlein

Samozřejmě, že po těchto prohlášeních požadavky Hitlera dostaly ještě  nekompromisnější tón. A ta část publikovaná v amerických novinách se “překvapivě” shodovala s velmi výmluvnou událostí. Dva dny před tím, než New Yorkský Herald Tribune vyšel, Konrad Henlein, šéf sudetoněmecké strany přijel do Londýna. Samotná skutečnost takové návštěvy podněcuje nějaké spekulace. Henlein uspořádal několik setkání se členy britského parlamentu a opozicí. Poté se jeho požadavky (a tedy i téma opakujících se projevů), změnily z autonomie na rozpad Československa.

Nejen německé, ale i britské zpravodajské služby aktivně spolupracovaly s vůdcem sudetských Němců. V Německu to nebylo žádným tajemstvím, ale nebylo učiněno nic, co by tento kontakt blokovalo. Bylo to proto, že v té době Němci i Britové hráli za stejný tým, který se chystal vydat Československo Hitlerovi. “Britská tajná služba byla velmi dobře informována … jeden z jejich zástupců, plukovník Christie, který již několikrát jednal s Henleinem, se s ním znovu setkal na začátku srpna 1938 v Curychu,” citát z pamětí hlavy německé zahraniční rozvědky. [4]

 18.července 1938 Hitlerův pobočník, kapitán Wiedemann, doručil osobní vzkaz Hitlera britskému premiérovi Nevillu Chamberlainovi v Londýně. Hitlerovy návrhy byly považovány za přijatelné. 22.července 1938 Anglie požadoval, aby Československo přijalo rozhodná opatření k “uklidnění Evropy.” Češi reagovali dohodou o poskytnutí autonomie sudetským Němcům. Nicméně, Henlein okamžitě 29.července 1938 učinil veřejné prohlášení: jakýkoli Němec ve kterékoliv zemi by se měl podvolit”, pouze německé vládě, německým zákonům a hlasu německé krve”.

 Britští diplomaté následně pokračovali v tlaku na Čechy. 3.srpna 1938 lord Runciman, Chamberlainův vyslanec, přijel do Prahy. Tento “nestranný prostředník” měl vlastně přesvědčit Československo k předání Sudet Němcům. Češi se zarazili, odmítá uznat, že vše bylo již dávno rozhodnuto za ně. 7.září 1938, Londýnské Times uveřejnily článek vyzývající Čechy, aby odolali, ale hráli dobře  – a stali se “homogenním státem”.

 Československá situace byla ještě více zvláštní, protože kromě francouzsko-československé dohody existovala ještě dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. V případě útoku, bylo požadováno, aby SSSR přišel na pomoc oběti agrese. Nicméně, textu dohody byl jeden zajímavý detail: Moskva musela poskytnout pomoc Praze pouze v případě, že Paříž nabídne stejný typ pomoci. Na začátku září 1938 francouzská vláda požádala sovětskou vládu o stanovisko k situaci potenciálního obležení Československa. Odpověď Moskvy byla jednoduchá: zástupci SSSR, Británie a Francie, by museli být okamžitě shromážděni za účelem vydání prohlášení jménem těchto sil, které varuje, že Československu bude nabídnuta vojenská pomoc v případě německého útoku. Pokud jde o Sovětský svaz, země je připravena plnit své povinnosti vyplývající ze smlouvy. [5]

 Jaký typ reakce myslíte, že vyvolaly sovětské návrhy? Žádnou odpověď? Tak tady je další otázka: měli ti, kteří připravili Hitlera pro invazi do SSSR nějakou potřebu vyhnout se této agresi? Namísto porážky Německa za použití společných sil Francie, Československa a Sovětského svazu? Copak oni potřebovali, aby Hitler ustoupil a jeho postup k hranicím Sovětského svazu se zastavil?

 Protože Západ měl jiný cíl jak napsal Winston Churchill, “sovětský nabídka byla ve skutečnosti ignorována. Nepřišli s ničím proti Hitlerovi a léčili to lhostejností – nechci říci, pohrdáním -, které zanechalo stopy ve Stalinově mysli. Události probíhali tak jako by sovětské Rusko neexistovalo.”[6]

 Takže spíše než odrazit agresora a pevně stát spolu se Sovětským svazem, britové “silně vyzbrojili” Čechy. Za prvé, bylo navrženo vládě Československa, aby smlouvy s Francií a SSSR odvolala. Potom společnou anglo-francouzskou nótou 19.září 1938 žádali Prahu, aby okamžitě předala Sudety Německu. Československo reagovalo slabým odporem. Dne 20.září 1938 britský a francouzský velvyslanec přijali reakci československé vlády. To zahrnovalo požadavek, aby přehodnotila rozhodnutí a předložila záležitost k rozhodčímu řízení v souladu s německo-československou smlouvou 1925.

 Takováto česká vzpurnost mohla všechno zničit. Faktem je, že v případě vojenského konfliktu s Německem bylo nutné, aby Francie zasáhnout ve prospěch Čechů! A pokud by se to stalo, Sovětský svaz by mohl přijít na pomoc nejen Praze, ale také Paříži! Systém aliancí by se pustil do akce: smlouva o francouzsko-sovětské vzájemné pomoci z 2.května 1935 a smlouva o československo-sovětském vájemné pomoci, která byla podepsána dne 16.května 1935.

 A tak v Londýně a Paříži začali ztrácet trpělivost. Večer 20.září 1938, britský velvyslanec Basil Newton sdělil české vládě, že by měla “přijmout návrh bez výhrad a bez dalšího prodlení, v opačném případě Vláda Jeho Veličenstva nebude mít zájem na dalším osudu země.” Francouzský velvyslanec Victor de Lacroix, podpořil toto zlověstné varování. Ale diplomaté stále nebyli spokojeni. Ve dvě hodiny ráno (!), velvyslanci Británie a Francie “přátelsky” probudili československého prezidenta Edvarda Beneše. Byla to jejich pátá návštěva za uplynulých 24 hodin. Noční hosté přednesli Benešovi nótu, která byla skutečným ultimatem: “Pokud nepřijmete (vláda Československa) Anglo-francouzský plán, uvidí celý svět, že Československo jako na vinno nevyhnutelnou válkou. “

 21.září 1938 “spojenecké” ultimatum bylo projednáno na zasedání československé vlády. Její rozhodnutí nebylo těžké předvídat. Ministři se shodli na tom, že by to byla doslova  národní sebevražda. [7]

 Mezi 29. a 30.zářím 1938 byla podepsána nechvalně známá Mnichovská dohoda v bavorské metropoli, legalizovala převod Sudet Německu. Dohoda byla podepsána Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainen a Édouard Daladierem [8]. Čeští představitelé nebyli na toto setkání pozváni mezi své “pány”. – Pouze čekali ve vedlejší místnosti, aby byli informováni o osudu své země jakmile jednání a podepisování skončí. Mnichovská dohoda byla podepsána v takovém spěchu, že ani nebyl čas naplnit kalamář v místnosti, kde se vytvářela globální politika. A na co vlastně potřebovali inkoust? Všechno bylo předem domluveno, takže podpis byl jen pouhou formalitou …

suteden-germans-hitler

 1.října 1938 německá vojska vstoupila do Československa. Nesetkala se s žádným odporem. Později si němečtí generálové prohlédli česká opevnění a souhlasně přikyvovali: jak je dobře, že se moudrému Vůdci podařilo urovnat záležitost pokojně. Vzhledem k tomu, že Sudety samy byly posety špičkovým opevněním. “K překvapení odborníků test bombardováním ukázal, že naše zbraně by je nepřemohli,” [9] konstatoval Albert Speer diplomaticky ve svých pamětech. Jeho hodnocení odhalilo de-facto celkovou neschopnost německé armády, úspěšně zaútočit na česká opevnění. To byl důvod, proč západní diplomaté střízlivě hodnotili stále skromné schopnosti Wehrmachtu a byli tak neodbytní, aby se Československo bezpodmínečně vzdalo!

 Ihned po podpisu Mnichovské dohody, začalo druhé dějství tohoto krutého představení. “Němci nebyli jedinými dravci připravenými pohřbýt mrtvolu Československa. Ihned po podpisu Mnichovské dohody, zaslala polská vláda československé vládě ultimátum a požadovala okamžité odstoupení pohraniční oblasti Těšínsko! Ačkoli Polsko se brzy stalo “nevinnou obětí” agrese jako skutečný mrchožrout rádo přispěchalo okusovat území České republiky …

Vidění toho jak se dalším tak obratně podařilo proniknout do tohoto zlatého dolu volného cizího území, donutil maďarského premiéra, Bélu Imrédyho k protestu za zájmy maďarské menšiny v Československu, které byly “pominuty” A dostal, co chtěl – 2.listopadu 1938, 12000 km2 na jižním Slovensku a malá část oblasti známé jako Podkarpatská Rus (Zakarpatí), s počtem obyvatel kolem jednoho milionu, přešly do maďarských rukou.

ribbentrop-chamberlain-hitler

Takže, kdo obdaroval Hitlera s Vídní a Prahou?
Bylo to provedeno těmi, kdo i přes své neochvějné pozice “najednou” připustili připojení Rakousko k Říši.
Bylo to provedeno těmi, kdo proti mezinárodnímu právu dělal všechno, co mohlo bránit pokusům španělské legitimní vlády, porazit povstalce a důrazně “si nevšímal” německé a italské pomoci generálu Francovi.
Bylo to provedeno těmi, kteří přez své smluvní závazky nepomohli Československu, naopak dělali vše pro to, aby se ujistili jeho kapitulací.

Poznámky:

odkaz na zdroj s chronologicky seřazenými daty Chrono

[1] Je zajímavé, že když světová válka začala 1.9.1939, Franco nepožádal o půjčku na obnovu své země – své “přátele” Mussoliniho a Hitlera – ale … Velkou Británii.

[2] Churchill, Winston. The Second World War. Vol. 1 The Gathering Storm. Pg. 304

[3] Jako kdyby jednaly podle pokynů, publikovaly v květnu roku 1938 “svobodné” a “nezávislé” britské noviny řadu podobných článků. V neděli 6.května 1938 Daily Mail pomlouval Československo ve svém úvodníku jako “odporný stát obydlený výhradně revanšisty, jejichž ostudný postoj k německy mluvícímu obyvatelstvu Suden Británie už nemůže tolerovat.”

[4] Schellenberg, Walter. The Labyrinth.  Pg. 34.

[5] Na vrcholu německo-československé krize, SSSR vstoupil do stavu vojenské pohotovosti a přesunul 60 pěších a 16 jízdních divizí, 3 tankové sbory, 22 samostatných tankových a 17 leteckých brigád  k hranici s Polskem, zemí, jíž museli Sověti projít, aby mohli Čechům přijít na pomoc. Navíc bylo svoláno 330000 záložníků a desítkám tisíc voláků bylo pozdrženo propuštění z armády.  (Bullock, Alan. Hitler and Stalin: Parallel Lives.  Pg.  577).

[6] Churchill, Winston. The Second World War. Vol. 1. The Gathering Storm. Pgs. 274-275.

[7] Více než sedm desetiletí uplynulo od té doby, ale nikdo se nic nenaučil. Znovu vidíme v Evropě tytéž “nezávislé”,”suveréní” státy jednat v souladu s rozmary svých pánů.   S pocitem štěstí instalují americký radar a rakety na svých hranicích, bez váhání posílají své vojáky do vzdáleného Iráku a ochotně ničí dohody s Ruskem nebo s ruskými soukromými společnostmi, která by byly v jejich vlastním zájmu. Jejich pán mluví –   a oni se širokým úsměvem strkají hlavu do oprátky, stejně jako to učinilo Československo v září 1938.

[8] A ještě jedna málo známá skutečnost: dan poté, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, Britský ministerský předseda Neville Chamberlain pozval Hitlera k soukromému rozhovoru. A pak náhle vytáhl z kapsy list papíru s textem: “My, německý Vůdce a kancléř a britský ministerský předseda, jsme měli dnešního dne jednání a souhlasíme s tím, že otázka Anglo-německých vztahů je pro obě země nejdůležitější, stejně tak jako pro Evropu,” píše se v tomto dokumentu.  A “smlouva podepsaná poslední noci a Anglo-německá námořní dohoda” byly vůdci obou zemí považovány za “symbol touhy” obou národů “nikdy proti sobě nebojovat.” Historici obvykle na tento dokument zapomínají. nicméně to musela být tato nevnucená dohoda, která uznala Hitlerovu agresi směrem na východ, ne Mnichovská dohoda, která se zabývala pouze Československem! Chamberlainův návrat do Londýna z Mnichova je často líčen v historických dokumentárních filmech. Stojí před svým letadlem, mává kusem papíru ve větru a hlasitě prohlašuje: “Mír pro naši dobu!” A diváci si myslí, že drží kopii Mnichovské dohody. Ve skutečnosti ale Neville Chamberlain svírá tuto doplňující britsko-německou deklaraci.

[9] Speer, Albert. Inside the Third Reich. Memoirs. Pg. 111.

Napsat komentář